14. 4. 2006
Pravo-levé zmatení jazykaPojmy levice a pravice dnes mnozí odmítají používat s tím, že jsou již vyprázdněné a nic neznamenají. Přesto jsou používány permanentně, a to v médiích, v analýzách týkajících se jak domácí, tak i zahraniční politiky, i v běžné konverzaci. Například Lucie Bílá ve svém posledním rozhovoru pro Magazín MF Dnes o sobě říká, že je pravičák se sociálním cítěním. Pravda je, že každý si pod pojmem levice a pravice představuje něco trochu jiného, avšak domnívám se, že pro každý z uvedených termínů existuje společný obsahový jmenovatel. |
Podle nejrůznějších průzkumů veřejného mínění od roku 1989 se v naší zemi většina lidí -- stejně jako Lucie Bílá - hlásí k tomu, že jejich myšlení je pravicové. Když však při podrobnějších rozhovorech dojde na jednotlivá ekonomická či obecně politická témata, ukáže se, že podle teoretických znaků by se smýšlení většiny lidí dalo - na rozdíl od jejich proklamativních postojů - charakterizovat jako levicové, ačkoliv si toho namnoze evidentně nejsou vědomi. Já sama bych se -- na rozdíl od Lucie Bílé - charakterizovala jako levicově smýšlející člověk. A proto bych se ráda zamyslela nad tím, co považuji za společný jmenovatel tohoto pojmu -- majícího v různých myslích různý obsah. V současnosti existuje tlak na to, chápat své úspěchy ale i své neúspěchy jako výhradně svoji vlastní zásluhu, či naopak své čistě osobní selhání . To znamená, že nemůžete-li sehnat práci, je to jen a jen vaše vina a nikdo si neklade otázku, zdali náhodou nemáte jiný druh talentu než jaký vyžaduje momentálně preferovaný utilitární ekonomický model. Proto pro mě levicovost znamená svobodu založenou na rovnosti -- ale ne v tom smyslu, že všichni mají stejnou svobodu hladovět a spát pod mostem, ale že všichni mají šanci svobodně usilovat o osobní realizaci. Tento princip však požaduje aktivnější roli státu a vlády, což vnímám jako další ze znaků levicovosti. Když dnes skupiny lidí, které samy sebe deklarují jako pravicové, hovoří o daňových škrtech a říkají, že je to v zájmu ekonomiky -- myslí tím pouze zájem bohatých a ekonomicky schopných. Snaha o minimalizaci, či přímo destrukci, vládního institucionálního zajištění pro sociálně podpůrné systémy a snahy o eliminaci solidárního sociálního prostředí, a de facto všeho, co je založené na představě, že lidem by mělo na sobě alespoň trochu záležet - to je přesně to, co je pravicí považováno za žádoucí. Argumenty proti takovému pojetí společnosti jsou naopak považovány za zpozdilé a neodpovídající současným ekonomickým možnostem a realitě. Pravicový slovník akcentuje jako nezodpovědné, když má člověk pocit solidarity a nepopírá tak základní princip lidské existence, který praví, že: žijeme ve strukturovaných sociálních vztazích. Lidsky a sociokulturně logické zdůvodnění pravicovosti však neexistuje -- jedná se jen o účelově teoreticky a ekonomicky zdůvodňované sobectví. Pravice se dnes snaží o depolitizaci společenského života. To však požaduje nemožné, neboť ve skutečnosti má vše politický rozměr -- ať už se jedná o prodej českých nebo zahraničních ředkviček anebo o účast naší země ve vojenských misích. Nacházíme se v situaci, kdy politika ztrácí na své vážnosti a role státu slábne. Témata konce politiky a potlačování moci státu globálním trhem jsou v současnosti velmi diskutovaná. To, co však jedni považují za proces depolitizace -- pokles vlivu vlád a politických stran, mají jiní za růst politické angažovanosti a aktivismu. Levicově orientovaní voliči však vycházejí z toho, že stát nemůže být v mnoha oblastech nahrazen ani trhem ani žádným společenským hnutím a usilují o nalezení jeho odpovídající role. Levicově smýšlející lidé jsou toho názoru, že důležitou roli v koncepci hospodářství musí hrát trh a soukromé vlastnictví, ale zároveň usilují o nutná smysluplná a účinná opatření, která by v dostatečné míře brala ohled na společné zájmy, tak jak jsme tomu koneckonců svědky v dynamicky se rozvíjejících skandinávských ekonomikách. Zhroucení komunistického modelu po roce 1989 akcelerovalo globální renesanci pravicového neoliberalismu, což ve velké části veřejnosti západních i východních společností citelně oslabilo pojem levice jako takový. Slovům levicové a komunistické se podsouvala historická a ideologická blízkost a výrazné podobnosti v tématech i v tradicích. Tato situace trvá dodnes a na české politické scéně je permanentně živena mediálně efektními slogany. |