Má známá (právnička ale i básnířka) po návratu z New Yorku přijela duševně rozervána. Poprvé viděla bídu - bídu budoucnosti - tlusté rozkydané černošky, téměř nepohyblivé před bohatstvím, skrytém ve skleněných mrakodrapech. Tělo mohutní a bobtná. Hlava je stále ve zmenšujícím se poměru.

Myšlenka je výrazem určitého stavu, reálného, objektivního - tedy v podstatě i materiálního. Denní aspekty života působí nejvíce. Žijeme ve stále bohatším materiálním prostředí. Proto i cena za kritický názor se úměrně zvyšuje. Nejen svými důsledky, ale i nepřijatelností názorového prostředí, které je vulgarizováno, naplněno prázdným bavičstvím i politického ražení a obklopeno barnumovskou všezahrnující kulisou v oranžové, modré či dokonce zelené barvě (rudá vyšla z módy). To vše má svoji metu - bezmyšlenkovitost a sterilitu.

Realita - Musíme žít. Jak? No přece dobře. To je náš limit. Je na každém z nás aby ho překonal. Máme-li na to.

Autocenzura - kde má hranice? U každého jinde. Kde je její nutnost. Jde až do sebezničení. Abychom nebyli. Jak začneme ustupovat, konvenovat se, modifikovat svůj názor ne z vnitřního popudu, tak se ztrácíme až nejsme. Nelze být a nebýt na půl.

Nejsme teroristé ani nepřátelé (čím hůře tím lépe). Proč se tedy hlídat? Pokud můj názor není přijatelný ani pro diskusi - není to přece má chyba.

Útlak a represe - jejich prospěšnost? Známe přece sami sebe. Víme o svých limitech ne intelektuálních, ale chtělo by se říci "pa charaktěru".

Bez útlaku není myšlenky. O co se vlastně celý život snažíme - tomuto tlaku uniknout a zařadit se. Represe má nezastupitelnou roli v historii lidstva a v jeho progresu. Je to nutná podmínky vzniku myšlenky - tvorby.. Je naše hra na demokracii námitkou? Těžko. V těžkých podmínkách jsme četli Solženicina a jeho tvorbu vznikající v dobách nám nepředstavitelných. Via Švýcarsko zakotvil v blahobytu Vermontu a - nebyl, až na uvědomění si, že USA nejsou jeho zemí a opět trpí. Přednesl svoji řeč na Harvardu. Zlou, kritickou, ale bylo to jeho pro Američany nepochopené díkůvzdání.

Úvodem jsem zmínil Havlíčka, ale i on se stal osobností tím, že se musil rozejít s církví, Vídní a po poznání nahnilosti velikého slovanského dubiska a naši záštity i s českými národovci.

Umělecké dílo za těchto podmínek, vzhledem ke zvláštní formě umožňující vizi chodu světa podanou osobitou (uměleckou) formou odolává podlehnutí realitě. Pokud ne , jedná se o zpronevěření se nejen sobě sama, ale i poslání které není dáno každému. Tvůrčí tlak je bez závislosti a mimořádný - proto bez lidských omezovacích norem.

Bělohradský - myslitel o sobě i o nás hovoří o nutnosti nového disentu a má pravdu. Není to však hnutí. Nejedná se o kverulantství Je to trvalý stav mysle. Spisovatel, novinář, intelektuál musí přece přináležet k disentu - hledat stále novou cestu než nabízí establišment. Ten chce jen vládnout a udržet status quo - nic víc. Moc - svoji pravdu, hájí mocenskými prostředky. Vychází z faktu, že je na vrcholu a z této pozice není pohyb. Nemá tendenci ani ke kompromisu. Nepotřebuje diskusi a je ve své podstatě antiintelektuální a antikulturní.

Nic horšího se nemůže stát než být na vrcholu - nejlepším. Končíte s pohybem i jakoukoliv vizí. Často se jedná jen o subjektivní posouzení věci, které neobsahuje prvek objektivity. Je obtížné se posuzovat jinak. Platí to nejen individuálně, ale i v oblasti národní ("nadčlověk" byl přece produktem jednoho národního uskupení a určité doby) a dokonce i v oblasti mezinárodní. V poslední době se transformoval svět až mnozí došli k závěru, že máme jedinou supervelmoc, která se vlastně nemá proč měnit a může řídit chod tohoto světa. Bez univerzální organizace i bez univerzálního práva. Víme o kom je řeč. Tento stav zajišťuje jen nutnou její izolaci v budoucnu.

Evropa již není pro ni spolehlivá (ani v době válečné operace nebo právě proto). Rusko, progresivní Čína, Indie a Pákistán (které vedly nedávno tři války) se spojují a až na malé výjimky i s celou Latinskou Amerikou k řešení globálních problémů a to ve své režii.

Jedná se o trochu netypickou ilustraci, ale všem nám blízký problém. Jeho řešení nemůže mít konfliktní charakter, jak nám současné události nabízejí, ale v hledání pozitivních řešení na základě spolupráce právě s USA, které daly a symbolizovaly zásady demokracie a svobody a je třeba aby tento imidž jim byl zachován i za pomoci okolního světa. Má to ovšem podmínku našeho tématu - svět jim musí být roven a tak si zachovat volnou cestu vývoje.

Problém našeho téma je v celkovém individuelním přístupu za podmínek tlaku, napětí a myšlenkového bádání. Volba je na každém z nás a nelze dávat žádná doporučení. Stačí si jen znovu uvědomit kdo jsme my sami a kde je naše místo.