Mirek Topolánek: Hned do úvodu musím poznamenat, jak mě těší, že v Evropské unii zvítězil konzervativní názor a rovnost příležitostí dostala přednost před rovností a rovností výsledků. Jak bylo tisíckrát ověřeno, rovnostářství nakonec přináší více a horších nerovností, než jaké se snažilo odstranit.

Máme zde tedy Evropský rok rovných příležitostí a je na nás, jak si poradíme s výzvou, kterou přináší. Ostatně specificky pro Českou republiku jde i o přípravu na předsednictví EU, které proběhne pod heslem „Evropa bez bariér“. A co jiného je Evropa bez bariér než Evropa rovných příležitostí?

Při našem předsednictví půjde o srovnání příležitostí na státní úrovni. Půjde o odstranění diskriminací mezi starými a novými zeměmi, mezi velkými a malými, mezi těmi uvnitř a těmi vně. Půjde o dokončení liberalizace vnitřního trhu, o odstranění zbytečné byrokracie, regulací a nerovných dotací.

Evropský rok rovných příležitostí se oproti tomu týká jednotlivců. A to je dobře. Svoboda vždy vychází od jednotlivce. Nepřeslechli jste se, řekl jsem opravdu svoboda, ne rovnost. Protože svoboda je základní hodnotou, od níž jsou všechny další odvozené. Bez osobní svobody, nelze vůbec usilovat o nějakou rovnost.

Pokud nám jde o skutečnou svobodu, o skutečnou rovnost příležitostí, musíme se zbavit socialistického zlozvyku angažovat do věci byrokrata. Zárukou rovnosti příležitostí není žádná „dobře míněná“ snaha narovnat nenarovnatelné. Žádná pozitivní diskriminace. Cítíte ten protimluv POZITIVNÍ - DISKRIMINACE? To zní asi stejně, jako příjemný výprask

Zárukou rovnosti je vláda práva a neosobních pravidel. Občanská individuální práva jsou proto vždy důležitější než práva skupinová. Záruka, že když splním určitá profesní kritéria, tak získám nabízenou práci bez ohledu na věk, pohlaví, barvu pleti, stáří, názory či náboženství.

Nikoli náhodou je nejméně skutečné rovnosti příležitostí tam, kde se stát nejvíce angažuje ve jménu takzvané ochrany znevýhodněných skupin. Tato skupinová ochrana pak přes všechnu snahu fakticky vede ke skupinové diskriminaci. Vidíme to u žen, důchodců, studentů. To je třeba změnit.

V tomto smyslu byla prorocká slova amerického novináře, autora inspirativní knihy Ekonomie v jedné lekci Henryho Hazlitta: „Budeme-li se pokoušet manipulovat ekonomiku ve prospěch nějaké skupiny nebo třídy, poškodíme nebo zničíme další skupiny, včetně členů samotné skupiny, v jejíž prospěch jsme se pokoušeli ekonomiku řídit. Ekonomika musí fungovat ve prospěch všech.“

Proč jsou ženy diskriminovány při přijímání do zaměstnání? Jednoduše proto, že ochrana žen je tak vysoká, tak rigidní – a nový zákoník práce to ještě zhoršil – že je prostě daleko rizikovější zaměstnat ženu než muže.

U seniorů zase vidíme, že jak se blíží čas státem stanoveného odchodu do důchodu, firmy ztrácejí o tyto lidi zájem. Je to dáno tím, že ochranářský stát vytvořil atmosféru, kdy se automaticky počítá s tím, že člověk po šedesátce se hodí jen do penze.

Studenty zase dnes tak chráníme před vykořisťováním, že neseženou brigádu. Lidé bez praxe, zaměstnávaní na krátkou dobu, za které se ovšem musí platit plné zdravotní a sociální pojištění, nejsou dvakrát atraktivní na trhu práce.

To jsem uvedl jen tři smutné příklady boje za rovnost, který vede k vytváření mravně neobhajitelných nerovností. Tři příklady, jak socialismus ničí rovnost šancí. Náprava je v tomto případě poměrně snadná. Stačí klepnout byrokracii přes prsty, zrušit diskriminační ochranářská opatření a věci se brzy narovnají samy.

Důkladné odstranění bariér však znamená udělat mnohem víc. Znamená to provést liberální reformy ve všech sektorech ekonomiky a společnosti. Znamená to důkladnou revizi přežilých socialistických receptů.

Ve školství potřebujeme otevřít vysoké školy všem, kteří k tomu mají předpoklady. To nepůjde bez zavedení odložené platby za vzdělání. Země, v nichž se nějakou formu platí školné, mají třikrát větší podíl vysokoškoláků ze sociálně slabých rodin než Česko. Systém zdánlivé rovnosti - neboli vše je zadarmo - tak vede ke skutečné diskriminaci.

Třeba pro Romy je školský systém naprosto neprostupný. To vše je fakt a žádná ideologie s tím nehne. Rovnost v přístupu ke vzdělání je školné. Mimo jiné.

Rovněž tak je důležité, aby školský systém lépe než dnes přispíval k soudržnosti společnosti. Aby nevylučoval odlišné skupiny – etnické, ale potenciálně i náboženské – do kulturních ghett. Školský systém musí naopak sloužit k asimilaci, ke schopnosti menšin plně se integrovat do většinové společnosti, do společnosti práva a jasných pravidel. Multikulturalita je zdrojem bolestných nerovností, narůstajících diskriminací a napětí.

Ve zdravotnictví musíme zvýšit spoluúčast u banální léčby a léků na běžné choroby. Jen tak získáme peníze na záchranu životů, na zlepšení kvality života těžce a chronicky nemocných. Nikde jinde není rovnostářství tak nespravedlivé a doslova vražedné, jako při poskytování zdravotní péče. Rovnost příležitosti přežít je ve vyšší solidaritě zdravých s nemocnými.

Co se týče sociálního systému, je nutné okamžitě zamezit zneužívání sociálních dávek. Kdo nepracuje, ať nejí – držme se tohoto pravidla našich babiček. Kdo odmítá nabízené zaměstnání, kdo je přistižen při práci načerno, automaticky vypadává ze solidárního systému. V soutěži o sociální dávky dnes vítězí ne ti nejpotřebnější ale nejšikovnější.

Dnešní benevolence je krutě nespravedlivá k těm, kteří poctivě dřou, stejně jako k těm, kteří opravdu pracovat chtějí, ale doplácejí na to, že prosperita všech je projídána černými pasažéry systému. Opět na to doplácejí ti nejslabší. Romové, ženy, případně zdravotně postižení. Rovnost příležitostí na trhu práce je v odstranění rovnostářství.

Odstranit bariéry je nutné i v podnikání. Dnešní systém investičních pobídek má jisté izolované výsledky. Ty jsou však několikanásobně negovány morálními a ekonomickými důsledky stavu, kdy úředník jednomu podnikateli sebere, aby mohl o to více dát jinému.

Je zvláštní, že jinak velice podrobný antidiskriminační zákon na tuto zjevnou a státem řízenou diskriminaci - a na mnohé jiné - nepamatuje. Rovnost příležitostí v podnikání znamená stejné podmínky pro všechny, velké i malé, domácí i cizí. Tedy i více pracovních příležitostí a méně diskriminace při získávání zaměstnání. Hlavně u těch nejslabších, nejvíce znevýhodněných.

To jsem stručně popsal část reforem, které podrobně představíme zítra. To je náš konkrétní přínos k roku rovných příležitostí. To je základ budoucí prosperity a rovných příležitostí. Ale ještě bych se rád krátce zmínil o souvislosti těchto reforem s konkrétnímu jednotlivci ohroženými diskriminací.

Jsem rád, že tu vůbec nemusím mluvit o diskriminaci na základě sexuální orientace. Tu se nám podařilo zcela vymýtit a neznám případ, že by někdo zkoumal u uchazeče o zaměstnání, zda je homosexuál či heterosexuál.

Naopak jsou rozdíly, které jsou nevymýtitelné. U zdravotně postižených nikdy nedosáhneme rovnosti příležitostí, protože zde rovnost fakticky není. Je tedy potřeba kombinovat důsledně liberální přístup s efektivními formami podpory. Podpora je v tomto případě nutná, aby vyrovnala objektivní nerovnost. Vždy však musí jít za jednotlivcem, nikoli za institucí.

V případě žen – což není znevýhodněná menšina, ale obvykle se tak o ní mluví – rovněž nelze mluvit o rovnosti příležitostí. Těhotenství a mateřství je výsadou žen a tato výsada činí ženy apriorně odlišnými od mužů. Například na trhu práce. Je to přirozené, je to logické, je to zdravé.

Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž. S tím by měl zákon počítat a nevnucovat těmto ženám ochranu, o kterou nestojí a která paradoxně vede k jejich diskriminaci.

Pokud se žena rozhodně věnovat roli, kterou jí svěřila příroda, pak nepotřebuje, aby se jí zákon snažil srovnat s mužem. Naopak potřebuje flexibilní pracovní trh, který jí umožní zaměstnat se za podmínek, které budou oběma stranám vyhovovat. A samozřejmě potřebuje podporu rodiny.

Už jsem se zmínil o škodlivosti multikulturního přístupu. A je jedno, zda jde o Romy, jiné národnosti, nebo o muslimy. Neschopnost integrovat jakoukoli kulturní menšinu způsobuje problémy a vede k tomu, že tyto skupiny nikdy nedosáhnou na rovné příležitosti. Peníze, které stát v této oblasti vydává, musejí jít na asimilaci jednotlivců, nikoli podporu chiméry multikulturality.

Závěrem chci všechny vyzvat. Úředníky státní správy a samosprávy, firmy i jednotlivce, aby vzali evropský rok rovných příležitostí nikoli jako pouhou formalitu. Jako formalitu, kdy se pouze utratí peníze z rozpočtu a z fondů EU za PR kampaně, které v důsledku pomohou jen některým.

Vezměme tuto příležitost vážně. Vezměme ji jako začátek procesu, na jehož konci bude společnost bez bariér a diskriminací (pozitivních či negativních). Liberální společnost rovných příležitostí.

Na závěr uvedu jeden citát: „Obecně bychom měli usilovat spíše o jistotu zaměstnanosti než o jistotu udržení každého jednotlivého pracovního místa. Spíše než samotná pracovní místa bychom měli chránit možnost pracovníků nacházet práci.“

To neřekl nějaký liberální ekonom.To jsou slova zde přítomného eurokomisaře Vladimíra Špidly. A já vám za ně děkuji, pane komisaři. Ukazují totiž, že i když se neshodneme v mnohém, v těch zásadních věcech mohou i mezi námi padat (ideologické) bariéry.

Téměř totéž řekl neokonzervativní americký ekonom Michael Nowak: k řešení blahobytu potřebujeme tři věci: Za prvé jobs, za druhé jobs, za třetí jobs. Problém nezaměstnanosti tak řeší oba dva výše jmenovaní vytvářením přátelského prostředí pro vznik pracovních příležitostí a ne zvyšováním ochrany nezaměstnaných a zaměstnanců. A v tom je i podstata mého vidění a v tom s oběma souhlasím. V tomto smyslu si přeji ne rok 2007 jako rok rovných příležitostí ale Evropskou unii rovných příležitostí bez časového omezení.