Navzdory tlaku, pod nímž se ocitla během tzv. opoziční smlouvy, demokracie--i když s obtížemi--vítězila, protože panovala politická shoda na tom, že je třeba držet na uzdě běsy minulosti a dívat se do budoucnosti. Dominovaly velké cíle, které téměř nikdo nezpochybňoval: nejprve transformace ekonomiky a politických institucí, později reformní úsilí podřízené vstupu do Evropské unie.

Když bylo ale těchto cílů dosaženo, převládl mylný pocit, že máme osud pevně ve svých rukou, a že je možné si dát po letech transformačního úsilí oddechovou pauzu. Politici, jejichž kořeny pevně tkví v době komunismu, se začali domnívat, že jsou nyní rovnocennými partnery svých západních kolegů. "Stará Evropa" prý nám už nemá co radit; ba mohla by se od nás buď lecčemus přiučit nebo nám alespoň nemluvit do našich rostoucích dluhů.

Při tom všem se zapomnělo, že demokratická politika je umění svého druhu. Že "dobré vládnutí" (governance) je založeno na dialogu, vyjednávání, úctě k právu, i na pochopení komplexnosti soudobých společností. Že černobílé vidění světa, "zaručené" recepty na ekonomický pokrok, vzájemné osočování, mobilizace, a obcházení ústavních i demokratických pravidel hry, mají s moderní Evropou jen málo společného.

Krize české (i středoevropské politiky obecně), které jsme nyní svědky, je křečí společností, v nichž sice byly v rekordně krátké době vytvořeny pod vedením EU demokratické instituce, ale v nichž se nedostává demokratů. Skuteční demokraté na západ od nás spolu bojují politickými prostředky v rámci demokratických institucí. Post-normalizační politici v Česku na skutečnou demokratickou politiku rezignovali. I proto, že jí prostě "neumějí". Starých návyků a zažitých vzorců chování se není možné jen tak zbavit.

S politickými soupeři se v Česku věcně nevyjednává. Je třeba je zdiskreditovat a zašlapat do země. Namísto toho, aby se například vláda tvořila na základě reálných výsledků voleb v pracném hledání věcné shody, jsme svědky nesmiřitelnosti a umanutého volání po nových volbách. Prý je třeba jasný mandát k vládnutí ve jménu "reformních" idejí; ve skutečnosti jde jen o moc. Voliči "selhali", je tedy třeba je hnát k volbám znovu. Co na tom, že kdyby politici opravdu chtěli rozumně spravovat zemi, mohou se na společném programu dohodnout už teď.

K tomu všemu připočítejme nejrůznější pokusy ohýbat ústavu nebo natahovat ústavní procedury podle politické potřeby hlavních aktérů a máme dosti výbušnou směs.

Jenže to není vše. Bystřejší pozorovatelé už delší dobu upozorňují, že skutečné dělící čáry v české politice neprobíhají podle zásadních témat a ideologií, ale podle mocenských zájmů. Napříč politickým spektrem existují bratrstva spojená společnými ekonomickými zájmy. Politické strany jsou firmami s ručením omezeným, jejichž hlavním cílem je ekonomicky a mocensky uspokojovat své členy a klienty.

Tato mafiózní podoba politiky se nyní v plné nahotě začíná vyjevovat. Politici už zcela rezignovali na předstírání ideových soubojů, vede se otevřená válka mezi gangy. Do ní je zcela nepokrytě zapletena policie, jejíž různé části, zdá se, bojují v dresech různých stran. Připočteme-li k tomu, že to samé lze říci o organizovaném zločinu, máme skutečný problém.

Politici a politické strany se navzájem přebíjejí "skandály". Spousta novinářů v tom všem hraje roli užitečných idiotů, protože různé "kauzy" jsou zcela evidentně pečlivě časovány a servírovány veřejnosti nikoliv zásluhou kvalitní investigativní žurnalistiky, ale podle scénářů psaných v různých vlivových agenturách, sekretariátech politických stran, jakož i v útrobách policie a dalších bezpečnostních složek.

Část novinářské obce už ztratila jakékoliv profesní zábrany a aktivisticky se angažuje v prosazování jediných "správných" politických řešení. Zatímco mnoho novinářů zřejmě idealisticky věří, že se tak naplní jejich představy o správném fungování hospodářství a státu, politici, do kterých investují tolik nadějí, jsou už dávno zcela propadlí jen moci. Soudobé novinářské aktivisty bezpochyby čeká stejné zklamání jako ty, kteří se v první polovině 90. let nekriticky nadchli pro Václava Klause.

O české politice se tak referuje nanejvýš zjednodušujícím způsobem. Vytvářejí se personifikované obrazy zla a dobra, převládají emoce a osobní antipatie. Opožděně a zcela účelově se bojuje proti "komunistickému nebezpečí", přitom málokdo vidí skutečná nebezpečí pro demokracii a svobodu, která se jízlivě šklebí v pozadí.

Cynik by mohl říci, že si to český národ koneckonců zaslouží. Neumí si vládnout, ať si tedy znovu (pokolikáté už v historii) vypije plody své ignorance až do dna. Lze argumentovat, že kdyby nebyla naše země tentokrát skutečně pevně zakotvena v nadnárodních institucích vytvořených společně vyspělými demokraciemi, asi by to s námi opět špatně dopadlo. Pro tentokrát těm nejhorším důsledkům nejspíš unikneme; nebude to ale naše zásluha.