Čtyřicátá léta minulého století svedla mé drahoušky, rodiče milé, k lásce. Zhřešili ještě neoddáni a matička mě přivedla v porodnici na Štvanici na vypečený svět, v kotlině oplývající mlékem a strdím, ale i nenávistí, pitomostí a lapkovstvím -- nyní na ostrově místo porodnice straší tenisové kurty a vlastenečtí tenisté nejsou zrovna v laufu; každá generace zažije čas budování, čas bourání, čas nadějí a zklamání, svět lidí dobrých, špatných, tuctových, mdlých i ukrutných.

Čtěme bibli, přestaňme ji hanět a shazovat -- nic lepšího zřejmě nenapíšeme, a naše zachování kronik příběhů vezdejších je častokrát vánkem v korunách zdechlých stromů, poznamenaných civilizačním blbstvím.

V těch smutných čtyřicátých letech umírali nejlepší lidé z národa pod rukami fanatických nacionálních vrahů. Kolotoče a cirkusy jezdily ale dál, lidi se milovali, rozváděli, muzikanti hráli, básnící básnili, rodičky olíbávaly namodralé uzlíky v naději, že třímou v rukou svých požehnaných geniální tvory -- kolik matek se zmýlilo, kolik namodralých uzlíčků později zmodralo v košilích a hlásalo novosti k neuvěření.

Vesmírem kolotalo andělské sdružení -- ale nemohlo zachránit všechno a všechny. Stačilo, že skončila válka a mohlo se budovat -- s nadšením, i z donucení; a trestalo se houfně, spravedlivě po našem. Povahy odpudivé se staly soudci nade všemi! Kolony odsunutých, vybraných, pokud nedošlo k lynčování třeba sokolíky či utajenými partyzány, se táhly k hranici zpátky do Reichu a byly okradeny hrdiny určujícími vývoj budoucna -- krást se má, musí, kdo tak nečiní a nečinil, zchudne.

Vesnice vybydlené, kdo přišel včas, mohl zplundrovat domy a usedlosti, zmizet ve vnitrozemí a stát se bohatým -- konečně známe chtivé vykuky i z dob předsametově normalizačních. Pravda -- zloducha nezměníš. A pro jistotu obehnána zem naše sličná dráty, okopy, minovými poli -- demokratický med ve světě podražil.

Léta padesátá přinesla utrpení tomu, kdo nesouhlasil s vývojem určovaným v Daleké zemi; vybraní prokurátoři se neštítili nechat popravit ženu matku, nezastavili je podpisy nejlepších lidí na planetě zmaru; nejvyšší na hradě Pražském, zprvu hrdina dělnických demonstrací a později zbabělec při pouhém pšouku v moskevských ulicích nebo přímo v kremelské laboratoři řízené aparátem všemocného lidového načalstva....dělnický prezident, přijal hru na slepou bábu -- podepsal rozsudek a netušil, popleta, že přijde brzy den, kdy podivně nachladne a podivně zemře pár dnů po strohém a bezcitném učiteli nenávisti, třídního vrstvení dle zákonu vymýtit nepohodlné, a ty, co si dovolili ponechat vlastní myšlenky.

Zběsilá komanda mládežnických lištiček vyhrávala na garmošky na stavbách, v klubovnách, pod tribunami, točili se mládežníci veselí a hraví v kolokolech mlýnů na maso, jezdili na korbách náklaďáků zakládat družstva, kolchozy a sovchozy -- bohatým brali brav a skot, štípli i slípku, kachnu či husu a nejedna modrokošilatá pahusa poučovala sedláky, jak sít, kdy sít a co provádět s nepřátelským broukem -- mandelinkou bramborovou. A veršotepci tvořili básně pokrokové, i když po letech působící nejen naivně, ale hlavně směšně a napojeny ošklivostí vyřčeného -- nejeden z veršotepců lituje -- ale dobu nezastavíš.

Jedno jisto, hlídat hubu a myšlenky je věc soukromá -- pozdní nářky nejsou samospasitelné...a můžeš se hájit, průměrní nezapomínají, průměrní čekají na pokyn, na svůj křižník Potěmkin, pak vyrazí a jednají v zájmu revoluce!

Procesy usekávaly hlavy otcům bezpráví, těm, co seli nenávist v řadách občanstva, určovali, koho a kdy popravit, nasadit do táborů TPN a PT, do táborů na vytěžení uranu na Příbramsku a Jáchymovsku. Přihlíželi, holoubci, ničení nepřátel -- pak na vlastní kůži zkusili gvardějské účinné metody...a možná vzpomenuli na losinské čarodějnické procesy. Pozdě. Krákorající prokurátor s příhodným příjmením Urválek nebyl na krvavou soudní práci sám; viníci jsou i ti, co podepisovali archy nabádající soudce k tomu, aby udělili tresty nejvyšší -- lidé jsou krvelačné bestie a můžeme se přesvědčit i dnes, že ubít druhé je blahem pro hrdiny dnešní doby -- a že se jich vylíhne ročně vždy požehnaně.

Já byl možná nejmladší bytostí, co přespala v TPN -- v Prosečnici za Prahou. Tábor na kopci, chatky poslušných pod kopcem, řeka přemostěná, zamrzlá....Vlčák mi funěl na strážnici u brány do tváře, ležel jsem pod kožichem a v kamnech plápolala polena...Ujel nám vlak. Vlak smutku, kde sedávali nejbližší příbuzní, otcové, matky, ženy a milenky, i děcka zvrhlých nepřátel lidově socialistických pořádků. Vezli špek, sádlo, cigarety, salám, konzervy -- laskavá slova o lásce, o čekání, o vytrvalosti...Když jsme s matkou vystoupili z vlaku, sevřelo se mně pokaždé hrdlo, nohy jsem měl slabé, srdce mi zběsile tlouklo. Kde právě vysedávali asi modrokošilatí géniové, kam zapadli básníci oslavující nápravu nepřátel?

A ve škole nás vítala slavobrána -- ve třídě truchlivo, většina zavřené otce, spolužačce popravili strýčka. Přelepování včerejších důležitých v čítankách, nadržení vojáci v Karlínských kasárnách, vyšetřovaní ve škole: kdo pojídal maso z vojenské kuchyně?! Kdo nezalepil zrádce v čítance, kdo chodí zpívat do kostela, kdo se vysmívá pionýrům, kdo namaloval na záchodku šibenici s figurkou nesoucí na klopě nápis: Klémovo lože, pro nás žádné hoře!

Smuteční slavnostní stojky žactva u pomníčků padlých v pionýrských krojích. Kladení věnců -- a mrazivý pohřeb největšího syna smutné země. Ležel v rakvi na lafetě děla a směřoval do památníku na hoře Vítkov. Smutná země uprostřed Evropy odolávala snahám západu změnit její polohu a svaté názory -- na věčné časy s bratry vítězi, a nikdy jinak. (Konečně toto nám zůstalo -- a náměstí v Praze, mohlo --li by vyprávět, vypovědělo by o lidské chásce dojemné pravdy -- volali sláva, smrt, hajlovali, komundírovali. Kdo zvládne dav, bude vládnout. Vládli tvrdou rukou. Země macecha a tatíček rudozub.)

V šedesátých letech nečekaná obleva a následné sociální a politické povodně. Volnost nakazila virem statisíce občanů smutné země. Vyrojily se pravdy málo chtěné, na tribunách včerejší sluhové bratrstva brzdili přílišné nadšení mas -- přehmaty se staly, ano, jistě, ale nelze šmahem odsoudit vše, byly i věci dobré a záslužné...nic nového pod sluncem, vždy tomu je tak, že nejsou všichni vrazi a katani -- nebyli ani ti v eses uniformách, jinak by nikdo asi nepřežil. A my máme tendence omlouvat -- nabili ti hubu, bratře, zabili příbuzného -- nu, doba byla špatná.

Svět přihlížel generační vzpouře a čekal na následky -- nebo na výsledky? Demokratické páky soukolí na západě se neočekávaně zadřely. Ne prvně, pamatujeme mnichovskou selanku s Dolfim v čele -- a chytrého britského mudrlanta, jak lehce a žonglersky odmrštil malou bezvýznamnou zemičku, Pán se politickému trpaslíkovi odměnil, jeho demokratickou a veledůležitou zemi onkel Dolfi zasypal železnou láskou, v podobě raket a bomb.

Zato východní bojarská a varšavská klika přisluhovačů nemeškala. Bubny za naší hranicí vířily, přinášely temnou muziku -- přijedeme, zachráníme vás, bratři. Přijeli, dokonali plánovaný převrat. A opět nic nového pod sluncem. Odvlekli naši vrchnost v letadle za Ural, aby se prý lépe a nerušeně diskutovalo. (I dnes kohosi unesou beztrestně z jeho země -- důvody byly, jsou a budou, vždy pádné! Jde o nepřítele, nebezpečného nepřítele.)

Z velkého jásotu a podpory spravedlnosti zbyla kocovina a normalizační pasta. Řečeno s klasikem: vždycky se někdo musí mít hůř, aby se druzí mohli mít líp. Pravidlo logiky se dodržuje tisíciletí, tak jako odvozy vládnoucích špiček do zajetí, jak zmíněno.

Sedmdesátá léta zasáhla společnost silou sopečného výbuchu. Kult peněz není vynálezem klausovských vyznavačů -- penězi zalepíš lidem huby lehce a elegantně. Na severu země lidé dostávali pohřebné, aby si užili, když musí dýchat jedy všeho druhu; v té době možná vznikaly mutace, o kterých se dozvíme třeba za padesát let, ale je možné, že už je objevíme zítra.

Sedmdesátníci, jako jiná generační společenství, mezi s sebou měli vynikající jedince, neumětely, blby i talenty k závisti -- doba a společenské normy nás mohou ovlivňovat, ale nedokáží vyhubit lidský potenciál dobra. Doba připomínala kolotoč -- kdo se vozit uměl, jezdil rád, kdo měl slabší žaludek byl nešťastný. Kolotoč jezdil víceméně zdarma. Permanentky v podobě partajních legitimací zvýhodňovaly, i když v mnoha případech dotyčnému i uškodily.

Veselice pořádané vítězi vylučovaly nepoddajné a nebezpečně přemýšlející odpůrce. Včerejší partajníci se vzepřeli, někdy i proto, že nebyli pozvání ke stolu hojnosti. A někteří po letech rozpoznali omyly a trpce a upřímně jich litovali. Generální osoba státu vyřkla památná slova, ne, nebyla originální, pouze přejatá, ale platná provždycky: nechť odpadne všechno, co je slabé! V hrobech zarotovali nacionální socialisté, i pohůnci všemocného krvelačného Koby.

Generace se přiřadila k předešlým pomýleným a trvale nevěřícím. Kruh se uzavíral, a někdy se lidem zdařilo, umělcům zvláště, poškádlit věrchušku do zlostných reakcí; legendy o různých nedoučených tajemnických chlapcích se podnes tradují, i když, přiznejme, že to bývali oproti šikovným makovcům dnešního politického světa jen byrokratičtí hastroši.

Léta osmdesátá zasáhla naplno gorbačovská perestrojka. Hladina páchlého rybníku, zvaného Československo, se zprvu nevýrazně pohnula, později se vlny vyvalily zdola, udělala se širá kola a nad topoly podle skal podivný mužík zatleskal.

V osmdesátých letech tak zvané ztracené generace zaplesaly: svoboda se neodvratně přiblížila. Obzvláště otrlí jedinci začínali chystat vany, básník na Dobříši pravil v restauraci po dvou lahvích červeného smutným hlasem: myslím, že některým nebude stačit vana ani pro deset osob...

Ekologická demonstrace v Teplicích na začátku listopadu 89 se stala předzvěstí věcí příštích, i když disidentská vrchnost moc tuto demonstraci nežrala -- protože ji neřídila. Vznikla více méně spontánně... a je dobře, že ti, co ji přichystali, nevystrkovali hlavy -- člověk neví, co může následovat, i když u tajné policie jsou ti disidentští čistí -- panebože, chce se povědět, je - li někdo fízl, fízlem zůstane a neschová se za buditelskou myšlenku -- že teď se bude fízlovat jaksi spravedlivě, demokraticky.

Revoluční kvas opět, jako v roce šedesátém osmém, přivedl na náměstí a plácky i návsi bujaré lidi vítající svobodu -- milenku divokou, někomu příliš nebezpečnou. Později se tvrdilo, že jsme neměli všichni stejnou startovací čáru -- nu, tvrdilo se toho hodně, byli však ti, co idealisticky volali po spravedlnosti a naopak ti, co pilně hrabali peníze, neboť poučeni historií věděli -- kdo má prachy, má pravdu.

Pozdější reklamace vlastní hlouposti se míjela a míjí účinkem. V tomto státě je všechno možné. I to nemožné. Říkala mi před lety tetička, dej ji Bůh lehké odpočinutí tam nahoře v rajské zahradě, že ji stará Prauska u potoka ve Vlčích zmerčila a volala: Ando, v tomhle státě je všechno možný...Havel je prezident.

A zase, co je ztracená generace? Leckdo z generace je ztracen a leckdo vyletí vzhůru. Božský Václav nejdříve uctíván, pak podezírán, nyní i vysmíván. Kým? Průměrem. Průměr slaví úspěch od chvilky, kdy Šéf stvořil z dlouhé chvíle člověka. Jeho experiment podnes nese stopy lehkosti bytí i nebytí. Homo sapiens je možná mutantem vyhynulé světlušky pralesní, užitečného brouka v dobách temných. Anebo se vytvořil z paryby...

Devadesátá léta v sobě obsahují marný boj plánování rozvoje čehokoli -- snad jen vědě, zdá se, svědčí tahanice o politické drobty pohozené EU ke krmi. Generace před námi i po nás budou denně zápasit o přežití -- že by marné snažení? Přesto lidé v souručenství s mocí postrčí pokrok o milimetr kupředu a nebudou si uvědomovat, že jejich pokrok je zpátečnický počin -- milimetr dopředu, metr dozadu.

Budoucnost netrpělivě očekává další generace věřících a doufajících v úspěch, aby se nasytila lidskou drobotinou. Rudomonarchistické bojarské rodinky se budou stále slunit na politicko společenských stráních; známe to dobře -- demokrat -- fašoun, křesťan -- fašounek, fašoun -- komunista, komunista - disident, disident -- rezident. Naučili se, lidičkové milí, ovládat řemeslné praktiky politické. Na rozdíl od nás přitroublých poddaných, obyčejného a prostého lidu.

Výtahy politické moci připomínají pater nostery (někdy orloj) -- kolečka v nich objíždějí neustále známí obejdové, zapomenuli vystoupit -- připomíná to pohřeb básníka, u jehož rakve kdysi stáli literární nádeníci čestnou stráž. V hale zabudovaný pater noster, v něm uvězněný kamarád básníka s francouzskými holemi. Nestačil nebožák vystoupit, a když jel asi po čtvrté dokola, pravil jeden z cyniků uměno vědného slova: už zase jede.

Pryč byl smutek, veselí posedlo přítomné.

Generační tragédie jsou prý podloženy smutečními listy. V naší smutné zemi veselých lidí panuje optimismus, že bude lépe či hůře, zkrátka víme svoje a nemusíme se zamýšlet nad nejistou budoucností -- tož kupředu, zpátky ni krok. Ztracená generace je historický mýtus. Gut apetit v lepších časech.