Výběr osoby, proti níž je vedena exekuce, na základě libovolné úvahy soudu

Do obecně rozšířeného povědomí patří znalost (běžná i u neprávnické veřejnosti), že exekuci na majetek dlužníka lze vést na základě rozhodnutí soudu, kterým byl dlužník odsouzen k zaplacení dlužné částky. Nikoho by nenapadlo, že exekuci by bylo možno vykonat na majetku někoho jiného, než komu bylo zaplacení dlužné částky soudem uloženo (pomineme-li případy, kdy na místo původního dlužníka vstoupí z vlastní vůle a za souhlasu účastníků řízení někdo jiný a soud akceptuje zvláštním rozhodnutím změnu účastníků řízení). Případ, který nyní uvedu, se však skutečně stal.

Jistá větší akciová společnost (říkejmě jí a.s. X) byla svým věřitelem žalována u okresního soudu z důvodu nezaplacení určité finanční částky a byla rovněž soudem odsouzena k zaplacení dlužné částky věřiteli. Na tom není nic neobvyklého. Stejně jako není nic zvláštního ani na tom, že na majetek a.s. X byl následně usnesením krajského soudu prohlášen konkurs, a.s. X se stala úpadcem a krajský soud jako příslušný konkursní soud pověřil výkonem funkce správce konkursní podstaty osobu uvedenou v seznamu správců vedenou u konkursního soudu.

Zákon zabraňuje tomu, aby majetek úpadce (tj. dlužníka, na něhož byl soudem prohlášen konkurs) byl postižen exekucí. Věřitel, který měl pravomocný rozsudek, podle něhož mu byla a.s. X -- nyní úpadce a.s. X povinna zaplatit, nemohl s exekucí vůči a.s. X, postiženou konkursem, uspět. I učinil věřitel jako osoba oprávněná na okresní soud podání, aby namísto úpadce a.s. X, na níž se hojit nelze, byla exekuce vedena proti fyzické osobě správce konkursní podstaty. Návrh vyvolal u správce a jeho profesních kolegů veselí, po němž následovala ledová sprcha -- okresní soud návrhu vyhověl a nařídil exekuci na fyzickou osobu správce konkursní podstaty. Tento se stal rázem osobně zavázán za dluhy a.s. X, o jejíž existenci před tím, než byl konkursním soudem určen za správce konkursní podstaty, takřka nic nevěděl.

Čověk by neměl být zbytečně podezíravý a hledat úmysl tam, kde může jít o důsledek pouhé neznalosti. Avšak o čem asi vypovídá skutečnost, že soud osobě, proti níž byl nařízen výkon rozhodnutí, usnesení o nařízení exekuce nezaslal? Naštěstí se "povinný" o exekuci proti své osobě dověděl, když prostřednictvím jiného soudu, který byl exekučním soudem dožádán, byl zjišťován majetek.

Podle představy okresního soudu (či lépe představy příslušného soudce), který exekuci nařídil, by zřejmě všechny konkursy měly začínat exekucemi na majetek ustanovených správců konkursní podstaty. Se stejnou logikou by v jiných případech mohl soud -- při nedobytnosti pohledávky exekucí u povinného uvedeného v rozhodnutí soudu -- změnit povinnou osobu a nařídit exekuci proti tetě dlužníka, jeho sousedovi či kterékoli jiné libovolně určené osobě. Správce konkursní podstaty napadl nařízení exekuce proti své osobě pro dluhy úpadce a.s. X odvoláním a krajský soud nařízenou exekuci zrušil. Okresní soud se však nařízením uvedené exekuce nedopustil takového omylu v rámci výkonu své činnosti, který se běžně řeší opravnými prostředky (i když podání odvolání a zamezení realizace exekuce bylo nezbytné). Jednání soudu a jeho rozhodovací činnost je zde činem kriminální povahy. Je to v podstatě obdobné vybočení, jakým by bylo soudní rozhodnutí, rozvádějící manželství bez návrhu na rozvod, rozhodnutí prohlašující za mrtvou osobu, která žije a dostaví se k soudu nebo rozsudek, zbavující zdravou osobu způsobilosti k právním úkonům bez předcházejícího řízení. Byl by to věru dobrý návod: Je-li dlužník uvedený v rozsudku neschopen pro nedostatek majetku být exekuován, netřeba zoufat -- vždyť se lze se soudem dohodnout a soud nařídí exekuci proti jiné osobě. Udávat spoluobčany pro čarodějnictví a rozdělovat si jejich majetek sice už nějaké to století nejde, avšak i cílený výběr osob pro provedení exekucí na majetek by nebyl pro podobné obchody k zahození.

Nebudou-li podobné excesy soudů (respektive soudců) posuzovány jako kriminální činnost, kam svým charakterem jednoznačně patří, a představitelé justice je budou stále nahlížet jako obvyklá pochybení řešitelná opravnými prostředky, budeme mít raritu -- justici nad zákonem. V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, jemuž bylo zcela vyhověno, byl mimo vlastní petit dovětek, aby -- vzhledem k závažným chybám okresního soudu -- byla věc dána k projednání a rozhodnutí jinému soudci. Pomineme-li tu horší možnost, kterou je úmyslné porušování zákona ze strany soudců, i v té "lepší" variantě musí také pro soudce platit, že neznalost zákona neomlouvá a ti, kteří tak činí snad z nevědomosti (v tomto případě přesahující do duševní nedostatečnosti), nemají v justici co pohledávat.

(případ exekuce nařízené okresním soudem proti osobě, která nebyla dlužníkem-povinným, popsán na základě vlastních zkušeností: usnesení okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 50 E 799/2001-38 z 18. 4. 2002, zrušené krajským soudem v roce 2003).

II/ Porušení práva účastníka řízení na právní zastoupení v řízení

Před nedávným sněmem České advokátní komory navrhovala skupina advokátů vystupující s uceleným programem pod názvem PRO BONO vytvoření registru (vedeného komorou) případů porušení práva obhajoby či kvalifikované právní pomoci, do něhož by přispívali všichni advokáti, kteří se s touto skutečností setkali. Podle výsledků říjnového sněmu komory, jak jsou zatím publikovány na internetových stránkách advokátní komory, tento návrh přijat nebyl. Osobně jsem se po dlouhá léta právní praxe nikdy nesetkal s tím, aby plná moc, opravňující mne k právnímu zastupování v řízení, nebyla ze strany soudu či jiného orgánu respektována. Nicméně případy ignorování plné moci právního zástupce a zamezení poskytnutí právní pomoci se začínají vyskytovat.

Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) "každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení". V jednotlivostech (udělování plné moci, doručování písemností právním zástupcům, právo zástupce činit podání atd.) jsou pro jednotlivé druhy řízení ohledně právního zastoupení podrobné úpravy kupř. v trestním řádu, občanském soudním řádu nebo správním řádu.

Případ, jenž se stal v letech 2003-2004, pochází z mé vlastní advokátní praxe.

Dne 20. 2. 2003 mi klient, který si téhož dne u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení podal žádost o invalidní důchod, udělil písemnou plnou moc pro zastupování v celém řízení v důchodové věci. Tuto plnou moc jsem ihned zaslal správnímu orgánu (Okresní správa sociálního zabezpečení) a obratem jsem obdržel písemné potvrzení doručení plné moci v přípise samotné ředitelky uvedené instituce. Klient tak využil svého práva (nejen dle citovaného článku Listiny), nýbrž také podle ustanovení § 17, odst. 1 zákona o správním řízení -- správního řádu (právo dát se zastupovat v řízení zvoleným advokátem). Správní orgán měl povinnost respektovat plnou moc, doručovat advokátovi, umožnit advokátovi činit návrhy včetně návrhů do protokolu při jednání, umožnit advokátovi podepsání protokolu atd. (správní řád -- § 17, odst. 4, § 19, odst. 1, § 22, odst. 1,3 a § 25, odst. 3 aj.).

Správní orgán -- důchodová komise OSSZ se však rozhodl zastoupení advokáta v řízení nepřipustit. Důvodem byla písemná poznámka ošetřující lékařky ve zdravotní dokumentaci klienta (což ovšem advokát zjistil až dodatečně) adresovaná důchodové komisi. Ošetřující lékařka MUDr. Jana H. ve své zprávě důchodové komisi jednoduše označila účast advokáta za "chybu".

Předvolání k jednání důchodové komise na den 25. 4. 2003 zaslala OSSZ pouze klientovi a to tak, že obsílka byla klientovi doručena pouhý den (!) před jednáním. Nicméně advokát byl klientem o jednání vyrozuměn a v plné parádě s advokátním spisem a připravenými návrhy se spolu s klientem na jednání dne 25. 4. 2003 dostavil. To ovšem bylo pro komisi velké překvapení a rozhodla se svou hru dohrát až do konce. Advokát byl jako právní zástupce zcela ignorován, ostatně zápis z jednání byl již vyhotoven předem. Po dlouhém slovním boji vepsala zapisovatelka do protokolu pouhou přítomnost advokáta a uvedla, jak na tom advokát trval, u jeho jména číslo advokátního průkazu, kterým se prokazoval. Avšak uvést, že v řízení je právní zástupce na základě plné moci, komise odmítla stejně jako nepřipustila, aby advokát učinil jakýkoli návrh a podepsal protokol.

V intencích celého řízení bylo rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu doručeno pouze klientovi, který je předal svému advokátovi. Ten zamítavé rozhodnutí napadl žalobou u krajského soudu z jediného důvodu -- nezákonnost celého předcházejícího řízení z důvodu nerespektování článku 37 odst. 2 Listiny a porušení řady ustanovení zákona o správním řízení.

Krajský soud žalobu zamítl, avšak přesto klientovi přiznal náhradu nákladů řízení, neboť dle názoru krajského soudu uvedeného v rozhodnutí z 22. 4. 2004 správní orgán porušením práva na poskytnutí právní pomoci způsobil vlastní činností, že zde napadené rozhodnutí vlastně "není", jelikož mělo být doručeno advokátovi a ne klientovi a neexistující rozhodnutí nelze napadnout. Poté následoval menší boj, kdy advokát musel přistoupit k hrozbě podání trestního oznámení, aby mu rozhodnutí správní orgán vůbec ráčil zaslat.

Jelikož nezákonnost postupu správního orgánu byla již v rozhodnutí krajského soudu konstatována, nebylo by problém dosáhnout další žalobou zrušení nezákonného rozhodnutí pro porušení práva na zastoupení advokátem. Mezitím ovšem z různých jednání a postojů správního orgánu advokát zjistil, že v novém řízení se situace bude nejspíše opakovat. Rozhodl se proto pro poněkud tvrdší postup.

Advokát vyzval lékařku MUDr. Janu H., aby se za své písemné výroky v lékařské dokumentaci, které vedly k zmaření právního zastoupení, písemně předepsaným způsobem omluvila, jinak bude podána žaloba na ochranu osobnosti a spolu s omluvou bude požadována finanční náhrada. Jak se dalo očekávat, omluva v požadované formě došla obratem. Dále advokát podal na členy správního orgánu v červnu 2004 trestní oznámení a doporučil klientovi současně podat novou žádost o přiznání důchodu.

Správní orgán nařídil nové jednání na den 15. 10. 2004 , k němuž již advokáta obeslal a zabýval se rovněž jeho věcnými návrhy. Výsledkem bylo nyní přiznání (zčásti i zpětně) plného invalidního důchodu.

(Pozn: Šetření ve věci trestního oznámení na členy důchodové komise nebylo dodnes ukončeno. Ani za výše uvedených okolností zde není vůle vidět v postupu správního orgánu nic jiného než běžné pochybení)