Týdeník L'Epress z 22. září přinesl názor svého ekonomického zpravodaje. Jacques Attali, jehož rubrika se v týdeníku pravidelně objevuje, je ekonom a esejista zároveň. Kariéra tohoto výjimečně nadaného člověka, který byl poradcem prezidenta Mitterranda v letech 1981-1991, je spojena s různými mezinárodními, domácími a dobročinnými organizacemi, i s některými aférami. Čísly a jazykem vládne bravurně a odvaha kritizovat francouzskou společnost a politickou elitu, za často tabuizované prohřešky, mu rozhodně nechybí. (Kromě množství článků vydal Jacques Attali na třicet knih z různých oborů, které jsou přeloženy do více než dvaceti jazyků. Poslední je mimochodem věnována Marxovi, pozn. L.D.).

Nejvážnější příčiny francouzských problémů vidí Jacques Attali v politickém řízení, kterému chybí jasná strategie, ve znehodnocení významu práce, ve vysokém zdanění, ve špatném přístupu k inovacím a ke konkurenci. Jeho kritiky jsou podobné těm, které slýchám od svého profesora na univerzitě, a který ve svých 76 letech přeci jen něco pamatuje. Snad s výjimkou kritiky odborů, jejichž problém Attali obchází. Zde je tedy překlad téměř celého článku z 22 září, jehož text v originále najdete na www.lexpress.fr/info/france/dossier/etatfr/dossier.asp?ida=435006.

Stav Francie

Francii se nevede dobře. Každý to ví. A osud jejího hospodářství je nejistý. Nyní se budou kandidáti na prezidentské volby předhánět v tom, aby nám to oznámili, a to všichni jednohlasně, od krajní pravice až po krajní levici. Každý bude navrhovat více výdajů a méně daní, a zároveň slibovat návrat hospodářského růstu, snížení nezaměstnanosti, schodku státního rozpočtu a státního dluhu. Ten, kdo bude zvolen, se pak bude snažit nedělat nic, aby jeho strana neprohrála příští místní volby v roce 2008, ani pak volby regionální, evropské a oblastní. Důvodů k nic-nedělání bude spousta!

Až do doby, než se realita pomstí. Neboť o tom nemůže být pochyb. Realita bude mít podobu Evropské centrální banky, Evropské Komise v Bruselu, trhu, nebo masových demonstrací v ulicích francouzských měst...

Situace Francie je dnes zdánlivě spíše lichotivá. Pokud věříme na ofciální statistiky, Francie je ještě čtvrtou světovou ekonomickou velmocí, po Spojených státech, Japonsku a Německu. HDP na osobu činí z Francie jednu z nejbohatších zemí na světe s nejvyšší životní úrovní jejích obyvatel. Pracuje se zde efektivněji než jinde ve světě, neboť Francouzi vykazují nejvyšší produktivitu práce, v přepočtení na hodinu. Francie je druhým největším dodavatelem služeb a vývozcem zemědělských a potravinářských výrobků. Je to země s nejrychlejším růstem životní věkové hranice.

Mnoho lidí tedy tvrdí, že toto francouzské štěstí ve skutečnosti nic neohrožuje. Myšlenka úpadku je prý klasickým postižením, které je ve francouzské mentalitě zakotveno již od revoluce roku 1789, a které se vyživuje nostalgií a závistí při pohledu na změny vládnoucích elit, které byly zároveň popravovány a oslavovány...

Francie je stále nesmírně bohatou zemí, která překonala vícero překážek, ale dnes se jakoby ničemu nedaří. Vidí se to na číslech a zejména "za" čísly. Neboť úkoly hospodářství nejsou jen kvantitativní, ale i kulturní a etické. A odpovědi politiky v těchto oblastech nejsou úspěšné.

Uváznutí

Za prvé je hospodářský růst Francie pomalejší, než v jiných zemích. Jestliže se světový růst ekonomiky pohybuje kolem 4%, Francie stěží dosahuje růstu 2%. Od roku 2002 se růst nadále zpomaluje a vytváří velmi málo pracovních míst.

Podíl domácího důchodu určeného pro veřejné výdaje neustále roste. Daňové zatížení se zvyšuje. Některé daně se za posledních deset let znásobily dokonce čtyřikrát. Výdaje na fungování veřejné správy rostou ještě rychleji a schodek veřejných financí přesahuje 3%.

Nezaměstnanost ve Francii neklesá již dvacet let, a to ani v době silného růstu ekonomiky. Nazaměstnanost postihuje 10% aktivních obyvatel. 2,5 milionu nezaměstnaných pobírá podporu, ale skutečný počet nezaměstnaných se pohybuje kolem 4 milionů, pokud připočteme nezaměstnané, kteří ztratili nárok na podporu. Velká část zaměstnanců odchází na předčasný důchod a přímý přechod ze zaměstnání do důchodu absolovuje méně než 50% zaměstnanců.

Ačkoliv v ostatních zemích se pracuje čím dál více, ve Francii se pracuje čím dál méně. Francouzi, jejichž produktivita práce je na hodinu o 5% vyšší než u Američanů, pracují v životě o 35% času méně, díky zkracování pracovní povinnosti.

Kupní síla domácností klesá. Aby si rodiny udržely dosavadní životní úroveň, sahají často na úspory a zadlužují se. 3,5 milionu lidí žije pod stanovenou hranicí chudoby. To je také příčinou, proč se lidé snaží nakupovat co nejlevněji a zároveň, proč se spotřeba musí stále více opírat o dovezené výrobky. To, co ekonomický růst získá na domácí spotřebě, následně ztratí na dovozech.

Za posledních 12 měsící se obchodní deficit dostal na 17,4 miliard eur. Je to pohroma, kterou země nedosáhla ani v nejhorších momentech.

Přes to všechno se zde žije dál jako dříve, ve jménu vydobytých výhod. Každý chce větší zisky a menší poplatky, méně práce a více peněz. Ve výsledku zaplatí dnešní výhody zítřejší generace. Naše děti budou tedy muset pracovat, nejen aby si udržely životní úroveň odpovídající té naší, ale budou muset především pracovat, aby zaplatily dluhy, které jim naše lenost zanechala.

Past se nad námi uzavírá: Státní dluh, který odpovídá nadměrným výdajům státu, roste. V roce 1991 představoval státní dluh 35% HDP, v roce 2002 58% a dnes 65% HDP, zhruba 1 000 miliard eur. V roce 2012 by mohl dluh dosáhnout až 80% HDP. Každý novorozenec začíná svůj život s dluhem okolo 18 000 eur.

Dluhová služba státního dluhu (splácení úroků a splátky) vychází na 50 miliard eur ročně, což odpovídá výnosům z daní z příjmu nebo 15% státního rozpočtu, oproti 6% v roce 1983. Naštěstí se dluhové zatížení v posledních letech oslabilo díky snížení úroků.

Stárnutí populace však ohlašuje nové výdaje spojené jak s důchody, tak se zdravotním zabezpečením. V roce 2050 může být počet lidí nad 65 let oproti dnešku již dvojnásobný. Navíc, pokud se bude nadále pracovat tak málo, jako dnes, brzy nebude dost lidí v aktivním věku, aby mohli financovat důchody.

A nakonec euro, které nás mělo vést k větší disciplíně společně se skutečným evropským vedením, a které dnes spíše tiší bolest, než aby léčilo příčinu nemoci. Díky euru se závažnost schodků příliš neprojevuje, protože ty odpovídají v eurech zhruba tomu, co představovaly ve francích před deseti lety. Díky nízkým úrokům se země zadlužuje bez větších problémů...

Výše uvedené věci budou mít velké politické a ekonomické následky. S takovýmto vývojem, a pokud země nebude reagovat, budou reagovat ostatní kolem nás. Nejenom že budeme na trhu platit více za naše půjčky, ale ještě Evropská unie, která bude zneklidněna znejistěním eura v jedné ze zemí, kde se nejvíce používá, nás přinutí respektovat maastrichtská kritéria. Nikoliv ono kritérium o 3% (maximální výše deficitu veřejných financí), které není opravdovým omezením, protože umožňuje spoustu výjimek: Francie může odečítat část výdajů na výzkum a inovace, část vojenských výdajů, které podporují "cíle evropských politik", část výdajů na podporu rozvoje a příspěvky do rozpočtu Společenství, které se týkají "mezinárodní pomoci". Omezení se bude týkat spíše požadavku na snížení státního dluhu pod 60%.

(...následují scénáře budoucího možného vývoje...možnosti řešení ze strany Centrální banky nebo Bruselu...)

Pro vnitřní politiku se nabízejí dvě možnosti, jak přerušit současnou ztuhlost systému:

Pravicové řešení:: Revoluce podle Thatcherové, která by prodloužila pracovní dobu, snížila zdanění kapitálu a úspor, a která by přinutila nezaměstnané přijímat méně placenou práci na dobu určitou a přechodnou. Pod záminkou efektivnosti veřejných výdajů by se masivně snížily veřejné výdaje. Především by se zavedlo snížení částek proplácených za zdravotní služby, léky a návštěvy u lékaře. Zprivatizovaly by se služby související s vyplácením nezaměstnanosti a vysokoškolské vzdělávání. Všemi prostředky by se podpořila konkurence v oblasti služeb a zjednodušil by se přístup k určitým profesím.

Levicové řešení: by se rovněž soustředilo na snížení zadluženosti, zvýšení hospodářského růstu, na vrácení hodnoty práci, dále na porodnost a úspory. Aby bylo takového cíle dosaženo, a aby byly zároveň zachovány získané sociální výhody - zejména v oblasti služeb zdravotnictví a školství, bude třeba více daňově zatížit střední a vyšší vrstvy obyvatel. Reformované veřejné služby by se pak měly přednostně soustředit na znevýhodněné obyvatele. Zajistilo by se, aby konkurence ve vybraných sektorech nevedla k mrhání prostředků. Vzdělávání by bylo odměňováno jako skutečná práce a výdaje v této oblasti se zaměří ze středního na vysoké školství.

Kromě hospodářských výsledků a kromě volby mezi politikou pravice a levice bude úspěch záviset na třech otázkách výhradně politických: Přejí si Francouzi žít nadále pohromadě? Je práce přínosem pro úspěch? Může ještě Francie přinést něco pro ty, kteří mají výhodu se zde narodit? O těchto otázkách se bude diskutovat v začínající kampani.