Asi je potřeba znovu a znovu v argumentaci a vysvětlování začínat od začátku, pořád dokola. Vlastně je to docela jednoduché: Politika není nic než hra zájmů. Je potřeba přestat se na ni dívat jako na mechanismus řízení společnosti či ochrany před krizemi nebo nežádoucími skupinami a jednotlivci. Stejně tak v ní těžko budeme nacházet zdroj a měřítko etických hodnot.

Hodnoty, na nichž společnost stojí, vždy měly a vždy budou mít svůj zdroj mimo politiku. Jestliže však hodnoty chybějí, protože jejich zdroj samovývojem zmizel nebo byl záměrně zlikvidován, politika sama je nevytvoří. Logickým důsledkem takového stavu pak bude, že se v politice čím dál více budou angažovat a uplatňovat jedinci, kteří by za jiných historických okoností byli považování za asociální.

Generace, která se dnes ujímá politických postů, bohužel pro ni příliš nečte. Jinak by se dočetla, že takoví jedinci vždy v historii, a to i v těch společenskoekonomických formacích, které ani náhodou neměly ambici prohlašovat samy sebe za rozumné, byli od zbytku společnosti různými způsoby izolováni. Mělo to jediný důvod: Byli pro její existenci a další rozvoj příliš nebezpeční. Jejich vyhnání do pouště nebo do buše bylo tím nejmírnějším preventivním opatřením.

Dnes však jsme demokratickou a svobodnou společností. Vyhlašujeme, že jsme proti třídní nenávisti. Jdeme dokonce až tak daleko, že existenci společenských tříd vůbec popíráme s odkazem na zločinnou podstatu teorie, která s konceptem tříd přišla. Má to jednu neocenitelnou přednost: Ta třída, která podle svého sebepojetí vlastně vůbec neexistuje, totiž třída těch, kdo ten věčný historický spor údajně jednou provždy vyhráli, může v klidu své zájmy legálně hájit, a to všemi prostředky.

Po desetiletích pro ni nesnesitelného "útlaku" má na své straně všechny výhody: Neomezené zdroje finančních prostředků, výkonné prádelny mozků i zákony včetně orgánů schopných vynucovat jejich dodržování. Není divu, že měla možnost získat významný náskok v uvědomování si svých zájmů. Tuto šanci beze zbytku využila. Které to jsou zájmy, jak bude vypadat jejich realizace a na čí úkor bude probíhat, se začíná teď už naplno projevovat.

Ti druzí, i když jich je většina, bohužel v tomto smyslu stále více zaostávají. Nechali si vnutit, že jejich zájmy, pokud vůbec nějaké mají, nejlépe zajistí a ochrání ti výše zmínění, stačí jednou za čtyři roky hodit do urniček ty správné lístky. Nebo je jim to jedno. Televize zatím vysílá, do marketů se zatím vždycky přivezlo laciné zboží a do hospod pivo, od braní do braní se vždycky nějak vyšlo, tak co. A protože normální člověk volí ODS, ti z nich, kdo se k volbám obtěžují, svěřují hájení svých zájmů této straně. Přece nechtějí být považováni za nenormální...

Mezi levicově smýšlejícími lidmi se občas objevuje otázka, kde bere ODS tolik volebních hlasů, když její přirozený elektorát představuje v nejlepším případě 15% voličů. Dobrou analýzu lze najít v přednášce sociologa Jana Kellera Jak volí česká populace z dubna 2006. Vyplývá z ní toto: ODS spoléhá na tu část voličů, která se nechá nejsnáze zmanipulovat.

Jan Keller to formuluje takto:

Zdá se, že se nacházíme v jedinečné historické situaci. Jsme svědky procesu formování nových společenských tříd a jejich sebeuvědomování. Není až tak důležité, jak je pojmenujeme nebo jak budou přesně definovány - také se tomu záměrně vyhýbám. Pro tento úkol se jistě najdou povolanější.

Dost lidí upadlo do hluboké a oprávněné beznaděje, pokud jde o vztah politických stran k hájení zájmů tzv. obyčejných lidí. Zjistili, že na každou partaj se dřív nebo později nabalí banda všehoschopných hajzlíků, kteří budou hájit především zájmy své nebo těch mafií, které je dostaly do funkcí. Mediální mlýnky před posledními volbami pochopitelně s gustem semlely především případy těch, kteří jakkoli skutečně nebo zdánlivě souviseli se sociální demokracií.

Je zřejmé, že ty známé kauzy jsou v médiích účelově filtrovány, aby to vypadalo, že všichni zločinci se momentálně nacházejí v ČSSD.

Kromě toho při pohledu z pražských redakcí se bohužel do nebe volající případy odjinud většinou nezdají být tak zajímavé, přestože čistě ze statistických důvodů - ČSSD nevládne většině významných radnic - těch špinavých praktik spojených s ostatními stranami bude pravděpodobně mnohem více. Důsledek je jeden - příště přijde k volbám opravdu už jen to tvrdé jádro příznivců. Je zřejmé, kterým stranám to prospěje.

Popsaná situace je důsledkem tragických omylů sociální demokracie (v evropském měřítku, nikoli jen ČSSD), která doplácí na svou bezradnost, bezkoncepčnost a snahu hledat voličskou podporu tam, kde ji stejně bude získávat jen těžko. Bezohlední kariéristé se lepí na každou politickou stranu, jakmile se dostane k moci. Každá strana však - i v sebeabsurdnější karikatuře parlamentní demokracie - potřebuje nějaké voliče a program. Zásadní chyba socdem spočívá v rezignaci na hájení zájmů těch voličů, nebo tříd, chcete-li, kteří/které ji už přes 130 let tradičně volí.

Jan Keller v listopadu 2005 v článku Čtyři chyby sociální demokracie" upozorňuje, že

Keller mj. píše:

Otázkou tedy zůstává, kde mají lidi válcovaní současným vývojem ve společnosti hledat na politické scéně ty, kdo budou jejich zájmy hájit. Odpověď není až tak složitá, i když její realizace se přirozeně zdá v nedohlednu.

Především jde o to, aby i tyto třídy si uvědomily svoje zájmy a pokusily se je co nejjasněji definovat. Asi to nebude až tak složité: Udržení sociálního státu, možnost zaměstnání nebo provozování živností poskytujících prostředky pro důstojný život na úrovni začátku 21. století, přístup ke vzdělání, záruky péče v nemoci a ve stáří, zajištění bezpečnosti, vymahatelnost práva, řešení globálních rizik jako jsou klimatické změny, vyčerpání energetických surovin nebo snahy obnovit závody ve zbrojení.

Dále se nabízí možnost zásadně inovovat zastupitelskou demokracii, a to zavedením výrazných prvků přímé demokracie. Koncept tzv. polopřímé demokracie existuje už relativně dlouho, dokonce existuje podrobný návrh příslušné změny ústavy ČR, ZDE nebo ZDE.

Připouštím, že mé zkušenosti z posledních voleb parlamentních i obecních jsou v tomto ohledu tristní. Přesto se zdá, že bez takto zásadní systémové změny bude účinnost i přitažlivost zastupitelské demokracie stále více upadat.

Otázkou zůstává, jaké historické a společenské děje a procesy povedou k tomu, aby třídní sebeuvědomění a z něj vyplývající definice zájmů nezůstaly jen výsadou některých. Asi se nic jiného nedá dělat, koneckonců na Slovensku máme nepříliš vzdálený aktuální příklad: Praktická zkušenost je nezastupitelná. Jedno, nanejvýš dvě volební období vlády pod taktovkou ODS asi otevřou oči většině. Je to smutné a pro některé sociální skupiny, které lze považovat za nejzranitelnější, to může být až tragické, že se stanou pokusnými králíky slibovaných asociálních experimentů. To staré a "profláknuté" heslo z titulu své úvahy jsem opatřil otazníkem ze dvou důvodů: Aby bylo jasné, že se s ním neztotožňuji, a protože stále vidím naději, že se většina lidí práce aktivizuje a solidarizuje, aníž by bylo nutno nechat vývoj dojít až tak daleko. Ať to však dopadne jakkoli, jedno je jasné: Společnost bude taková, jakou si ji uděláme, nebo jakou dopustíme, aby nám ji udělali ti, kterým to dovolíme. Čím více z nás a čím dříve se k tomuto poznání dopracuje, tím méně práce pak budeme mít při odstraňování následků nezodpovědných experimentů.