Teprve k večeru se trošku vyjasnilo.
Jablko obzoru a chladný siný stín
začaly pomalu hojivé tiché dílo,
z oblohy vonělo jak z mokrých jetelin.

Holubi létali děrami v okenicích
měkkého Tomáše a usedali naň
a přilévali vln na roucha světců spících,
na římsy, výklenky a na mechovou báň.

Trysk vody ustával a v páře stoupal oddech
jak útlé šeříky po harašení sprch,
poslední paprsek na starých Dómských schodech
opouštěl klikatě utichlý Zelný trh.

Na malém nádvoří, schouleném pod Petrovem,
rozlouskl podvečer potichu slupku ech,
ve vzduchu bez poskvrn a lehce fialovém,
v arkádách nad kašnou a u omytých střech.

Veřeje skřípaly a bzukot jménem žena
snášel se ze schodišť a stoupal z tmavých škvír.
Ó městské večery, ó místa opuštěná,
lampy a holé zdi, jež přelét netopýr!

Mozek jak velký chrup už hryže siluety,
zmačkané lucerny se lesknou z kalužin,
marný vůz přeludů, šeřením rozjetý,
rozepjal v ulicích svůj obrovitý stín.

z knihy Brněnské elegie, BB art, Praha 2003 vybral Tomáš Fürstenzeller