14. 4. 2006
Vzestup kapitalismu pohromyNaomi Klein
z originálu The Rise of Disaster Capitalism přeložila Míla Hradečná
V srpnové okurkové sezoně, kdy media podřimovala, doktrína Bushovy vlády o preventivní válce učinila podstatný skok dopředu. 5. srpna 2004 vytvořil Bílý dům Úřad koordinátora pro rekonstrukci a stabilizaci, vedený bývalým velvyslancem USA na Ukrajině, Carlosem Pascualem. Jeho pověřením bylo koncipovat podrobné "postkonfliktní" plány až pro 25 zemí, které nejsou - dosud - v konfliktu. Podle Pascuala bude také možno koordinovat v plném rozsahu tři rekonstrukční operace "současně" v různých zemích, z nichž každá trvá "pět až sedm let". Vláda oddaná ustavičné pre-emptivní de-konstrukci má nyní, příhodně, trvalý úřad ustavičné pre-emptivní rekonstrukce. |
Tytam jsou časy, kdy se čekalo na vypuknutí válek a pak se koncipovaly ad hoc plány na posbírání střepů. V úzké spolupráci s Národní bezpečnostní radou (National Security Council) Pascualův úřad udržuje "vysoce rizikové" země na "seznamu pozorování" a shromažďuje sbory rychlé reakce hotové angažovat se v předválečném plánování a "schopné rychlé mobilizace a rychlého nasazení", když konflikt utichl. Sbory jsou vytvořeny soukromými společnostmi, nevládními organizacemi a některými koncepčními středisky (think tanks). Některé, sdělil Pascual v říjnu posluchačům ve Středisku pro strategická a mezinárodní studia, budou mít "předem uzavřené"(pre-completed) kontrakty na znovuvybudování zemí, které se dosud nerozpadly. Tato předem udělaná papírová práce by mohla "zkrátit dobu vašich odpovědí o tři až šest měsíců". Plány, které Pascualovy týmy koncipují v jeho málo známém úřadě na Ministerstvu zahraničí, směřují ke změně "vlastního sociálního tkaniva národa", řekl Centru pro strategická a mezinárodní studia. Víte, mandátem úřadu není přebudovat nějaké staré státy, ale vytvořit státy "demokratické a tržně orientované". Tak např. (a nepochybně zvolil tento příklad "náhodně") jeho rychle jednající rekonstruktoři by mohli pomoci při rozprodeji "státem vlastněných podniků, které vytvořily neživotaschonou ekonomiku". Vysvětloval, že někdy znovuvybudování znamená "roztrhání na kusy starého". Málo ideologů se může ubránit kouzlu prázdného státu (blank state) - to byl lákavý slib kolonialismu: "objevování" rozsáhlých nových zemí, kde se utopie zdála uskutečnitelná. Ale kolonialismus je mrtev, nebo tak se nám to alespoň říká; nejsou žádná nová místa k objevení, žádná terra nullius (nikdy nebyla), žádné další prázdné stránky, na kterých, jak jednou řekl Mao, "mohou být napsána nejnovější a nejkrásnější slova." Avšak je množství destrukce - země roztřískaná na trosky ať tak zvanými zásahy božími nebo zásahy Bushovými (na příkaz boží). A kde je destrukce, tam je rekonstrukce, šance zmocnit se "hrozné neproduktivnosti", jak nedávno jeden úředník OSN popsal devastaci v Acehu, a naplnit ji nejperfektnějšími, krásnými plány. "Mívali jsme vulgární kolonialismus" říká Shalmali Guttal, výzkumník z Focus on Global South (Zaměřeni na globální Jih) se sídlem v Bangalore. "Nyní máme sofistikovaný kolonialimus a oni to nazývají "rekonstrukce"". Zdá se zajisté, že stále větší části světa jsou ovlivňovány aktivní rekonstrukcí: jsou přebudovávány paralelní vládou sestávající ze známých poradních firem jdoucích po zisku, strojírenských společností, obrovských nevládních organizací, vládních i pomocných organizací OSN a mezinárodních finančních institucí. A od lidí žijících v těchto rekonstruovaných místech - od Iráku po Aceh, od Afganistánu po Haiti - je možno slyšet podobně znějící sbor stížností. Práce je příliš pomalá, jestli se vůbec koná. Zahraniční poradci žijí na vysoké noze, jsou jim placeny účty na náklady a vydání i denní plat tisíce dolarů, zatím co místní jsou vyřazeni z prací, které tolik potřebují, z výcviku a rozhodování. Odborníci na "budování demokracie" přednášejí vládám o tom, jak je důležitá průhlednost a "dobré vládnutí", avšak většina smluvních stran a nevládních organizací odmítá otevřít své účetnictví těmže vládám, neřku-li nechat je kontrolovat jak jsou vynakládány peníze určené jim na pomoc. Tři měsíce po tom, co tsunami udeřila na Aceh, v New York Times proběhl otřesný příběh vyprávějící, že "patrně nebylo uděláno téměř nic pro to, aby se začalo s opravami a novou výstavbou". Takové sdělení mohlo klidně přijít z Iráku, kde jak právě informovaly Los Angeles Times, všechna Bechtelem údajně znovu vybudovaná vodní zařízení se začala hroutit, jeden z dalších v nekonečné litanii rekonstrukčních zmetků. Mohlo také přijít z Afgánistánu, kde president Hamid Karzai nedávno lál "zkorumpovaným, plýtvajícím a neodpovědným" zahraničním kontraktorům za "plýtvání cennými zdroji, které Afgánistán obdržel jako pomoc". Nebo ze Sri Lanky kde 600 000 lidí, kteří ztratili své domovy při tsunami, dosud strádá v provizorních táborech. Sto dní po tom, co obrovské vlny udeřily, Herman Kumara, vedoucí Národního rybářského hnutí solidarity v Negombo na Sri Lance, vyslal zoufaný e-mail kolegům na celém světě. Napsal, že "fondy, které jsme obdrželi ve prospěch obětí, jsou zaměřeny k dobru několika privilegovaných a ne ve prospěch skutečných obětí"."Naše hlasy nejsou slyšeny a není dovoleno, aby zazněly." Ale jestliže je rekonstrukční průmysl ohromujícím způsobem při obnově neschopný, může to být proto, že znovu vybudování není jeho primárním účelem. Podle Guttala "to vůbec není o rekonstrukci - je to o přetvoření všeho." Jestli k čemu, pak tyto příběhy o korupci a neschopnosti slouží k tomu, aby zamaskovaly hlubší skandál: vzestup zhoubné formy kapitalismu pohromy (disaster capitalism), který využívá zoufalství a strachu způsobeného katastofou k zavedení radikálního sociálního a ekonomického inženýrství. A na této frontě pracuje rekonstrukční průmysl tak rychle a účinně, že privatizace a uchvácení půdy je obyčejně ukončeno dříve než místní obyvatelstvo pozná, co je potrefilo. V jiném e-mailu Kumara varuje, že Sri Lanka nyní čelí "druhé tsunami korporativní globalizace a militarizace", potenciálně dokonce ničivější než ta první. "Vidíme to jako akční plán, uprostřed krize tsunami, k předání moře a pobřeží zahraničním korporacím a turismu za vojenské asistence námořnictva USA." Jako náměstek ministra zahraničí Paul Wolfowitz navrhl nápadně podobný projekt v Iráku a dohlížel na něj: v Bagdádu ještě hořely ohně, když okupační úředníci USA přepisovali investiční zákony a oznámili, že státem vlastněné společnosti v zemi budou privatizovány. Někteří poukazovali na tento časový rekord když argumentovali, že Wolfowitz se nehodí pro vedení Světové banky; ve skutečnosti nic by ho nebylo mohlo připravit na tuto novou práci lépe. Wolfowitz dělal právě to, co Světová banka už dělá prakticky v každé válkou zničené a pohromou postižené zemi - i když s menšími byrokratickými jemnostmi a větším ideologickým chvástáním. Postkonfliktní země nyní přijímají 20-25 procent z celkových půjček Světové banky, od roku 1998 vzrostly ze 16 procent - to samo o sobě je 800-procentní navýšení od roku 1980, podle studie Kongresové výzkumné služby. Rychlá reakce na války a přírodní pohromy - to byla tradičně doména agentur Spojených národů, které pracovaly společně s nevládními organizacemi a poskytovaly pomoc v nouzi, stavěly dočasná přístřeší a tak podobně. Ale nyní se přišlo na to, že rekonstrukční práce jsou ohromně lukrativním průmyslem, příliš důležitým na to, aby byl ponechán dobrodincům v OSN. Tak je to dnes Světová banka, která už - věrna principu zmírňování chudoby prostřednictvím vytváření zisku - vede tuto péči. A není žádných pochybností o tom, že na rekonstrukčních záležitostech se dá vydělat. Existují masivní inženýrské a dodavatelské kontrakty (10 miliard samotnému Halliburton v Iráku a Afganistánu); "budování demokracie" explodovalo do 2 miliardového průmyslu; a nikdy nebyly lepší časy pro poradce ve veřejném sektoru - soukromé firmy, které radí vládám při rozprodeji jejich majetku, často samy řídí vládní služby jako subdodavatelé. (Bearing Point favorizovaná mezi těmito firmami v USA oznámila, že výnosy jejího oddělení "veřejných služeb stouply čtyřnásobně za pouhých pět let", a zisky jsou ohromné: USD 342 miliony v roce 2002 - marže zisku 35 procent.) Ale pro Světovou banku jsou otřesené země atraktivní z jiného důvodu: dobře přijímají příkazy. Po kataklysmatické události vlády obyčejně kvůli dolarové pomoci udělají cokoliv, ať to stojí co stojí - dokonce i když to znamená navršení ohromných dluhů a souhlas s drastickými politickými změnami. A za situace, kdy místní obyvatelstvo zápasí o to, jak najít přístřeší a potravu, se politické organizování proti privatizaci může jevit jako nepředstavitelný luxus. A z perspektivy banky je ještě lepší to, že mnohé válkou zpustošené země jsou ve stavu "omezené suverenity": jsou pokládány za příliš nestabilní a nezpůsobilé spravovat peníze z pomoci, které přicházejí, takže jsou často složeny do svěřeneckého fondu spravovaného právě Světovou bankou. To je případ Východního Timoru, kde banka přiděluje peníze vládě pokud prokáže, že je spotřebovává odpovědně. Je zřejmé, že to znamená radikální snížení pracovních míst ve veřejném sektoru (vláda na Timoru je poloviční oproti té co byla za indonézské okupace), ale štědré vydávání peněz z pomoci na zahraniční poradce, k jejichž najímání banka vládu nutí (badatel Ben Moxham píše: "V jednom vládním oddělení jediný mezinárodní konsultant vydělá za jeden měsíc tolik, kolik jeho dvacet timorských kolegů vydělá společně za celý rok"). V Afganistánu, kde Světová banka také spravuje pomoc zemi prostřednictvím svěřeneckého fondu, se jí již podařilo zprivatizovat zdravotní péči tím, že odmítla poskytnout ministerstvu zdravotnictví fondy na budování nemocnic. Místo toho peníze nalévala přímo nevládním organizacím, které provozují své vlastní soukromé zdravotní kliniky na základě tříletých kontraktů. Také nadekretovala "zvýšenou úlohu pro soukromý sektor" ve vodním hospodářství, telekomunikacích, ropě, plynu a hornictví a nařídila vládě, aby se "stáhla" ze sektoru elektrické energie a nechala jej "zahraničním soukromým investorům". Tyto hluboké proměny afgánské společnosti se nikdy nediskutovaly ani se o nich nepsalo, protože málo lidí mimo banku ví, že se staly: změny byly hluboko zasuty v "technickém dodatku" připojeném ke grantu zajišťujícímu "naléhavou" pomoc afgánské infrastruktuře zničené válkou - dva roky před tím než měla země zvolenou vládu. Téměř stejný příběh se týká Haiti poté, co byl vyhnán president Jean- Bertrand Aristide. Výměnou za půjčku 61 milionů USD banka požaduje "veřejně-soukromé partnerství a ovládání oborů vzdělání a zdraví"; podle dokumentů banky to znamená, že soukromé společnosti řídí školy a nemocnice. Roger Norriega, náměstek ministra zahraničních věcí pro záležitosti západní hemisféry, jasně sdělil, že Bushova vláda sdílí tyto cíle. "Také povzbudíme vládu Haiti, aby ve vhodnou dobu pokročila s restrukturalizací a privatizací některých podniků veřejného sektoru," sdělil 4.dubna 2004 American Enterprise Institutu. Toto jsou neobyčejně kontroverzní plány v zemi s mocnou socialistickou základnou a banka připouští, že to je právě to, proč je prosazuje nyní, kdy vláda na Haiti se blíží vládě militaristické. "Přechodná vláda poskytuje prostor pro příležitost uskutečnit reformy ekonomického vládnutí..., které pro budoucí vládu může být obtížné odstranit", poznamenává banka ve své dohodě o Projektu operací reformy ekonomického vládnutí. Toto je pro Hajťany zvláště trpká ironie: mnozí obviňují mnohonárodní instituce, včetně Světové banky, z prohlubování politické krize, která vedla k vyhnání Aristida tím, že stáhly slíbené stamilionové půjčky. V té době Meziamerická rozvojová banka (Inter-American Development Bank) pod tlakem Ministerstva zahraničí tvrdila, že Haiti je nedostatečně demokratické pro přijetí peněz, poukazujíc na drobné chyby při legislativních volbách. Ale nyní, kdy Aristide je pryč, Světová banka otevřeně oslavuje výhody operování ve svobodné zóně demokracie. Světová banka a Mezinárodní měnový fond alespoň po tři desetiletí vnucují šokovou terapii zemím v různých situacích šoku, nejnápadněji po vojenských pučích v Latinské Americe a po kolapsu Sovětského svazu. Avšak mnozí pozorovatelé říkají, že dnešní kapitalismus pohromy (disaster capitalismus) se rozběhl na plné obrátky s Hurikánem Mitch. V říjnu 1998 na celý týden se Mitch zastavil nad Střední Amerikou, polykal celé vesnice a zabil více než 9.000 lidí. Už tak zbídačené země zoufale potřebovaly pomoc pro obnovu - a ona přišla spojená s podmínkami. V těch dvou měsících poté co Mitch udeřil, když země byla ještě po kolena v sutinách, mrtvých tělech a bahně, kongres Hondurasu inicioval to, co Financial Times nazval "rychlými výprodeji po bouři". Odhlasoval zákony umožňující privatizaci letišť, přístavů a dálnic a rychlou cestu pro plány na privatizaci státní telefonní společnosti, národní společnosti pro elektřinu a částí vodního sektoru. Zvrátil zákony o pozemkové reformě a ulehčil cizincům kupovat a prodávat majetek. Bylo to úplně stejné v sousedních zemích: v těchže dvou měsících Guatemala oznámila plány na prodej svého telefonního systému; Nicaragua udělala podobně a k tomu připojila svou společnost pro elektřinu a ropný sektor. Všechny tyto privatizační plány byly agresivně prosazovány obvyklými podezřelými subjekty. Podle Wall Street Journal "Světová banka a Mezinárodní měnový fond se celou svou vahou postavily za prodej (Telecomu), učinily jej podmínkou pro uvolnění zhruba 47 milionů USD ročně po tři roky jako pomoci a spojily to se zrušením asi 4,4 miliardy USD zahraničního dluhu pro Nicaragui". Nyní banka využívá tsunami z 26. prosince (pozn.red.2003) k prosazení politiky dělení koláče. Nejvíce zdevastované země neviděly téměř žádné ulehčení dluhů a většina naléhavé pomoci Světové banky přišla ve formě půjček nikoliv grantů. Spíše než zdůrazňovat potřebu pomoci malým rybářským komunitám - což je více než 80 procent obětí vlny tsunami - banka prosazuje rozvoj turistického sektoru a průmyslových rybářských farem. Pokud jde o zničenou veřejnou infrastrukturu jako jsou silnice a školy, dokumenty banky uznávají, že jejich obnova "by mohla přetížit veřejné finance" a navrhují, aby vláda uvažovala o privatizaci (ano, mají jenom jednu myšlenku). "Pro některé investice," poznamenává plán banky odpovídající na tsunami, "může být vhodné využít soukromého financování". Jako na jiných místech obnovy od Haiti po Irák pomoc po tsunami má málo co činit s nahrazením toho, co bylo ztraceno. I když hotely a průmysl začaly rekonstrukci na pobřeží na Sri Lance, v Thajsku, Indonézii a Indii, vlády přijaly zákony zabraňující rodinám obnovit své domovy v pobřežní linii. Statisíce lidí jsou násilím přemísťováni do vnitrozemí, do baráků vojenského charakteru v Acehu a prefabrikátových betonových krabic v Thajsku. Pobřeží není znovu budováno jako bylo dříve - s roztroušenými rybářskými vesnicemi a plážemi posetými ručně vyrobenými sítěmi. Místo toho se vlády, korporace a zahraniční dárci spojují, aby je vybudovaly tak, jak by je chtěly mít: pláže jako hřiště pro turisty, oceány jako vodní doly pro rybářské flotily korporací, oboje obsluhováno privatizovanými letišti a dálnicemi vybudovanými za vypůjčené peníze. V lednu Condoleezza Riceová podnítila malou kontroverzi, když popsala tsunami "jako skvělou příležitost" která "nám přinesla velké dividendy". Mnozí se zhrozili myšlenky zacházet s nezměrnou lidskou tragedií jako se šancí k hledání výhod. Ale když nic jiného, Riceová tomu případu rozuměla. Skupina, která se nazývá Thailand Tsunami Survivors and Supporters říká, že pro "obchodníky-politiky byla tsunami odpovědí na jejich modlitby, neboť doslovně vyčistila pobřežní oblasti od komunit, které před tím stály v cestě jejich plánům o střediscích zábavy, hotelích, kasinech a farmách garnátů. Pro ně jsou všechny tyto pobřežní oblasti otevřenou zemí". Pohroma, zdá se, je nová terra nullius. Naomi Klein je m.j. autorkou knihy No Logo - česky vyšlo s názvem Bez loga - a autorkou/producentkou The Take - dokumentace o okupovaných továrnách Argentiny. Z anglického textu v The Spokesman 86 (Apokalypse Soon) vyšlém v roce 2005, vydává Bertrand Russell Peace Foundation Ltd., England |