Dospělí si dětství buď idealizují, nebo ho vytěsňují z paměti; málokdy cítí potřebu vžít se do svých dětských pocitů. Prvé roky života mohou být relativně šťastné pro děti, o něž se starají milující a chápající rodiče, což jsou například děti, vyrůstající na samotách, nebo děti z rodin, založených nábožensky. Takové rodiny tvoří ovšem menšinu populace a i na takové dítě číhají nástrahy, které s sebou přináší civilizace. Může ho zasáhnout elektrický proud, až vyleze s kamarády na odstavený železniční vagon. Může se utopit v rozvodněném potoce nebo pod ledem. Může spolykat matčiny tablety na spaní, které považovalo za bonbony. Dětští chirurgové nestačí varovat rodiče před úrazy všeho druhu, na něž děti -- vinou své neopatrnosti či zvědavosti -- často doplácejí životem. Tíhu odpovědnosti pociťují především svobodné matky, jichž v populaci přibývá. Civilizovaný svět není zlrátka pro děti dimenzován.

O nebezpečích technického rázu je posléze poučí škola nebo vlastní zkušenost, ale neuniknou dalším úkladům. Před školou si je vyhlížejí dealeři drog a na nádražích či v autech pedofilové. Lákadlo finanční odměny je zřejmě pro dnešní děti atraktivnější než kdykoli předtím, a proto se z nich tak často stávají dětští prostituti nebo herci v pornografických filmech. Neumějí-li čelit násilí, vystavují se ve třídách šikaně svých spolužáků, kterým stačí jako záminka k pronásledování nižší sociální původ či lepší učební výsledky oběti.

Teoretikové výchovného procesu vybízejí rodiče k součinnosti se školou, ale do jaké míry je taková součinnost reálná? Jen málo učitelů je natolik citlivých a důsledných, aby dokázali odhalit, kdy jsou vztahy mezi žáky narušeny, a jen málo rodičů má dost času, vůle a důvěry pro jednání s učiteli. Řešení šikany, tj. skrytého konfliktu, znamená pro učitele práci navíc; snad by se jí zhostili ochotněji, kdyby se mohli spolehnout na větší společenskou prestiž, ale to zatím nemohou.

Děti na tento stav reagují po svém; dalo by se říct, že vyvíjejí pasivní rezistenci. Nemohou-li se vyjadřovat k věcem, které se jich týkají, nevyjadřují se k nim vůbec. Mohou-li využít své nedospělosti k tomu, aby je soud zbavil trestní odpovědnosti, využívají toho. Dospívají rychleji než předchozí generace. Informace, které se k jejich rodičům a prarodičům dostávaly oklikou nebo opožděně -- například o pohlavním životě -, si mohou dnešní děti vyhledat bez obtíží na internetu; počítač je ostatně jejich nejmilejší hračkou i kamarádem. Cítí-li se osamělé -- například na letním táboře -, přivolají si mobilem rodiče. S ostatními pocity se svěřují nanejvýš anonymním uším na lince důvěry. Netouží po světě, jaký si pro ně vysnil filozof J.J. Rouseau; nevyžívají se v romantice. Televize je pro ně často větší autoritou než živý člověk.

Přestože zpravidla nevpouštějí dospělé do svého nitra, dá se vcelku vysoudit, jak pohlížejí na svět. Je především zbaven tajemství, a tak se jim jeví jako poměrně přehledný a snadno dostupný. Takový svět nicméně umrtvuje lidské smysly a lidskou představivost. Není co zkoumat, není co objevovat, není co poznávat; zbývá nuda. Děti sice mohou cestovat, ale nemohou se běžně sdružovat a poznávat v zajímavých kolektivech, jako tomu bylo dřív. Pronájem tělocvičen, hudebních sálů a laboratoří je čím dál nákladnější, o nářadích a nástrojích ani nemluvě.

Organizace takových činností, pokud nesměřuje k blízkým a viditelným výsledkům, je krajně nevděčná. Členství v sokolských jednotách či ve skautských oddílech už dnešní děti příliš nepřitahuje; jejich tělesná zdatnost a odolnost se ostatně snižuje. Jsou zvyklé na příjem zábavy, ne na její spoluvytváření, a tak se samy neumějí zabavit; jsou chronicky roztěkané a neuspokojené. Východiskem pro ně může být hlubší zájem o nějaký obor, ať už vědecký či umělecký. Sociologové nicméně zjistili, že zájem o vzdělání projevují spíš děti z bohatších rodin než z nižších příjmových skupin, což by mohlo časem vést k jistému elitářství.

Optimisté zřejmě namítnou, že se z omylů a útrap dětství nakonec všichni vyléčíme a že tuto životní etapu není třeba brát tragicky. Je jistě pravda, že změna politických poměrů dnešní děti v lecčem osvobodila. Nemusejí vyrůstat v přetvářce a vyznávat dvojí výklad skutečnosti, ten oficiální ve škole a ten pěstovaný doma, jak to museli podstupovat jejich otcové a dědové. Nemusejí se zúčastňovat trapných oslav a průvodů. Nehrozí jim manýry profesorů z někdejších klasických gymnázií. V obratnosti a v pohotovosti, s jakou zacházejí s elektronickými přístroji, výrazně převyšují dospělé. Technický pokrok je kupodivu nestresuje, protože se -- máme-li parafrázovat Thomase Hardyho -- odmala učí žít uprostřed hlučícího davu, od nějž se dokážou vnitřně izolovat. Mají poměrně dobrý vztah ke zvířatům; nepovažují je šmahem za hospodářskou komoditu. Umějí se přihlásit o svá práva, i když to někdy vyzní přepjatě nebo naprázdno. Neztrácejí ani smysl pro dobro a zlo; to, co jejich předkům vštěpovaly pohádky, vštěpuje jim dnes fantasy.

Ve světle těchto pozitiv se může zdát zarážející, že se některé děti dopouštějí trestných činů, i když takové sklony nikdy nejevily. Psychologové se ve svých výkladech rozcházejí; nejčastěji poukazují na neblahý vliv médií, tj. negativních obrazů skutečnosti. Tento názor dokládají i některé ankety. Ivo Markvart, knihovník a publicista, vyzpovídal například žáky z louvrských škol; odpovědi ocitoval nedávno v Týdeníku Rozhlas. "Nejradši hraju hry, kdy můžu někoho zastřelit, nebo jinak zabít," vypovídá žákyně osmé třídy. "Člověk se u toho výborně odreaguje." Z dalších odpovědí vyplývá, jak jsou školáci na počítači závislí; nemusejí jíst ani spát. Podobné výroky a podobné zkušenosti rodičů občas podnítí veřejnou diskusi o tom, jakou míru násilí bychom měli v médiích tolerovat. Je to choulostivá otázka, protože zároveň křísí k životu zdiskreditovanou cenzuru. Sarkasta by mohl dokonce namítnout, že o mravní újmě můžeme mluvit teprv poté, co jsme se přičinili o mravní obrodu, nebo aspoň mravnost vymezili.

Svérázný, nicméně promyšlený názor uplatnil na okraj těchto diskusí Václav Bělohradský; zveřejnily ho loni Lidové noviny. Autor je přesvědčen, že "děti nejsou ovlivňovány obrazy násilí, ale násilím v české společnosti -- nukleární zbraně, teroristický vztah k přírodě, propojení vědeckého výzkumu a války, bezohledná orientace na úspěch, rasismus a s ním spojený problém třetího světa, zločinnost plynoucí z divoké imigrace atd." Podobný názor zastává i publicista Vladimír Kučera. Klade otázku, zda "kultura, která pohrdá každým věkem křehkosti, není mnohem hlubším důvodem násilí než počítačové hry a televizní seriály." Z prvého názoru zaznívá ekologická nota, z druhého nota sociální, ale oba se shodují v tom, že v činech a v postojích dětí se odráží především společenské klima, v němž vyrůstají.

S cynismem dnešních dětí, ať už zjevným či skrytým, se zřejmě musíme smířit, protože je to způsob jejich obrany. Relativně dlouhé období bez válek, které panuje v Evropě od roku 1945, samo o sobě nezaručuje, že jsme definitivně potlačili své sklony k agresivnímu jednání; nemůžeme to tedy očekávat ani od svých potomků. Zdá se ostatně, že děti -- i při svém cynismu -- touží spíš po pohodě než po sporech. Je dokonce možné, že jejich násilné činy jsou zvráceným voláním po kontaktu.