Francie má nejvyšší počet přistěhovalců ze všech evropských zemí - více než 10 procent. Avšak toto je dědictví minulého přistěhovalectví, nikoliv současného. Francie přijímá nyní relativně málo přistěhovalců a je o ní známo, že se staví bez sympatií k žadatelům o politický azyl.

Novými příchozími do Francie jsou v současnosti příbuzní, kteří se připojují k přistěhovalcům, kteří žijí ve Francii už léta, ne-li desetiletí. Potíž ale je, že se stěhují do obytných ghet s velmi špatnými hospodářskými vyhlídkami. Nezaměstnanost mezi přistěhovalci je dvojnásobná než je celostátní průměr, a i ten je ve Francii už velmi vysoký, dosahuje 9 procent. Přistěhovalci jsou také velmi silně zastoupeni ve francouzských věznicích.

Je absolutně symptomatické, že násilníci, kteří dosud byli zatčeni, jsou většinou syny nebo vnuky přistěhovalců. Jejich životní příběhy jsou smutnou kronikou špatných výsledků ve škole, společenského selhávání, nezaměstnanosti a drobné zločinnosti.

Imigrace ale nemusí znamenat vyloučení ze společnosti. Většina lidí, kteří se stěhují z chudých zemí to bohatých zemí, to dělá s nejlepšími úmysly: chtějí tvrdě pracovat a zlepšit život pro sebe i pro své děti. Píšu toto ze Spojených států, ze země, která vznikla z přistěhovalectví. Avšak USA má už dlouho vynikající metody, jak nové příchozí integrovat do americké společnosti.

Nedávno jsem byl v základní škole v Texasu, nedaleko mexické hranice. Školní den začal tím, že třída zpívala píseň "Jsem hrdý, že jsem Američan, Američan, Američan. Jsem hrdý, že jsem Američan a že žiju v USA!" Dobře, pro nás Evropany je to nepřípustně sentimentální a hluboce trapné. Ale ty dětičky to zpívaly se skutečným nadšením. Všechny bez výjimky byly z Mexika.

Úsilí integrovat přistěhovalce do Ameriky má nejrůznější formy. Máte-li dostat americké občanství, musíte dokázat nejen, že umíte anglicky, ale také, že znáte americkou historii, rozumíte jí a chápete zásady a formu vlády v USA. Musíte umět odpovědět na otázky jako: "Kdo řekl, 'Dejte mi svobodu nebo smrt!'?" Nevěděl jsem to. Odpovědí je: Patrick Henry, revolucionář z Virginie.

Funguje to. Vzpomínám si živě, když moje uklízečka v New Yorku - původem z Bolívie - udělala tyto zkoušky, odpřísáhla přísahu a stala se americkou občankou. Byla v euforii. "Co budete dělat teď?" zeptal jsem se ji. "Zapíšu se na práva." A taky to udělala.

Z toho vyplývá, že problém v Evropě je částečně hospodářský: Ve volnotržní Americe seženou přistěhovalci lehce zaměstnání: není mezi nimi vyšší míra nezaměstnanosti než mezi rodilými Američany. Druhým problémem ale je, že se Evropané nesnaží dostatečně silně přistěhovalce integrovat do svých společností. Jménem "multikulturalismu" je povzbuzujeme, aby si ponechali svůj jazyk i své politické sympatie.

Kompletní článek v angličtině ZDE