Až budeš staříčká až budeš nedoslýchat
Až budeš tiše příst v svých pilných rukou stín
Až celé ustydnou až budu na ně dýchat
Až jednou zestárne tvůj skotačivý syn

Až tíže obláčku tě jednoho dne zlomí
Až zlomím nad sebou i já svou pyšnou hůl
Až jednou usednem jak usedají chromí
Na starý otoman před rodinný náš stůl

Až budem schýleni oba dva k téže zemi
Kde (odkud se tu vzal?) zazáří náhle klíč
Snad potom přestanem být oba hluchoněmí
Snad potom odložím svůj stud svůj stud svůj bič

Snad potom řeknu ti stařenko bez vnoučátek
Co šeptaly by ti kdybych ti je byl dal
Řekni kam ukryješ své rozpaky svůj zmatek
Kam ukryješ svůj stud jehož jsem se vždy bál

Což jsem tě nehledal v ženách jež patřily mně
Den týden měsíc rok ty prvá po otci
Což jsem tě nehledal když sedávalas při mně
Za vleklých horeček za dlouhých nemocí?

Slova jsou vražedná vražednější než city
A jejich ozvěna se strašně rozléhá
Jsem stejně zakuklen v svá slova jako jsi ty
Řeko mých cév a žil ve mně už bezbřehá

Až budeš stařenkou až budeš nedoslýchat
Až budeš tiše příst v svých pilných rukou stín
Až celé ustydnou až budu na ně dýchat
S tvou krví ustydne v nich syn tvůj vlastní syn

Vítězslav Nezval, Matka naděje (1938)