V postmoderní společnosti dospěl stát do jakéhosi kafkovského stádia odcizení. Fyzicky ho pořád ještě tvoří jednotlivci, lidé. Mimo prokazatelně vágní formulace v ústavě nic takového neexistuje. Ve skutečnosti lidé stát jen reprezentují, aby mu dodali oprávnění. Stát není něco jako sdílení, což je asi nejcharakterističtější synonymum společnosti. Jeho "tělo" tvoří kompilát různých rozpočtů a fondů, při jejichž sdílení jde o to, kdo bude jakým dílem "participovat" na jejich obsahu.

Stát je v poměru k jednotlivci, k základní stavební jednotce společnosti, něco velmi odtažitého. Tím, že stát je jen pouhá organizační struktura veřejných financí a netvoří organický celek se společností (která je pohromadě držena právě jen tou organizační strukturou), stává se vykrmeným domácím pašíkem vypuštěným nazdařbůh do tržní divočiny.

Tam je ve své osamocenosti a neohrabanosti vystaven útokům různých větších a menších šelem, které se na něm mohou dobře a někdy i dlouhodobě krmit. Stačí jen vědět, odkud, kdy a přes koho na něj. Stát -- pašík má v tomto potravním řetězci zvláštní úlohu. Je do velké míry schopen regenerace, což zajišťuje šelmám stálou možnost urvat si , co hrdlo ráčí. A to proto, že obranné mechanismy nefungují úplně nejlépe. Okolo sice běhá policejní a psík a sem tam se mu podaří nějakou malou dravou rybu chytit, ale vcelku je neškodný. Stejně, jako je stát při skutečnosti moci, kterou koncentruje, bezmocný. Oba je pojí degenerativní poruchy civilizace.

Člověk, v množném čísle tedy lidé, má však jednu velice důležitou roli. Nemá sice státního pašíka pod kontrolou, ale zato jej musí pravidelně dokrmovat. Takový je zákon. Nechtějí-li lidé, aby se tato organizace, zajišťující z velké míry civilizační komfort, rozpadla, musejí pravidelně zaplňovat třeba i miliardové ztráty na pašíkově tělesnosti.

Není ale tak úplně jasné, zda to dělají proto, aby se stát nerozpadl, nebo jen ze své živočišné náklonnosti k zaběhaným stereotypům. Asi spíš to druhé. Jak jinak si vysvětlit, že místo aby se snažili dostat hloupého domácího pašíka do chlívku, rozhodují se na základě několikavteřinového studia dálničních billboardů o tom, do které jámy lvové pašíka na další čtyři roky pošlou.

Jednou za čtyři roky se rozhoduje o tom, jestli se pašík bude stěhovat blíže těm nebo oněm strávníkům pod mastný nos. Kromě billboardů se na tomto rozhodnutí podílí ještě blbé nálady, sluníčko, náklonnost sportovců, postaviček ze showbyznysu, četba nejčtenějšího denního tisku a další ryze racionální faktory, které nesou plné oprávnění být kritérii tak závažného rozhodnutí. Osudem pašíkovým je do velké míry náhoda a jedinou jistotou (zatím pořád ještě) je už zmíněné vykrmování.

Ještě by bylo dobré říct, co se vlastně děje během těch čtyř let. Během těch čtyř let se vytváří nebo upevňují ty skutečné řídící páky, pomocí nichž se přelévají peníze z rezervoáru rozpočtů a fondů, za účasti různých privátních asistentů, do nádob konkrétních programů, projektů, služeb.

Jak už bylo řečeno, zákon o zachování hmotnosti pašíka zde tak úplně neplatí. Důležité je být v pravou chvíli u toho a vzít kus toho státu na svá bedra. On ho někdo zase, s blbostí sobě vlastní, dokrmí. Chro chro.