Potíž je v tom, že v systému poměrného zastoupení, který se v Česku používá, voliči nevysílají (neboť v tomto systému ani nemohou) žádné jasné poselství o tom, jakou koalici by si po volbách přáli. Je sice pravděpodobné, že si většina pravicových voličů nepřeje koalici s levicí, a naopak, jenomže o tom se můžeme tak nanejvýš dohadovat.

V politickém systému, v němž nakonec jako nejpravděpodobnější řešení vznikají koaliční vlády, se prostě může stát, že sice například zvítězí strana pravicová, ale nebude mít dostatek hlasů společně s ostatními pravicovými stranami, aby mohla vytvořit vládu bez podpory nějaké strany z druhého tábora.

Navíc v Česku je situace komplikována tím, že všechny nekomunistické strany svorně odmítají koaliční spolupráci s komunisty, což po volbách výrazně zmenšuje prostor pro jejich manévrování.

Navzdory těmto limitujícím faktorům čeští politici ovšem vždy přesně vědí, co by byla zrada na voličích. K tomu, aby byli zahnáni do této pozice si přitom pilně připravují půdu už během volební kampaně. Když se například někteří televizní moderátoři opakovaně ptali představitelů Občanské demokratické strany, zdali se nebojí, že po volbách budou muset notně slevit ze svého radikálního programu, neboť všechny ostatní strany například odmítají rovnou daň, dočkali jsme se dlouhých tirád na téma, jak ODS udělá vše, aby svůj program prosadila za každou cenu a v nezměněné podobě.

Jistě lze rozumět tomu, že se strany snaží s pomocí silných slov a leckdy i radikálních nápadů zaujmout určité skupiny voličů, ale politici by zároveň měli respektovat mantinely systému poměrného zastoupení. Kdyby dopředu řekli, že ten či onen nápad jejich politické strany je řešením, které by se uplatnilo za podmínky, že jejich strana bude většinově vládnout sama, ale že to je velmi nepravděpodobné, a proto jsou samozřejmě připraveni po volbách jednat o kompromisech, vypadali by po volbách méně směšně.

Ale zpět ke "zradě a voličích". Existují volební systémy, v nichž voliči skutečně mají možnost naznačit, jaké koalice by si přáli. Například dvoukolové systémy většinové nebo systémy, v nichž voliči mají dva hlasy. V systému poměrného zastoupení, který se používá v Česku, je ale odpovědnost za hledání povolebních konstelací zcela přenechána politikům. Ti musí vyhodnotit výsledky voleb a odpovědně s nimi pracovat.

Jestliže tedy volby například dopadnou tak, že jediným možným většinovým řešením je velká koalice, musí politici odpovědět na otázku, zda je odpovědnějším řešením nějaká forma menšinové vlády. Zcela neodpovědné ale každopádně je, když polici začnou okamžitě mluvit o předčasných volbách. Pouze tím ukazují, že vlastně nerespektují volební sytém používaný v jejich zemi.

Abychom byli konkrétní: ať už se čeští politici dohodnou na nějaké formě menšinové vlády vedené jednou velkou stranou a podporované druhou velkou stranou nebo na velké koalici obou velkých stran, nebude to žádná zrada na voličích. Jak se někdy říká, "voliči rozdali karty" a politici teď s nimi musí pracovat. Jejich úkolem je dát zemi vládu, což v českých podmínkách znamená kompromisy. "Zrada na voličích" je jenom prázdné heslo, za nímž se skrývá nechuť politiků k tomu, k čemu je český volební systém nutí---k dohodě.