Mimohra je právě to, co může spojit národy, a kde jinde je v Praze tak internacionální klientela jako v ROXY. Avšak úspěch u tohoto babylonskopražského společenství měl i Petr Nikl se svými šansono-hitovkami a protest songy v nejvynalézavějším a nejpoetičtějším scénickém aranžmá. To je plné kultovních i nejspotřebnějších předmětů, co se díky němu proměňují ve velký múzický stroj.

Jeho šamanství má prostě úspěch u všech kultur a národů. Petr Nikl patří k největším podporovatelům skupiny Krepsko, a proto jeho představení tvořilo součást oslav půlkulatého výročí Krepska. Tedy, pokud máte kamarády, co nemluví česky a vodíte je tedy pouze na koncerty, vezměte je na něco podobného. Název Krepsko je zřejmě z praevropštiny, protože si pod ním může každý evropský jazyk něco představit.

V prvním večeru viděl jsem jejich Improvizace a pochopil, proč je pro nonverbální divadlo lepší fixovanější tvar. Pocítíte tam ono neštěstí, že herec nemůže mluvit, ale protože jsou všichni velice zdatní, tak tvar, co vznikne z jejich spolupráce, je poutavý. Není však strhující.

Je zajímavé, jak zaujímají své šarže. U Petra Lorence je to právě ono pierotství, à la Debureau - náš skvělý rodák. Je zajímavé sledovat onen permanentní jevištní smutek mima. I u Linney Happonen je dominantní smutek mimky. Vojta Švejda je pak onen bodrý rustikálnější mimoherec. Jiří Zeman zase zaujímá komické autoritativní postavy. Musím však dodat, že v jiných představeních, někteří zosobňují i jiné němoherní typy.

Pak se dostaví zvláštní zážitek, když Petra Lorence či Linneu Happonen slyšíte ozvučené a vidět je v reálu se sklenkou a přáteli. Uvědomíte si, že na představení měli vlastně na tváři masku. Markantní je to hlavně u Petra. (3.3 2006)

Představení ERORRISM: zde vidíme, jak je nonverbální komunikace zcela postačující; nakomponovaná sdělí jak zásadní příběh, tak emoce. Oproti Improvizacím sice cítíme nacvičenost, ale pokud jsme zaujmuti světlem výpovědi, tak se ten nepříjemný pocit vrzajícího mechanismu fixních akcí vytratí. Představení Errorism však obsahuje docela málo obrazivo-emocionálních atrakcí - snad pouze strnulé pohledy Linneiny postavy (štronza před zatmívačkou) byly opravdu působivé. A ač v představení po sobě několikrát chrstnou vodu, je to představení spíše suché, minimalistické a pouze polookouzlující. Tvůrci sami v programu říkají, že to není divadelní večeře, ale pouze občerstvení, tedy kritizovat to nemá smysl.

V programu je zmíněna absence snahy vytvořit určitý příběh, ač tam ve skutečnosti příběh tří milostných vztahů jedné dívky byl, přičemž dva z těch vztahů byly ukázány jako omyl a u třetího nevíme. Je to tedy můj nebo jejich errorism? Ano, všechno mi to došlo, až když píšu tuto recenzi.(!) Jsou ty malé příběhy a malé akce osudu (komponované několikrát jako mírně pozměněná repetice) vůbec tak polookouzlivě malé?

Nebo jsem na omylu a jsou snad také velké? Ach, ty rafinovaný krepský minimalisme! A nebo se teď nemýlím a hledám s nimi jevištní svět, kde jsou mé chyby vítány, jak i program naznačuje. Inu každopádně musím odvolat nařčení z toho, že to představení bylo suché. Bylo polosuché jako to víno omylu, které si obě postavy chrstnuli opakovaně tváře. Této větě neporozumí člověk, který na představení nebyl, proto pro jasnost dodávám, že představení je vlastně šťavnaté.

Mad cap of tea (tea, tango & trapeze) Obsazení: Herečka s hercem + dva hudebníci (basa a klarinet). Režijní: kompozice: Linnea Happonen

Do divadla chodíme, protože jsme deprimováni ze svých starostí, deprimováni k smrti. A potřebujeme zažít krásu, která nám dá sílu překonat naše zoufání. Přijdeme do divadla a čekáme prýštění tohoto osvěžujícího pramene. Inscenace samotná má toto v osudech jejích hrdinů za téma.

V hrdince tohoto představení cítíme smutek, ačkoli zoufalství nedá nikdy plně najevo. Jede všednodenně na kole (na tom kole krásných mladých bohémských lidí). Její zoufalství je jakýsi clownský smutek.

Snad je třeba shrnout příběh, dívčina se snaží získat přítele v kavárníkovi, on také není lhostejný. Ale jeho zahleděnost do šálků čaje jejich servírování je obrovská. Jejich soužití jaksi nevyjde, ač tančí nádherné tango. Vše je plné kouzelných nedorozumění, přehmatů, artistických skoropádů. Avšak cítíme, že drhne to jaksi, ač všemu vládne smutnosměšná klaunerie. A tragédie přijde, jak již v začátcích bylo předznamenáno. Po ekvilibristických kouscích s šálkem čaje na vysuté hrazdě přijde jediné nervní gesto celého mímu. Ona ten čaj vylije, úmyslně jím šplíchne do vzduchu. A zbude jen smutek postavy Liney Happonen na visuté hrazdě. Hraje na harmoniku na rozhoupané trapéze, pravidelně vyloudí falešný tón. Blázen holka se oběsí. Avšak s kolem, na kterém přijela, se musí také odjet. Kavárník Petra Lorence na něm odjede do noci, do tmy mu svítí žárovka v čajovém šálku, kterou napájí dynamo na kole. Jak daleko ale dojede, když na kolo nasedl obráceně?

To jsou ty emoce vzácné a drahé.

Naděje jsou pohřbeny. A my jsme si snad trochu přibrekli, dojali se, a máme jakousi tichou obezřetnou extázi kdy tělo, chce pokračovat v těch okouzlujících pohybech a gagech (gezích), co viděli jsme na scéně. Ač stala se tragédie. Tragédie lidské lhostejnosti, kterou jsme si zvykli nazývat nutností. (25.2.2006)

Ukradené ovace. Je jeden z paradivadelních projektů, které Krepsko vytvořilo. Oni ukradli ovace z Národního divadla. Prostě se přišli poklonit při děkovačce reprízy Jiráskovy Lucerny v režii V. Morávka. A natočilo se to, použila se i skrytá kamera, když si je herci jako Petr Petzler, Alexej Pyško a další vzali na paškál v nějaké zkušebně. Odhalí se tam mnohá z nelichotivých tváří tohoto stánku můz. No prostě skvělá subverzivní akce, dokument z toho se jistě vyplatí zhlédnout. Jsem samozřejmě proti tomu, aby se ovace kradly, ale představa, že se dají ukrást, je zajímavá. Krepsko na tomto projektu spolupracovalo s Vítem Klusákem, spoluautorem Českého snu.

Nejmenší žena na světě. Stále objevuji nové tváře Linney Happonen. Tentokrát to byla dívenka s koláči vlasů spletenými na vrch hlavy. Dívčí čistota, která nám stříhala u v chodu lístky velkými nůžkami, které se pak stanou vražedné a mrzačivé.

Mezi nejkrásnější okamžiky patřila chůze s dvaceticentimetrovou loutkou. Loutka kráčela nejdelšími možnými kroky a její vodička, obě stejně oblečeny, šla za ní kroky dlouhými jednu stopu. Byly to krásné dva metry, kterými se šlo za láskou. (Pasáž byla až poslední třetině představení.)

Podivuhodné a opět dojemné bylo to, že si postava Linney Happonen ustříhne nohy v kolenou, aby se líbila své lásce, on totiž miluje malé ženy. A než si nohy sváže tak, aby si mohla na čéšky kolen navléknout boty, musí pohledy všech upoutat krutě dryáčnická postava Anny Polívkové. A my pak okouzleně koukáme proměnu Linneiny postavy. Tak se dějí zázraky. Tak tu stojí naše hrdinka "zmenšená" a uhlazuje si sukni. Té je ochoten její milec líbat ručku, dokud mu nepadne do oka některá jiná ještě menší.

Co ještě nádherné bylo? Švejdův otloukánek v tomto zábavním podniku kruté principálky miluje roztomile dívčí postavu Linney Happonen, je však odmítán. Protože ona miluje toho krásného úchyla nanogynofilního, kterého hraje Petr Lorenc.

V logice tohoto příběhu je, že se z lásky k němu nejrůznějšími prostředky stále zmenšuje. Ve svém malém rozměru se pak dostane i do rukou toho uráženého a ponižovaného v podání Vojty Švejdy. Principálka jí od něho vyžaduje. To, že ona pojídá tyto malé lidi, je všem známo již od první scény. On ji jí však nevydá, a když už ví, že by musel podlehnout, raději ji velikým obloukem hodí svému sokovi v lásce.

Tolik pár nesrostitých scén, které v sobě zřejmě uchovám po dlouhý čas. A protože bych mohl být snadno obviněn z neformné dojmologie, přečtěte si zde ještě recenzi na totéý představení od Vojtěcha Poláčka. Tato recenze prozrazuje velice mnoho, tedy ji doporučuji hlavně těm, kteří se na představení nechystají.

11.3. 2006 jsem byl svědkem i účastníkem uvolnění. V uvolněném prostředí NOD-Roxy pozorovali uvolnění dospělí, breptající nemluvně a štěkající pes uvolněný herecký projev, který v uvolněné dramatické stavbě vyjevoval významově otevřený (uvolněný) obsah. Diváci a herci spoluvytvářeli oboustranně vstřícnou atmosféru, na jejímž pozadí postupně krystalizovalo pestrobarevné umělecké dílo česko-finské divadelní skupiny Krepsko.