Příslušníci neruských národností trpěli v SSSR národnostním útlakem a vysoké množství populace bylo zasaženo komunistickým terorem. Ústava Sovětského svazu z roku 1924 byla sice poměrně demokratická v řešení národnostní otázky, jenže v rámci centralizace za Stalinovy éry nebyla nikdy naplněna. Předsedové svazových republik a republikových komunistických stran byli jmenováni Stalinovým sekretariátem. Politika centra byla krajně přezíravá ke kulturním a náboženským odlišnostem. Stále zřetelněji docházelo k narušování autonomních práv v oblastech. Přirozenou reakcí na centralizaci byla aktivizace separatistických sil. Kreml na ni reagoval brutálními čistkami, které zasáhly téměř všechny svazové republiky, především Tatarsko-Baškirskou autonomní republiku, Turkmenistán a Kavkaz.

Modelovým příkladem byla situace na Ukrajině. V důsledku uměle vyvolaného hladomoru zde zahynulo několik milionů rolníků. Komunistická vláda se tak stala mimořádně neoblíbenou a v zemi sílily nacionalistické tendence, předobraz pozdějšího banderovského hnutí. Kreml pochopitelně nehledal politické možnosti, jak zmírnit napětí a získat sympatie veřejnosti. Místo toho začal trestat. Z nacionalistické úchylky byl obviněn předák ukrajinských komunistů Skrypnik. Vyšetřovatelé GPU (předchůdkyně sovětské tajné policie NKVD) jeho a další obviněné nařkli ze spolupráce se špionážními službami Polska, Rakouska, Německa a Francie a z přípravy odtržení Ukrajiny od Sovětského svazu.

Protože Skrypnik zastával funkci komisaře osvěty, byla obvinění -- jak jinak -- rozšířena i na záškodnickou činnost ve školství a osvětě. Na základě inkvizičních metod se "spiklenci" pochopitelně přiznali a Skrypnik v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu. Za Chruščova byl v plném rozsahu rehabilitován. Na Ukrajině v souvislosti s jeho osobou došlo k masovému zatýkání, přičemž bylo příznačné, že převážná většina jeho "společníků" Skrypnika nikdy v životě neviděla.

Nejhrůznější dopady měla národnostní politika SSSR v době 2. světové války. Šlo o masové vystěhování celých národů z jejich vlasti. Tyto akce v žádném případě nebyly diktovány vojenskou nutností. Koncem roku 1943, kdy Sovětský svaz začal vítězit na všech frontách, byli vysídleni všichni Karačajevci a obyvatelé Kalmycké autonomní republiky, v březnu 1944 všichni Čečenci a Ingušové (Čečensko-Ingušská autonomní republika byla zrušena) a o měsíc později byli vyhnáni všichni Balkaři. Tyto deportace byly později ostře odsouzeny ve známém Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS.

V době, kdy bylo na frontě potřeba každého muže, se například deportace Čečenců a Ingušů zúčastnilo 19 000 pracovníků NKVD a tajné kontrarozvědky SMERŠ podřízené přímo Stalinovi a dále na sto tisíc vojáků a důstojníků. Řada z nich byla výnosem předsednictva Nejvyššího sovětu vyznamenána za statečnost při deportacích dětí, žen a starců, protože dospělí muži se v důsledku válečných událostí doma vyskytovali v minimální míře. Na deportované sice nečekaly v cíli cesty vyhlazovací tábory jako v Německu, podmínky deportací se nicméně velice silně podobaly transportům evropských Židů do koncentračních táborů. Desetitisíce deportovaných zahynulo následkem hladu, zimy a celkového vyčerpání.

Tvrzení pana Prokeše, že pobaltské národy byly jen spravedlivě potrestány za spolupráci s nacisty, je pochopitelně nesmyslné, a to dokonce dvojnásob. Neexistuje žádná kolektivní vina a například na vyhlazování Židů se podíleli jen někteří. Především však bylo území tří pobaltských republik, které měly Sovětským svazem i mezinárodně uznané hranice, anektováno už v roce 1940. Bylo to v době, kdy byl Sovětský svaz nejbližším spojencem nacistického Německa, se kterým společně parcelovali Evropu.

Sovětský svaz se aktivně podílel na rozpoutání 2. světové války. Jeho vojenská doktrína nebyla ani v nejmenším obranná a sovětské vedení zamýšlelo rozšířit své území na celé teritorium někdejšího carského Ruska. Na přepadení Polska se dohodl Sovětský svaz s Německem v srpnu 1939 a tato dohoda byla stvrzena podpisem tajných protokolů společného paktu. SSSR se ovšem obával vypovězení války ze strany Velké Británie a Francie, a proto Polsko napadl až 17. září poté, co byla polská armáda oslabena porážkami na západě. Učinil tak pod záminkou ochrany obyvatelstva, které vzápětí začal hromadně eskortovat na Sibiř a popravovat.

Německý ministr zahraničí Ribbentrop sice už 3. září 1939 naléhal na Moskvu, aby dostála svým závazkům a vstoupila do války, přesto bylo Německo nakonec spokojeno, jelikož sovětská intervence umožnila obklíčit a zlikvidovat zbytky polské armády. 22. září 1939 uspořádala Rudá armáda s Wehrmachtem společnou přehlídku v ulicích Brestu Litevského. Polská armáda se Rudé armádě aktivně bránila a například Lvov dokázal odolávat obléhání deset dní. Sovětský velitel slíbil polskému generálovi výměnou za kapitulaci bezpečný přechod do Rumunska nebo Maďarska. Slib ale nedodržel a polští vojáci byli deportováni na Sibiř. Sověti zajali celkem 230 tisíc polských vojáků, ze kterých přežilo pouhých 75 tisíc -- ostatní byli popraveni nebo zahynuli v sovětských koncentračních táborech. Celkově bylo deportováno z území okupovaného Polska na Sibiř a Dálný Východ 1 646 000 Poláků, mezi nimi mnoho žen i dětí, a statisíce z nich zahynuly.

Do širokého povědomí veřejnosti se dostal masakr v Katyni, kde bylo zavražděno 4 420 polských vojáků. Tento případ se stal známým proto, že se jednalo o vyšší důstojníky a společensky významné osoby, ale podobných masakrů se odehrála celá řada, např. ve Lvově bylo za jediný den postříleno 4 tisíce lidí. 28. září 1939 Molotov s Ribbentropem podepsali v Moskvě jako dodatek ke smlouvě o přátelství tajný protokol, který ošetřoval spolupráci mezi NKVD a Gestapem při potlačování hnutí polského odporu. Je známo, že mezi oběma bezpečnostními aparáty se uskutečnily tajné schůzky v centrále Gestapa v Zakopaném nebo v centru NKVD ve Lvově a Kyjevě.

Na základě těchto událostí je snad možné pochopit určité rozpaky polského prezidenta při rozhodování, zda jet na oslavy výročí zakončení 2. světové války do Moskvy, nebo bolestná traumata příslušníků pobaltských národů.