Historické pozadí podstatného dějinného příběhu, jakým vzkříšení Ježíše Krista nepochybně je i bez exaktní doložitelnosti, vytvořilo tehdy rámec neméně podstatné události mého soukromého života. I když v odlišné kauzalitě, splynuly spolu symbolicky dva příběhy, prolnuly se, byla to jen náhoda? Často o tom přemýšlím a na souvislosti, interpretované jinými jako shoda okolností, se budu snažit v pokračujícím životě nezapomenout.

Upomínají mě totiž k tomu, že nic se nepřihodí jen tak samo od sebe a především, nic se nepřihodí bez přesvědčení, vůle a víry. Před sedmi lety jsem ještě věru netušil, jak většina z toho, v co jsem v tu dobu pevně věřil, se nakonec skutečně naplní a stane realitou. Dodnes proto událost z roku 1999 považuji za zázrak a jeden z nejvýznamnějších momentů svého života. Tehdy, v tom velikonočním období, moje matka doslova vstala z mrtvých.

Přežila v 81 letech těžkou operaci, při které ji bylo bez 40 centimetrů odstraněno celé tenké střevo! Prošla napříč nejčernějšími lékařskými prognózami a statistikami, ale také utrpením, na jehož konci bylo naše shledání a pět let společného života zakončeného její smrtí v mé náruči. Operace, kterou jsem považoval do té doby za jistou smrt, ji vrátila život, to, co se zdá často jako nepředstavitelné, může se naopak vyjevit jako jediné možné.

Tehdy jsem si napsal, že pozitivní duchovní energie se dotkneme teprve tehdy, když se vydáme na samou hranici víry, odkud teprve přichází "Bůh". Tehdy jsem oním bohem myslel naději, či vyšší prozřetelnost, jež může pomoci lidem s pevnou vírou, ale i v křesťanském pojetí je Bůh a naděje jedno. Za hranicí víry je už jen pokora, nutnost přijmout bez iluzí to, co je nesmírně bolestivé a v ten okamžik, alespoň pro mě, se stal ten "zázrak".

Moje matka byla už tři dny v nemocnici, stále se nic nedělo, lékaři si nevěděli rady. Vybavuji si ono rozhodující slunné ráno, díval jsem se do modré oblohy a prosil jsem Pána Boha, aby ji neopouštěl, bylo to absurdní, protože jsem nebyl věřící. Dosud nikdy nebyla má prosba naplněna tak vrchovatě a to právě v okamžiku mého odevzdání se, ve chvíli, kdy jsem přijímal nevyhnutelnost údělu umírání mé matky jako bolestnou součást svého bytí.

Okamžiky, které nyní popisuji, jsou mezníkem všeho, co jsem dosud ve svém životě prožil, nikdy před tím a nikdy potom, jsem už necítil takovou beznaděj a takovou bolest, jako tehdy venku na zahradě, kdy jsem všemi smysli, vším, čím jsem byl cítil, že moje matka umírá. Přišlo to tak rychle a bylo mi nesmírně líto, že jí už nebudu moci vynahradit nic z toho, co jsem chtěl a co jsem zamýšlel.

Ztrácel jsem možnost cokoliv vynahradit, jakkoliv to nevyžadovala, její odchod mě v tu chvíli vrhal do osamocení, neboť jsem ještě nebyl zralý vyrovnat se s její smrtí a za třetí, umírala sama a já si tolik přál, aby jednou zemřela u mne doma. Z hlediska svého duševního stavu jsem se dostal na samou možnou hranici víry, vydal jsem vše, neměl jsem "nic" z konvenčních možností, nemohl jsem nic dělat, zůstala mi už "jenom" láska.

Vrátil jsem se ze zahrady domů zdrcený a chystal jsem se na cestu do Příbrami, když zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko, volali z chirurgie, musím prý okamžitě přijet do nemocnice a přemluvit maminku, aby jim dala souhlas k operaci. Je to prý jediná možnost, jak potvrdit předpoklad, ke kterému dnes ráno došli. Operace je jediná možnost, jak se pokusit zvrátit stávající stav, jinak zemře. Naděje je ale prý jen desetiprocentní.

Potvrdili mi, co jsem cítil. Jakou řečí k nám mluví Bůh? V naprosté beznaději přišla záchrana, paprsek světla, nová možnost. Jako mávnutím proutku se situace radikálně změnila, dostali jsme šanci, malinkou, ale ve chvíli absolutního propadu přišla naděje, alespoň minimální příležitost. Dodnes smekám před těmi nemluvnými chirurgy z okresní nemocnice. Kolik jiných půjde do něčeho tak nemožného ve špitálech evropské úrovně?

Není ale někdy minimální a často opomíjená příležitost současně tou maximální možnou nabídkou, kterou můžeme dostat? Vždyť se mohla situace vyvíjet zcela opačně. Nikdo mi nemusel volat, nemuselo se stát už vůbec nic, chirurgové by nemuseli jít do žádného rizika, nemuseli už chtít nic zkusit, mohli to vzdát a nikdo by je nemohl vinit. Neudělali to. Okamžitě jsem ožil, jednoznačně jsem dostal znamení.

Vzdálenost z Prahy do Příbrami jsem překonal za 30 minut, mámu jsem nemusel už vůbec přemlouvat, vítala mě naopak s úsměvem na tváři, připravena na operaci. Další důležitá zpráva, bude bojovat, nevzdala to. Bylo to fajn, všechno se ideálně sešlo, včetně mé maximální důvěry k lékařům. Chirurg musí říznout, jinak se nic nedoví, věděl jsem, že udělají všechno, co budou moci. Operace potvrdila jejich předpoklad a nás čekala další dlouhá cesta.

Byla strastiplná, ale šťastná pro oba. Máma, před tím už dávno smířená s životem i se smrtí, musela překonávat spoustu dalších překážek a nepředstavitelných komplikací a na samém konci, ač jsem to vůbec nepředpokládal, se opět stal zázrak, když jsem ji mohl po pěti letech doprovodit na cestě z tohoto světa. Mohla mezitím umřít tisíckrát jinak, považuji stále za neuvěřitelné, že vydechla naposledy a věděla, že jsem u ní a držím ji za ruku.

Náš sen byl naplněn, nebylo už nic, co bychom si dlužili. Uvědomuji si nyní, jakou ztrátou bych trpěl pro příští život, v jaké další nejistotě bych žil, kdyby moje matka tehdy zemřela. Předpokládám, že bych její smrt nikdy nepřijal, nevyrovnal se s ní a do konce mého života by zůstala jako bolest. Považuji za neuvěřitelně obětavé z její strany, že si přála ještě i nadále žít kvůli mně, neboť bez její statečnosti, nebyl bych došel k důležitému životnímu poznání.

Prý jsem měl neuvěřitelné štěstí, asi ano, jenomže tehdy jsem se ocitl na křižovatce a musel jsem se začít rozhodovat. Už to, že mi byla nabídnuta možnost se rozhodovat, považoval jsem za dar a vím, jak obtížná a těžká byla některá rozhodování. Třeba to poslední, když jsem si ji bral po krátké hospitalizaci z nemocnice domů zemřít, ale vzhledem k tomu, co jsme prožili, bylo to rozhodování rychlé. Dnes jsem šťastný a šťastná byla i máma, že umřela u mě.

Stačilo málo, jen trošku zaváhat a už bych ji z řízeného dýchání domů nikdy nedostal. Běhá mi při tom pomyšlení mráz po zádech. Napadá mě, že jsem vždycky balancoval v krajních mezích intuice, protože kde vzít rozum, když okolnosti nabízejí jen málo zkušeností, které lze v tu chvíli ověřit. Proto se vracím k tehdejším Velikonocím, které mi tolik symbolizují a už budou, alespoň pro mě, vždycky jiné.