Rád udělám druhým lidem radost. Volební lístky byly plné jmen lidí, které jsem vůbec osobně neznal. Neznám ty osoby, ani jejich jména -- kromě jmen asi 3 politiků, které také osobně neznám. A přesto jsem zodpovědně volil, neboť křaplavé mediální vyřvávání, "jděte volit, jedno koho" bylo tak naléhavé, že se za ním jistě skrývají trpící lidé, kterým je potřeba nesobecky pomoci ke korytu.

Svým předčasným volebním úkonem jsem těmto trpícím lidem pomohl, aby se do poslanecké sněmovny mohli zvolit sami, popřípadě s pomocí svých rodinných příslušníků. Někdo musí přece vládnout -- vládnout za někoho. Alespoň jsem to tak pochopil, že jsme prý zastupitelská demokracie -- čili, že nám zde někdo vládne za někoho jiného. Ostatně od Bílé hory tomu nikdy jinak nebylo. Byla zde stále nějaká loutková protektorátní vláda, která pozorně sledovala hradní korouhvičku a podle směru větru říkala pravý opak toho, co dělala a dělala pravý opak toho, co říkala. Konkurz do tohoto špektáklu je jistě náročný a ze zájemců je možné vybírat ty nejagilnější.

Snad jsem vám při svém dojetím zamženém rozumu vysvětlil, že můžete jít volit, jedno koho, neboť to vyjde nastejno.

Díval jsem se smutně na jména uvedená na volebních lístcích a neubránil jsem se dojmu, že za některou z mnohých malých stran kandiduje celý pracovní kolektiv. Nedivte se, platy jsou mizerné, nezaměstnanost je na krku a vedlejší pracovní poměr není na škodu.

Napadlo mne, proč si nezaložit vlastní politickou stranu? Ihned jsem tuto myšlenku zamítl - ještě dříve, než jsem ji domyslel do smutného konce. Přes 35 let totiž pracuji v dobrovolné tělovýchově a nikdy se mi nepodařilo ujednotit nebo koordinovat jeden názor na zcela prachobyčejné věci, které se netýkají žádných osudu národů a světa. Jakpak bych se potom mohl domluvit s rodiči, přáteli, ženou, syny, tchýní, sousedy, spolupracovníky a jinými sobě známými osobami na tom, co je pro nás všechny dobré? Jakpak bychom mohli založit nějakou politickou stranu, která by zastupovala nás občany jedince, rodiny, příbuzných osobně známých osob až někam nahoru do nebe parlamentního?

My, obyčejní lidé, se nijak domluvit nemůžeme. Zabýval jsem se již dříve tím problémem a chtěl jsem dokonce poslat dotaz na Český jazykovědný ústav, zda v českém jazyce není nějaká gramatická chyba, která způsobuje, že ačkoliv je nás 10 milionů Čechů, nedokáže se pomocí češtiny domluvit ani jeden Čech s druhým.

Svůj dopis jsem na Český jazykovědný ústav neposlal. Zarazila mne tradiční česká předpodělanost. Řekl jsem si: "Proboha, to bych tomu dal. Jenom bych na sebe upozornil a mohl bych mít potíže!"

Uvědomil jsem si totiž, že bych se dopustil hospodářské kriminality. Důvod nemožnosti domluvy dvou občanů je totiž čistě ekonomického rázu. Pozor, pokud nejednáte v souladu s legálním oběhem poukázek na pohyb a život (penězi), dopouštíte se tím trestného jednání.

Domluva mezi dvěma občany je přece obyčejná práce načerno a daňový únik. K takovému domlouvání je zde přece celý státní administrativní systém se všemi jeho institucemi. Smíte se domlouvat pouze přes něj. Domluvu mezi dvěma fyzickými osobami přece v jádru zprostředkovává státně-finanční ekonomický systém, který si svůj monopol přece předem uzákonil.

Vida, také volil předem!