Slyšel jsem, že bezdomovci si zvolili sami být na ulici. Jsou to stejně jen opilci a pobudové a podobně. Během tohoto času se mi z paměti vynořila vzpomínka na "život na ulici." Kolik síly člověk potřebuje k tomu, aby přežil byť jen jeden měsíc. Jednoho znám důvěrně. V momentě, kdy se člověk ocitne na ulici, stává se odpadem společnosti. Stává se obětí systému a vůbec není důležité, jak se v této situaci ocitl. Dostane štítek, který hlásí "nechce se mu pracovat."

A my to přijmeme bezmyšlenkovitě jako pravdu. Jednou, dvakrát a pak už víme, co říci, až zase přijde téma "bezdomovec." Vždyť už máme štítek. Tady není o čem diskutovat, ani o čem přemýšlet. Je tak jednoduché udělat úsudek z tepla naší domácnosti. Včera jsem po počátečním šoku, poprvé zaujal pevné stanovisko. Poprvé za 18 měsíců v Česku jsem se rozhodl hájit lidská práva. Nebudu polemizovat o tom, zda jsem zvolil správný či méně správný způsob boje. Určitě jsou i jiné způsoby.

Ne nadarmo jsem ale dostal indiánské jméno, v němž částí je "bojovník." Uvědomil jsem si, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají za přítele, neboť vypadám jako oni, mám střechu nad hlavou a jsem čistě oblečený. Ovšem, potkali-li by mně na ulici jako bezdomovce, byl bych pro ně vzduch, ne lidská bytost. Český jazyk má několik slov pro tuhle situaci - neúspěšný, smolařský, či dokonce neblahý.

Ale proč, vždyť my už máme štítek "povaleč." Pak jsem zaslechl, že tedy "mi dají 80 procent" bezdomovců je takových. A potvrzení, že jsem dostal 20%, tak ať už se nehádám. Někdo mi dal 20 procent - jak velkorysé. Ted už jsme si začali hrát na Bohy. Znovu jsem si vzpomněl na výlevy nenávisti vůči bezdomovcům v minulosti. Teď jsem tyto pocity prožíval znovu.

Ne, neříkám, že mě, chtěli lidé zúčastněni v této hádce úmyslně urazit. Jen vyslovovali slova bez zamyšlení. Argument "proč by oni měli mít nějaké výhody, když my ne?" Možná proto, že měli méně štěstí, že nějakým způsobem se ocitli na smetišti společnosti. Vůbec není důležitý důvod, proč se tam ocitli. A věřte mi, nikdo si dobrovolně nevybere mít studený betonový chodník za postel.

Nikdo nikdy nepochopí ani situaci, ani pocity člověka v těžkých chvílích, pokud si to neprožije na vlastní kůži. Tady jsem měl výhodu oproti dalším zúčastněným v této hádce. Nikdo neví jak je cítit zavržení, dokud se neoctne na ulici.

Kolemjdoucí zvolají: "Najdi si práci vandráku," ale jakmile dojde k tomu, že mám zájem o práci a že jsem se ocitl na ulici nešťastně, vidí ve mě zase jen špinavého vandráka, kterému se nedá věřit.

Díváme se na bezdomovce jako na chorobu, kterou je nutno izolovat, či nějakým způsobem se zbavit. A nemoc nezmizí jen proto, že ji budeme izolovat, nebo ji nějakým prostředkem odstraníme. Klasická medicína je toho důkazem - odstraňovaní výsledku nějakého vnitřního problému. Alternativní medicína zkoumá a odstraňuje příčinu problému. Problém rovněž nezmizí, budeme-li se dívat jiným směrem, ignorovat a odsuzovat. Takže, "proč by oni měli mít nějaké výhody, když my ne?"

Možná proto, že jsou lidskými bytostmi a pro věřící i bible říká: "neubližuj bližnímu svému." Nebo to jen prázdná fráze hodící se pouze do kostela na nedělní mši? Náš odpor, hněv, odsuzování vůči těmto méně úspěšným lidským bytostem jsou myšlenky, které se zhmotňují v negativní energii.

Vzpomněl jsem Kanadu a tam se dnes lidí (musím dodat, že lidé bílé rasy) ptají: "proč oni by měli být osvobozeni a my musíme platit?" A mají na mysli zákon, který v Kanadě osvobozuje Indiány, původní obyvatelé, od daní.

Nu, málem jsme je vyvraždili, vzali jim jejich zem a domovy a dali je do rezervaci a pro ty, co přežili jsme "velkoryse" dali úlevu od daní. Je nutné cokoliv k tomu dodávat? Bůh nám dal do vínku emoce, pocity a svobodnou vůli. Pocity jako je soucit. Také nám dal do vínku schopnost učit se lásce a šířit lásku.

Ne takovou, " já tě budu milovat, když se budeš chovat jako já.......když budeš dělat, co se mi líbí................... Je nutné si "ulici" plně vychutnat. To není český televizní seriál "ulice", to je realita života v nejdrsnější podobě zavržení, opovržení, realita strachu z budoucnosti, realita ztráty naděje. Každý den člověk usíná na kousku betonu v zastrčené části nějakého průchodu, či uličky pod kusem tvrdého papíru, či staré deky, má-li štěstí.

Tvoje oblečeni začíná být navlhlé, do mysli se vkrádá strach. Já měl štěstí, že ve Vancouveru není normální zima, nicméně vlhko a déšť jsou společníky do postele. Taková postel člověku na vzhledu nepřidá a pak je těžko shánět si práci. Vždyť znáte známé pořekadlo "první dojem je ten nejdůležitější..." Není možné si práci najít, protože jediný pohled na vás jako bezdomovce říká: "povaleč." Naše společnost uctívá Boha zvaného "peníze, bohatství." A učí nás, jak používat silné lokty, jak dosáhnout úspěchu za každou cenu.

Opravdový Bůh, jediný zdroj Universa, který nás všechny spojuje, nás učí lásce. Učí nás jiným hodnotám v živote. Tento Bůh nás učí, že jsou mnohem důležitější věci, než peníze. Učí nás bezkondični lásce. Američtí Indiáni tohle učí každý den, pardon - tohle žijí každý den.

MITAKUYE OYASIN, Jsme jedna rodina, říkají ............jedna rodina se vším, co je stvořeno na této planetě. Měl jsem to štěstí obdržet jejich učeni, je mi ctí, že mohu poznat život z jejich úhlu pohledu. Přináší mi svobodu, klid v duší žít v souladu s přírodou a vším stvořením.

Vrátím se teď na chvíli do ložnice bezdomovce. Člověk usíná každý večer s nadějí, že zítřek bude lepší, že si najdu práci, že najdu domov, že se třeba probudím z tohohle zlého snu. Usínám, třepu se strachem, co bude a tiše se modlím, prosím Boha o pomoc, říkám, že v něj věřím, ale proč se bojím nevím. Pak v modlitbě dojede na sliby, co udělám,když se z toho dostanu. Usínám a přemýšlím nad tím, co se stalo s mými sny, touhami.........proč zrovna já (to už se vkrádá pocit - oběti). Vždyť jsem dobrý člověk.

Přemítám jaké by to bylo, kdyby.... a každou další noc v této pozici jsem blíže sáhnout po láhvi alkoholu. V té chvíli si uvědomuji, že mí rodiče daleko za mořem se ani nikdy nedozví, jak jsem dopadl.

Jsem malý, nicotný v porovnání s životem, v porovnání se světem. Měl jsem ideály, šel jsem si za svým, byl jsem se si tolik jistý sám sebou a co dokážu a teď.....tohle není ten život, o kterém jsem snil a který jsem si přál. Teď už si jen přeji nějakou spřízněnou duši, malý úsměv, teď už si přeji pomocnou ruku a vezmu za vděk čímkoliv. Po chodníku jdou lidé, letmo na mě pohlédnou a v mysli jim proběhne myšlenka - "dívej na něj, na povaleče. Váli se tady, místo aby si hledal práci." Ona dodá: "práce je dost, ale jako jim všem, ani jemu se nechce pracovat." Teď už jsem opravdu blízko k láhvi. Vzpomněl jsem si znovu na rodiče. Co by mi asi teď řekli, kdyby mě viděli.

Použili by, "vidíš, my jsme ti to říkali....nebo neboj se, ty to zvládneš, jsi silný." Usínám, s modlitbou doufám, že zítra přinese úlevu. "Zítra" je ale všechno tak jako bylo včera.

"Nezlobte se, nemáme místo." Ještě mám pár dolarů, ale ty si musím schovat na horší časy a na noviny, kde hledám další inzeráty. Je mi zima, bolí mě tělo, upadám na mysli a jsem zase o krůček k láhvi. Alkohol mi dovolí na pár hodin zapomenout na všechno tohle strádání. Nevím, kde se ve mě vzala ještě síla to neudělat. Nevím, kde se ve mě vzalo vědomí, že alkohol to nevyřeší, vědomí, že jsem přece nešel tak daleko, abych umřel na ulici. Nevím, tohle si nepamatuji.

Pamatuji si jen strach. Snad mi zůstal síla udělat poslední rozhodnutí v tuto danou chvíli - rozhodnutí žít. Přál bych si, aby všichni, co se někdy ocitnou na ulici bez domova, aby našli sílu se rozhodnout žít - stojí to za to. Ano, nakonec jsem to zvládl a hodně i díky "sparťanské výchově." Hlavně, ale díky víře. Bůh mi pomohl a já jen teď konám jak jsem slíbil. Co jsem slíbil? Dívám se na svět srdcem. Nic není tak, jak se jeví. Zdáni někdy klame. Až později po hádce jsem si uvědomil, že zúčastněni cítili strach. Že mají strach v jejích dnech a strach je jim starým známým. Oni si jej nepřipustí.

Náčelník Dan George řekl: ".....a jestli k nim nepromluvíš, nikdy je nepoznáš; a co nepoznáš, toho se obáváš. Čeho se člověk bojí, to raději zničí." Nikdy jsem o svém pobytu na ulici do hloubky nemluvil. Přinutilo mě se zamyslet. Nad vyřčenými slovy, nad tím co dělám a jak mohu pomoci těm, kteří pomoc potřebují. Ve svých modlitbách říkám: "...bless people who are less fortunate than I am....." -- ......požehnej lidem, kteří mají méně štěstí, než já sám..."

Vím, že po včerejšku tomu budu přikládat větší váhu. Na dálku děkuji všem zúčastněným včerejší hádky za to, že mi pomohli procitnout. A Stvořiteli děkuji za to, že mě přivádí do cesty tyhle situace.

Nikdy jsem o tom do podrobnosti nemluvil, až nyní.