V Česku je tomu jinak. V předlistopadové době byl politik tajuplný živočich, o němž téměř nikdo nic nevěděl. Vytáhnout jej na obrazovku a pustit ho do předem nezinscenované diskuse patřilo k demokratizaci politiky. Jenže...

Politika, kterou komentují pouze politici, se uzavírá sama do sebe. Ať již jde o témata, slovní zásobu nebo personálie. Odborníci, a to pečlivě vybíraní, jsou sice k diskusi o politice též občas přizváni, ale byli vykázáni do pozdních hodin: důvodem je menší sledovanost, než je ta, kterou nabízejí známé tváře politiků. V zásadě se jedná o komercializaci demokracie. Tato komercializace zpětně uzamyká televizní diskuse do zájmů politických profesionálů. Politici pak žijí uzavřeni ve své zájmové skupině, bez konfrontace s jiným přístupem, který by měl punc významnosti. V této situaci mohou -- naštěstí zatím jen výjimečně -- politici propadnout iluzi, že se nic neděje, když dají facku ministrovi. Vůbec nechápou, že tak zostudí republiku před celým světem a vlastní stranu připraví o cenné body.

Všeobecné očekávání, že závěrečné předvolební televizní duely předsedy ČSSD Jiřího Paroubka a předsedy ODS Mirka Topolánka rozhodnou, komu dají svůj hlas nerozhodní voliči, se pravděpodobně naplní. I když nebudeme nikdy schopni přesně spočítat jak. Jenže to, co mělo být kořením kampaně, se mění v jakousi zkyslou polevu. Posypanou dětinskými výroky moderátorů na téma »vypnu vám mikrofon«, »pošlu vás za dveře«, »dám vám žlutou kartu«.

Televizní debaty politiků se točí v kruhu. Diskuse zcela ustrnuly na několika tématech typu »snížíme daně -- ubudou vám příjmy, nebudou peníze na školství, zdravotnictví -- naopak, lidé budou platit menší daně rádi, zvýší se výběr«. Kolikrát tuto televizní smyčku za poslední půl roku divák viděl? Už ani neví, kdo seděl proti komu, na které televizi a kdy to bylo.

I samotnému Paroubkovi či Topolánkovi musí být trapné odpovídat na tytéž otázky dokola znovu a znovu. Jediné, co mohou nového dodat, je zvýšit hlas a vložit tvrdší bonmot. A pokud možno těsně před odchodem ze studia toho druhého co nejvíce urazit. Aby si měl divák co zapamatovat.

V době vlády elektronických médií mají televizní moderátoři obrovskou moc. I oni by měli posouvat -- a možná i kultivovat -- kampaň. Zatím to ale vypadá, že existuje nějaká kartelová dohoda tří nejsledovanějších televizí nechat zamrznout volební kampaň v rok starých tématech. Což opravdu nikdo z nich nepostřehl, že v této zemi soudní exekutoři sebrali matce její děti a odeslali je do ciziny, že se ve světovém tisku píše o možnosti výstavby americké vojenské základny u nás, že v Afghánistánu, kde jsou i čeští vojáci, se znovu rozhořely boje, že Srbsko, kdysi nejbližší spojenec Masarykovy republiky, bylo zbaveno přístupu k moři -- tisíce otázek, na které se moderátoři bojí či neumějí zeptat!

Nudná stereotypnost. To je základní charakteristika televizních debat. A jen menší část viny na této situaci mají Mirek Topolánek a Jiří Paroubek.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom