Hranice 5 % pro vstup do parlamentu nebylo dosaženo, ovšem SZ získala díky překročení 1,5%ní hranice pro získání příspěvku 11 milionů korun. Šlo o historický krok, protože SZ tak byla vyvedena z 12leté izolace od ekologických iniciativ a ještě získala nemalý obnos peněz za získané hlasy. Těsně po volbách však vedení SZ odsouhlasilo téměř dvoumilionovou "odměnu" jejímu nevýraznému manažerovi Daliboru Vachulkovi, i když vzestup SZ byl téměř výhradně dílem Patočkova BF. Vedení SZ na veřejnosti nepřiznalo dluh. Charismatický Patočka následně zorganizoval "tmavozelený" obrodný proud z mnoha veřejně známých osobností ekologické a "lidskoprávní" scény i z mladých aktivistů (Pečínka 2002: 200-207, Fagan 2004). Ti od léta 2002 hromadně vstupovali do SZ, jejíž stav se po roce, na jaře 2003, zvýšil z 250 na 750 členů. Sjezd SZ v Brně v dubnu 2003 díky novým členům odstavil staré vedení, předsedou SZ se stal Beránek, ideologem v pozadí Patočka. SZ se začala víc objevovat v tisku, na zelené urychleně reagovala politická konkurence (Pečínka 2003a). ČSSD si vytvořila ekologickou platformu Platan a její část ocenila SZ jako budoucího vládního spojence, US začala vystupovat jako "ekologicko-liberální strana", KDU-ČSL přišla s programem Zelená pro venkov, mladí komunisté přijali Rudozelený manifest a zahájili pouliční ekologické akce, a zelenou složku programu posílily i drobné neoliberální strany.

Na podzim 2003 se však uvnitř "zreformované" SZ strhl vnitřní spor mezi samotnými "tmavozelenými". Sektářské sklony Patočky a Beránka známé z Hnutí Duha -- projevující se vizionářstvím, centralismem a potlačováním odlišných názorů a ústící v odchody jednotlivců i skupin z Duhy od Jana Piňose po brněnské Nesehnutí - dostaly s vidinou vstupu do vysoké politiky mohutnější rozměr. Patočka vymyslel a tvrdě prosazoval doktrínu "nové demokracie", i "obrozené" vedení SZ začalo tajit kritické informace a adresy členů, vytvářelo fiktivní organizace ze svých přátel, pomocí nichž usilovalo o další vedoucí pozice a místa na kandidátkách a kritikům udělovalo stranické tresty.

V bulletinu a na webu SZ se začal projevovat jakýsi malý "kult osobnosti" předsedy Beránka. Ze SZ byl za veřejné vystoupení proti Patočkovi vyloučen spoluzakladatel německých Zelených a dnešní poslanec Evropského parlamentu Milan Horáček. Kolem Uhla, Dejmala a postupně i Bursíka, Dany Kuchtové, Džamily Stehlíkové, Jana Jařaba a Petra Štěpánka se vytvořila opozice, soustřeďující nejvíce "tmavozelené" středního věku se zkušenostmi v politice, méně pak některé funkcionáře "staré" SZ. Vedení kolem Patočky a Beránka zase z řad "tmavozelených" přitáhlo lidi velmi mladé, nezkušené a větší vzorek emotivně uvažujících žen, ze "staré" SZ pak většinou esoteriky a ultrapravičáky fascinované autoritářsko-vůdcovským stylem politiky.

Zatímco "stará" SZ se dlouhodobě pohybovala kolem 1 % preferencí a zisků v parlamentních volbách a od roku 1994 získávala asi 100-200 křesel pouze v lokálních volbách, nové vedení SZ zaznamenalo úspěch v regionálních volbách roku 2004, když v Jihomoravském kraji strana získala první 2 krajské zastupitele, a pak na podzim 2004, když se stal v Praze prvním senátorem za SZ známý novinář Jaromír Štětina. Preference SZ se pohybovaly kolem 3-4 %. Prostředí kolem Beránka a Patočky však začalo připomínat kombinaci náboženské sekty, fanklubu a autoritářské strany a hospodaření SZ a systém financování loajálních přátel prostřednictvím stranického aparátu se někdy podobal machinacím "staré" SZ či je dokonce předčil (Dolejší, 15. 3. 2004, Pečínka, 7. 1. 2005, Pečínka, 8. 12. 2004, Pečínka 2006). Během dvou let nejtěžších excesů -- od léta 2003 do léta 2005 -- si dvojice někdejších reformátorů vyrobila ze svých spojenců i přímo z někdejších osobních přátel tolik protivníků, že se ocitla v SZ v menšině. Patočka ze SZ vystoupil v srpnu 2005 s cílem budovat "volnou alianci liberálů a zelených", opřenou o malé neoliberální či konzervativně-neoliberální strany jako US-DEU, ODA, Evropští demokraté, Cesta změny, Liberální reformní strana atd. Jako důvod k vytváření nesourodé aliance uváděl nutnost sjednotit všechny síly proti snaze ODS zavést většinový systém, byl však podezírán, že tak pouze zakrývá snahu dostat se na volitelná místa jiné kandidátky, když v SZ jeho "nedemokratický" proud ztratil moc (Pečínka 2005a).

Na sjezdu asi 800členné SZ v Pardubicích koncem září 2005 byl zvolen předsedou zastánce samostatného postupu zelených ve volbách a stoupenec vyváženého přístupu SZ ke všem parlamentním stranám s výjimkou komunistů, někdejší ministr životního prostředí (ŽP) Tošovského vlády Martin Bursík. Zároveň stoupenci Jakuba Patočky vytvořili konkurenční hnutí Zelení (Hnutí Zelení, 25. 9. 2005).

Úryvek pochází z práce, dokončené na podzim 2005.

Pečínka, Pavel: "Odstíny české zelené politiky po roce 1989". Politologický časopis, Brno, 2005, č. 4, s. 471-481.