Její otázka je zřejmě motivována i nespokojeností se současným prezidentem republiky, který - jak lze mezi řádky vyčíst - podle jejího názoru zřejmě není člověkem moudrým, "který postrádá sebestřednost a ješitnost". Ano, s tímto závěrem není těžké souhlasit.

Stejně správně soudí Petra Procházková, že role prezidenta republiky je u nás jiná, než např. ve Francii (obecně řečeno, v prezidentských či poloprezidentských režimech).

To ale ještě neznamená, že prezident republiky je pouze jakýmsi "kladečem věnců", jak zní oblíbené novinářské klišé, či pouze reprezentativní figurou, kterou bychom se mohli chlubit v zahraničí. Prezident (genderově senzitivní mi snad odpustí toto generické maskulinum) republiky je podle Ústavy ČR "hlavou státu" (Hlava třetí, čl. 54, odst. 1) - a jedná se tedy o politickou funkci s přesně (i když to při sledování současné politické situace zní poněkud ironicky) vymezenými pravomocemi a úlohou v rámci ústavního systému.

Procházková ovšem ve své argumentaci, vyzdvihující "nepolitickou" funkci prezidenta pokračuje a pomáhá si příkladem Spolkové republiky Německo. Nejsem si zcela jist, zda Horst Köhler (či jeho předchůdce Johannes Rau) představuje pro Němce onu autoritu, o níž autorka hovoří.

Ovšem i kdyby tomu tak bylo, Procházková si neuvědomuje důležitý fakt - oba zmínění pánové byli aktivními politiky, členy politických stran - a jako takoví jistě (alespoň občas) měli mocenské choutky.

Představa, že Horst Köhler jako prezident MMF neměl "mocenské choutky", je již poněkud úsměvná. Sám tento termín je pejorativní - je ale potřebné si uvědomit, že účast v politickém životě každé společnosti je vždy spojena s potřebou či touhou účastnit se na výkonu moci.

Moc je totiž nezbytná pro prosazení jakýchkoli (politických) cílů. Zde se ovšem realita setkává s "lidovou" představou politiky jako a priori špinavé hry za účelem získat moc - a tudíž - "koryta", a proto i sami politici vytvářejí dojem, že moc je to poslední, o co jim jde. Vzpomeňme ostatně slavný výrok Václava Klause "nikdy jsem neměl moc, moc je ošklivé slůvko (!), patřící do éry nesvobody" či meditace jeho předchůdce v úřadě prezidenta republiky Václava Havla o tom, jak se mu s mocí trapně nažívalo.

Domnívám se, že (obecně řečeno) problémem českého prezidentství ostatně není nějaká přebujelá touha po moci, ale atmosféra, která se kolem tohoto úřadu vytváří - a která samozřejmě držitele takového úřadu přímo vybízí ke koncentraci moci, která mu formálně nepřísluší. (Procházková hovoří o autoritě, zasahující v přesně vymezených sférách. Pak je ale těžké zároveň požadovat "charismatické" působení ve sférách, o nichž ústavní normy mlčí, a v nichž má působit veřejnost jako instituce.)

Ano, prezident republiky je skutečně úřad, nikoli charismatická autorita. Česká (resp. československá) společnost si však vytvořila v souvislosti s tímto úřadem očekávání, která opravňují k tvrzení, že se nám ještě stále stýská po císaři, resp. českém králi (možná jsme ještě ani nezapomněli na "potupu" odmítnutí korunovace Františkem Josefem I.). Tomu ostatně odpovídá jak "kultík" Tomáše G. Masaryka, tak fakt, že prezident republiky jakožto úřad byl zachován i po lido-demo převratu - ve východním bloku věc nevídaná. Zapomíná se i na to, že post prezidenta republiky zhusta okupovali nejmocnější muži státu - tajemníci ÚV KSČ, přitom i v rámci nedodržovaných socialistických ústav byla tato funkce obdařena pravomocemi vpravdě "kladečskými".

Podobně je možné si vyložit si i (společně s pochybnou přestavou, že více voleb=více demokracie) touhu mnoha Čechů po přímé volbě přezidenta.

Procházková hovoří i o nedostatku prosazování etických hodnot. To je ovšem problém, na který nemá česká společnost žádný monopol - absence etických hodnot je příznačná pro celý západní svět. Je samozřejmé, že necelých sedmnáct let po ukončení vlády jedné strany je situace v jistém smyslu horší, než v zavedených liberálních demokraciích (není ovšem absence etických norem příznačným znakem pro liberální demokracii jako takovou?) - jenže tento problém není možné řešit tím, že obsadíme úřad hlavy státu osobností, která má - navíc, kdo je v tomto ohledu arbitrem? - ceněné morální vlastnosti.

Nechci se věnovat osobnostem, které autorka jmenovala - snad jen, že jejich společným jmenovatele není neoddiskutovatelná morální zdatnost, ale především zdatnost mediální (u některých záměrná, u jiných živená samotnými médii). Nechci se dopustit urážky pana Fejka - ale jakými vysokými a mimořádnými morálními kvalitami se vyznačuje ředitel pražské ZOO?

Myslím, že řešení neustále se opakující otázky "Kdo má být prezidentem?" není vůbec snadné - a rozhodně bychom na ni neměli rezignovat. Uvědomme si ale prosím, že prezident republiky - hlava státu - je funkce politická, se všemi klady a zápory politiky. Chceme-li zkvalitnit naši demokracii, podporovat prosazování morálních hodnot a občanské společnosti, pak je třeba snažit se o zkvalitnění veřejného diskurzu jako celku - nikoli hledat Spasitele mimo politiku s tím, že (a zde "veřejnost" nadšeně přitaká) takové řešení bude vždy lepší.