Byť s odlišným politickým zázemím -- po volbách v roce 2002 přibrala ČSSD do vlády dvě pravicové strany (US-DEU a KDU-ČSL), naopak na Slovensku byla vytvořena čistě pravicová vláda. Pro jednoduchou orientaci v aktuálních výsledcích reforem v těchto dvou zemích slouží tabulka č. 1, sestavená z údajů Eurostatu. Pozornost si ale také zaslouží srovnání samotné přípravy voleb v těchto velmi si blízkých zemích. Porovnání by mohlo napomoci lepšímu porozumění volbám v Česku.

Tabulka č. 1: INDIKÁTORY EKONOMICKÉ SITUACE

¨Poznámka: státní dluh (General government debt) se v EU počítá jako součet dluhů ústřední vlády, státních vlád, místních samospráv a sociálních fondů v procentech HDP

Letošní volby poslanců v Česku a na Slovensku se v mnohém liší, ale též v řadě ohledu podobají. Předně, Slováci půjdou k volebním urnám dva týdny po nás. Konkrétně v sobotu 17. června. Na rozdíl od dvoudenního hlasování v Česku budou naši sousedé hlasovat pouze jeden den. V obou zemích sociologické výzkumy slibují, že k volebním urnám přijde téměř 70 % oprávněných voličů -- což by znamenalo nárůst volební aktivity v Česku a mírný pokles na Slovensku. Obecně by měla být volební účast poměrně vysoká, z čehož vyplývá, že v obou zemích dochází k mobilizaci voličů: u veřejnosti je patrný pocit, že v těchto volbách jde o hodně.

Přestože v Česku do Poslanecké sněmovny kandiduje 26 politických subjektů a na Slovensku do Národní rady 21 subjektů, struktura zákonodárného sboru by měla být po volbách pestřejší na Slovensku. U nás výzkumy předpokládají, že se přes povinné kvórum pěti procent odevzdaných hlasů přehoupne pět politických stran, na Slovensku by to mělo být osm až devět.

V Česku výzkumy veřejného mínění neumožňují říci, zda zvítězí ČSSD či ODS -- rozdíl v jejich preferencích je v oblasti povolené statistické chyby, sociální demokraté vykazují schopnost ztrátu vymazat a nerozhodných je tolik, že příklon mírné většiny k té či oné straně může na poslední chvíli rozhodnout. Pravděpodobně zásadní roli impulsu pro dosud nerozhodnuté voliče sehrají televizní duely předsedů zmíněných stran, tedy Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka.

Naopak na Slovensku výzkumy již dlouhodobě favorizují tamní sociální demokraty -- tedy stranu Směr-SD, jejímž předsedou je nejpopulárnější slovenský politik Robert Fico. Podle posledního výzkumu agentury IVVM by tato strana měla získat 32,0 % hlasů, což je dvacet procentních bodů před stranou na druhé příčce. Na toto místo se čerstvě vyhoupla vládní Slovenská demokratická a křesťanská unie-DS premiéra Mikuláše Dzurindy (SDKU-DS, 11,4 %), která tak předběhla Lidovou stranu-HZDS Vladimíra Mečiara (LS-HZDS, 10,9 %). Z kandidujících subjektů by se do Národní rady SR měla ještě dostat Strana maďarské koalice (SMK, 10,8 %), Křesťanskodemokratické hnutí (KDH, 10,2 %), Slovenská národní strana (SNS, 9,2 %) a Svobodné fórum (SF, 6,2 %). Podle některých jiných agentur pak i Komunistická strana Slovenska.

V Česku je běžné, že se volební či stranické preference přepočítávají na možný zisk mandátů ve dvousetčlenné Poslanecké sněmovně. Tyto propočty jsou zpravidla zavádějící, neboť zisk mandátů není dán podílem strany na celostátně odevzdaných hlasech, ale podílem v rámci kraje. Přitom výsledný součet mandátů za kraje může být odlišný než propočet z celostátního průzkumu.

Jinak je tomu na Slovensku, kde se rozděluje 150 mandátů. Tady se volí v jednom celostátním volebním obvodu - stejně jako u nás při volbách do Evropského parlamentu. Tamní přepočet podílu hlasů na mandáty na základě průzkumů je tudíž přesnější. A zjistit se dá i víc. Například podle analýz agentury MVK by více než třetina poslanců měla být z Bratislavského kraje (55 poslanců), zatímco z obou východoslovenských krajů by to dohromady mělo být pouze 25 poslanců. To je pravděpodobně cena za to, že strany předkládají pouze jednu celostátní listinu.

Podle citovaného výzkumu IVVM by strana Směr-SD obdržela 53 mandátů, zatímco vládní SDKU-SD 19 a Mečiarovo LS-HZDS 18 křesel ve stopadesátičlenné Národní radě. I když o vítězství Ficovy strany Směr-SD nikdo nepochybuje, je třeba počítat s masivní kampaní vládních pravicových stran, které si na volby připravily velké finanční prostředky.

Zároveň je vstup vládních stran do sdělovacích prostředků, především do veřejnoprávní STV, na Slovensku mnohem snazší než v Česku. Nezávislý novinář Eduard Chmelár nedávno komentoval jeden zpravodajský pořad STV, v němž byla sice srdceryvná reportáž o tom, jak komár na tiskové konferenci štípal ministra, ale chyběla byť jen zmínka o existenci opozice, poznámkou: "...Kdyby se obdobně jednobarevně chovala televize za Mečiara, už by třetí sektor vyzýval k protestům a psal by petice domů i do zahraničí."

Také naši veřejnoprávní novináři mají obdobné ideologické sklony dozorovat nad kampaní, což má ale za následek jiný vztah k opozici, přesněji řečeno k její části.

V Česku úvahy, vyrůstající z analýz těžko uchopitelných volebních preferencí, nabízejí velice pestrou škálu možností podoby budoucí vlády. Nejjednoduší situace nastane v případě, že ČSSD zvítězí a spolu s KSČM dohromady získá více než 101 mandátů -- pak bude velmi rychle sestavena menšinová sociálnědemokratická vláda. Jestliže ale bude v Poslanecké sněmovně méně levicových poslanců, je možné popustit uzdu fantazii a spřádat velice pestré kombinace - od vlády pravicových stran, přes velkou koalici až po dohodu ČSSD s menšími stranami.

Výraznější rozdíly v preferencích stran na Slovensku na první pohled naznačují, že povolební sestavování vlády by mělo být v Bratislavě snazší než v Praze. Jenom ale na první pohled. Na Slovensku několikrát vítězný Mečiar nedostal možnosti vládu sestavit, protože ostatní strany s ním odmítly jít do koalice. Otázkou je, zda se takováto situace nebude opakovat i ve vztahu k Ficovi, který celé uplynulé období ostře kritizoval vládní strany - ale některé bude k vytvoření parlamentní většiny potřebovat.

Strana Směr-SD dává ve svých prohlášeních přednost sestavení dvoučlenné koaliční vlády. Jako nejjednoduší řešení pro Slovensko se nabízí spojení této strany s KDH. Ta svým odchodem z Dzurindovy vlády vytvořila podmínky pro předčasné volby (původně měly být až na podzim). Případným třetím do hry o vládní koalici by mohla být SNS nebo SMK, což rozhodně není snadná volba.

Jedná se o typ stran, které v Česku nemáme, o národně orientované strany. Strana maďarské koalice by sice vládě mohla vylepšit image v zahraničí, jenže v ekonomice je orientována na neoliberální ideologii. A to i přesto, že v Budapešti sídlí sociálnědemokratická vláda. Koalice strany Směr-SD s Dzurindovými liberály nebo s liberály z SDKU odštěpeného Svobodného fóra je méně pravděpodobné. V parlamentní politice ale není předem nic dáno. Zvláště když menší strany přecení svůj význam a začnou větší stranu vydírat.

Možné vítězství sociální demokracie v našich volbách by z ČSSD udělalo nejdéle vládnoucí stranu v postsocialistické Evropě. Zatím ale výzkumy naznačují, že "ideologické biorytmy" Česka a Slovenska jsou proti sobě: když u nás vládla levice, na Slovensku to byla pravice - a po volbách by tomu mohlo být naopak. Otázkou je proč.

Základem odlišného slovenského biorytmu je období vlády Vladimíra Mečiara. Jeho vláda byla orientována národně, nejen pokud jde o zahraniční politiku, ale i o privatizaci. K tomu je nutné přičíst řadu politických skandálů, které opozice dokázala za pomocí velmi umně připravených mediálních kampaní doma i v zahraničí využít. Způsob odstavení Mečiara na okraj slovenské politické scény v mnohém připomíná budoucí scénáře barevných revolucí. Až po Mečiarově pádu nastoupila vláda s podobnými neoliberálními programy včetně privatizace majetku do zahraničí, která nastartovala obdobné politické rozdělení veřejnosti, jaké je známo v Česku v souvislosti s privatizací v 90. letech.

Zároveň v obětí Dzurindovy koalice zahynula Strana demokratické levice (SDL), postkomunistická strana sociálnědemokratického typu. Až v návaznosti na její krizi začal vytvářet Robert Fico stranu Směr. Ta je dnes členem Socialistické internacionály a podařilo se ji obnovit věrohodnost levicové opozice. Její síla není ovšem dána pouze Ficovým osobním politickým talentem, ale také velkou nepopulárností neoliberálních reforem.

K pozoruhodnostem patří, že i na Slovensku, právě tak jako u nás, nejvíce vášní vyvolávají reformy ve zdravotnictví -- s tím rozdílem, že liberální reformy nejen sjednotily většinu slovenské veřejnosti proti pravicové vládě, ale vyvolaly i rozsáhlé stávky lékařů.

V Česku naopak nelze vyloučit přechod k pravicové vládě, odhodlané naplnit neoliberální představy Modré šance. Před rokem se podle tehdejších výzkumů veřejného mínění mohlo zdát, že tento biorytmus odpovídá náladě celé střední Evropy s výjimkou Slovenska. Nakonec ale v Německu vládne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů, která se rozhodně nechystá rozebírat sociální stát. V Polsku vládnoucí pravice není liberální, ale především křesťansko-sociální. V Maďarsku, kde socialisté prošli velkou vnitřní krizí po prohraných volbách do Evropské unie, nakonec v letošních parlamentních volbách zvítězila levice.

V této chvíli to vypadá tak, že případné vítězství ODS v červnových volbách do Poslanecké sněmovny by mohlo vést k tomu, že Praha jako jediná středoevropská vláda bude mít u moci radikální liberály. Ti všude jinde procházejí krizí, jejíž dopad není jasný. Po porážce Silvia Berlusconiho v Itálii se zdá, že by vláda ODS udělala z Česka zvláštní ostrůvek uvnitř Evropy.

Volební kampaň v Česku se začala točit v kruhu. Média sice určují vztah voličů k politickým stranám, ovšem opakuje se to, co bylo příznačné i pro minulé volby: moderátoři a komentátoři si nechali od politiků vnutit témata. Stereotypně se opakují otázky o rovné dani, abstraktní představy o rodinné politice a korupci. Zcela chybí zahraniční politika a hlavně konkrétnost. Přesto až do chvíle, než do předvolební kampaně krajně nevhodně vstoupil Miroslav Macek, se dalo říci, že kampaň v Česku je věcnější než na Slovensku.

Program Modrá šance z dílny ODS strhl pozornost k ekonomickým tématům, která jsou sice rozebírána poměrně hlasitě a někdy s nesalónní slovní zásobou, ale tvoří jádro diskusí. Sociální dopady reforem na Slovensku umocnily napětí v tamní společnosti a kampaň se stala emotivnější. Navíc zkušenost se ztrátou voličské základny u SDL učí Fica mnohem nekompromisnějším formulacím a větší útočnosti. Potřeba získat na svou stranu část volební základny LS-HZDS, což patří k podmínkám výrazného úspěchu Směru, si žádá méně ostychu před populismem. Robert Fico i jeho nejdůležitější protihráč Mikuláš Dzurinda jsou oba zdatnými řečníky. Obecně pak platí, že se na slovenské politické scéně pohybuje více mediálně schopných lidí než na scéně české.

Červnové volby v Česku oproti volbám na Slovensku mají ještě jednu výraznou zvláštnost: spolurozhodují o tom, kdo bude zvolen prezidentem. Na Slovensku poté, kdy se Národní rada několik měsíců marně snažila zvolit prezidenta, byla v roce 1999 upravena ústava a prezident se volí přímo občany. (Odlišnosti volebního systému v Česku a na Slovensku přibližuje tabulka č. 2).

Tabulka č. 2: VOLEBNÍ SYSTÉMY V ČESKU A NA SLOVENSKU

Pramen: Krejčí, Oskar: Nová kniha o volbách. Praha: Professional Publishing , 2006, s. 405.

Patří k charakteristice české předvolební scény, že na adresu prezidenta Václava Klause zní kritika za jeho výroky, které jsou chápány jako podpora ODS. Obdobně bývá kritizován i slovenský prezident Ivan Gašparovič. Ten před posledními parlamentními volbami odešel z HZDS a založil Hnutí za demokracii, jehož je dodnes čestným předsedou. V prezidentských volbách roku 2004 zvítězil ale hlavně díky podpoře strany Směr. Jestliže Klausovy komentáře politického dění vyvolávají protesty v řadách levicových politiků a novinářů, Gašparovičovy výroky kritizují pravicoví politici a žurnalisté. A tak se shodně na obou stranách hranice znějí teze, že se prezident nemá míchat do politických sporů a má zůstat nestranný.

Jak v Česku, tak i na Slovensku může být prezident nadstranický, nemůže ale být nepolitický. Jeho nadstranickost se projevuje péčí o dodržovaní pravidel, nikoliv mlčením. Je naivní požadovat od člověka, který byl zvolen do nejvyšší politické funkce, aby se nevěnoval politice. Navíc tím, že byl někdo zvolen prezidentem, nebyl zbaven svých občanských práv. A k nim nesporně patří svoboda slova. Český a slovenský případ kritiky prezidentů za jejich občasný vstup do předvolební kampaně naznačuje, že kritikům nevadí ani tak skutečnost, že události komentují, ale obsah jejich komentářů.

Není bez zajímavosti, že podobná kritika jihokorejského prezidenta Roh Moo-hyuna za podporu jedné strany ve volbách vedla roku 2004 k pozastavení výkonu jeho funkce impeachmentem. Prezidentovi pak jeho pravomoci po dvou měsících vrátil ústavní soud. Kritici prezidenta na obou březích Moravy by ale měli především zpytovat své svědomí. Vadí-li některým sociálním demokratům v Česku obsah prezidentových výroků, neměla její část při prezidentské volbě zradit vlastního kandidáta, Miloše Zemana. Obdobně na Slovensku: kdyby tamní pravice nebyla v prvním kole prezidentských voleb roztříštěná, postoupil by její nejvýznamnější kandidát Eduard Kukan do druhého kola. Tam by hrál simultánku proti Vladimíru Mečiarovi a pravděpodobně by zvítězil. Kritika obou prezidentů za jejich komentování volební kampaně je politicky účelová.

Podobnosti a odlišnosti vykazuje i český a slovenský stranický systém. Strany v obou zemích procházejí neustálým proměnami. Proces polistopadového utváření stranického spektra byl v Česku po roce 1990 ve znamení změn převážně provládních stran a hnutí. Druhá vlna rozpadu po roce 1992 se týká hlavně stran, hnutí a koalic opozičních. Významný pak byl už jen rozštěp ODS v roce 1997 a částečně i vznik a zánik Čtyřkoalice. V blížících se volbách se dá očekávat politická smrt US-DEU. Podstatné ale je, že od voleb v roce 1998 vykazují parlamentní kluby v Poslanecké sněmovně pozoruhodnou stabilitu.

Na charakteru slovenského stranického spektra je znát zmíněné fázové zpoždění zaviněné soustředěním se na boj s Vladimírem Mečiarem a následnou snahou o co největší diskontinuitu. Do vlády se dostávaly strany na jedno použití - Sdružení dělníků Slovenska v roce 1994, Strana občanského porozumění v roce 1998 a Aliance nového občana (ANO) v roce 2002 - které v následujících volbách propadly. Kromě tradičního odchodu poslanců z klubu HZDS se v tomto období rozštěpily dvě vládní strany, SDKU a ANO.

Z podobností a rozdílů ideologických profilů jednotlivých českých a slovenských stran jsou nejvýznamnější ty, které jsou momentálně využívány ve volební kampani. Na levici politického spektra strana Směr vyzrála do podoby sociální demokracie, k níž se oficiálně hlásí od sjezdu koncem roku 2004. Příchod Jiřího Paroubka do čela ČSSD pak vedl k tomu, že tyto dvě strany jsou si programově velmi blízké -- zdůrazňují potřebu obhajovat a rozvíjet sociální stát. Liberální pravice též přes řeku Moravu navazuje spolupráci, ovšem je zde rozdíl v euroskepticismu ODS a eurooptimismu SDKU-DS.

Ukazuje se, že se česká a slovenská společnost potýká s velice podobnými problémy, souvisejícími s jejich postsocialistickým charakterem a potřebou zapojit se do evropské integrace. Politický systém na ně ovšem reaguje poněkud odlišně. Červnové volby poslanců mohou ke sbližování Česka a Slovenska přispět, nebo je i na čas zkomplikovat.

Článek vyjde ve zkrácené verzi ve čtvrtek v týdeníku Ekonom