Na začátku byla věta policisty Petra Šlechty v přímém výkonu služby, pronesená před novinářem a znějící: "Kožené sedačky Mondea nejsou příliš vhodné, pouzdrem na pistole je brzo poškodíme". Následovala řada trestů.

Policistovi, který ji pronesl, snížil ředitel správy plat, jeho nejbližšímu nadřízenému Miloslavu Černému nadělil důtku za to, že vůbec připustil kontakt policisty a novináře. Byl jsem nadřízeným těch dvou a do spisu, který byl podkladem k jejich potrestání, jsem si dovolil vložit své stanovisko. Bylo přesně v souladu s pozdějším výrokem soudu. I vyfasoval jsem trest, který se dává ve výjimečných případech -- degradace.

Následovalo samozřejmě řádné odvolání, rozhodoval policejní prezident. Podle svých slov spis jen podepsal. To ale prohlásil až v době, kdy soud a ministr vnitra všechna jeho rozhodnutí zrušil. Byla v rozporu s Listinou základní práv a svobod, byla demagogická, zákeřná a mstivá, ta rozhodnutí. On se za ně asi i styděl. Tak prohlásil, že co mu poradní orgán navrhne, to jen podepíše. Jen podepíše. Strašné. To znamená, že ani nečte. Je dobře, že už má policie jiného policejního prezidenta.

Čas, než soudy kauzu projednají, je neuvěřitelně dlouhý. Zejména, když pracujete pod šéfem, který si přeje vás za každou cenu dostat. Děly se neuvěřitelné věci. Kontrola za kontrolou. Když se nic nenašlo (a nenašli nic), trpěli i vyslaní kontroloři. Demagogicky se překrucovaly výroky i skutky. Léta jsem jako policista vystupoval v dopravním zpravodajství. Myslím, že ku prospěchu policie, ale teď to byl zločin. Zákaz přišel velmi brzy. Následovaly pokusy trestat za věty pronesené ve zpravodajství. Byla hra kočky a myši. Dostal jsem od novinářů dotaz, co si myslím o nebezpečnosti starých lidí za volantem. V civilu a po pracovní době jsem na kameru odpověděl: "Ať je člověk starý nebo mladý, má-li malou praxi a jezdí-li jen občas, pak je stejně nebezpečný." Ráno bylo zahájeno kázeňské řízení a byl jsem vyslýchán. A tak to šlo opakovaně několikrát. Pracovníci, kteří se mají zabývat vyšetřováním stížností na policisty a kontrolovat jejich činnost, byli opakovaně zneužíváni k prověřování činnosti ryze soukromé a u které bylo předem jasné, že do jejich kompetence vůbec nepatří. Přesto museli plnit pokyn svého nadřízeného, který je úkoloval, trávit hodiny nad zbytečnými spisy a mrhat státní peníze za papír a provoz počítačů. I jejich mzda tenkrát byla vyplácena z kapes nás všech nadarmo.

Nadřízené, jmenovitě policejního prezidenta a ministra vnitra, jsem na tyto okolnosti upozorňoval. Marně. Proběhl psychologický audit. Úkon, který nemá vůbec právní zakotvení. Policisté dálničního oddělení byli "anonymně" dotazováni na činnost v odborové organizaci. Podali jsme i trestní oznámení. Ve sboru, kde existují vztahy na bázi přísné hierarchie, je šikana a zneužití podřízených pod ochranou trestního zákona. Všechno bylo odloženo.

Nutno přiznat, že i téměř všechna chybná kázeňská rozhodnutí, konaná v rámci řízení zákona o služebním poměru vůči mně a mým podřízeným. Jen jsme se museli prokousat až k rozhodnutí Městského soudu a pak se odhodlal k akci i ministr vnitra a zrušil některá rozhodnutí i on -- ale až když bylo jasné, že nemají naději na úspěch uspět u soudu, kam jsme se obrátili.

A v čem je podobný můj příběh s článkem Aleše Uhlíře? Policejní prezident v závěru celé kauzy prohlásil, že nechápe, proč se pohoršujeme a stydíme za své nadřízené, tedy i za něj. Vždyť on podepsal stovky rozhodnutí a jde jen o jiný právní názor.

Ve finále jsem byl služebním hodnocením stále stejných nadřízených vyhodnocen jako vedoucí, který na svou práci nestačí. I kauzy, které jsem u soudu, ministra nebo ke konci i policejního prezidenta dlouhým právním bojem vyhrál, mi byly přičteny k tíži v tomto pseudoposudku. I do něj jsem se odvolal. Odvolání mělo tři body:

• velmi podrobné rozebrání nesmyslů v hodnocení uvedených (PP již se jménem Husák jej zrušil)
• žádost o přeložení mimo dosah ředitele, který porušuje své pravomoci
• nebude-li vyhoveno v bodě 2, žádost o uvolnění do civilu.

Ač jsem nikdy nepodal žádost na předepsaném tiskopise, byl jsem k 31. 7. 2005 uvolněn i když jsem byl v té době mimo území ČR. Ředitel středočeské policie, o kterém kdykoliv prohlásím, že nezná právo, ač je absolventem Vysoké školy SNB (žalujte mě, pane Ladislave Ladovský), slouží vesele dál, rozhoduje o jiných a vede policii k lepším zítřkům.

A to jsem zcela vynechal část, která je také podstatná, ale je to na jiný příběh. Ač jsme se kolektivně ptali, dodnes neznáme odpověď na otázky o okolnostech nákupu Fordů Mondeí. Jak proběhlo výběrové řízení a zda vůbec. Jak je financován servis. Jak je možné, že auta jsou nakupována od člověka, který dluží státu mnoho peněz, a podle zákona o veřejných zakázkách je obchod v případě dluhu ke státu mezi takovým podnikatelem a státem vyloučen.

Poznámka ŠOK: Policisté byli potrestáni v době, kdy úřad ministra vnitra zastával Stanislav Gross, který je sám ze Středočeského kraje. Pozdější ministr vnitra František Bublan zrušil trest veliteli středočeské dopravní policie Stanislavu Humlovi i dalšímu příslušníkovi středočeské policie, který kritizoval výbavu služebních vozů Ford Mondeo ST220 . Třetí policista už mezitím stačil v dubnu 2005 vyhrát soud, který rozhodl o neoprávněnosti jeho trestu. Huml přesto od policie odešel. Nedivím se.