Na jedné straně stojí ekonomická, technologická a kulturní expanze vnitřně nesourodého, navzájem se oslabujícího systému soutěžení parlamentních demokracií, na straně druhé pak kulturní semknutost, sjednocená vizí náboženských dogmat -- rozrušovaná ovšem už dnes zevnitř. Emancipačními snahami těch méně věřících. Více svobody chtějí všichni. Dostanou ještě méně svobody, než mají nyní.

Skrytý vliv mediální a kulturní subverze, rozrušující hodnoty jiných civilizačních okruhů, provází pak cílené vlivové operace vlád i jejich špionážních agentur vůči mocenským elitám cílových zemí. Z jedné i druhé strany. Když dva se perou, třetí se směje. Z jedné strany nezlomné přesvědčení o univerzalitě lidských práv, jejich nadřazenosti nad všemi ostatními zákony a jejich možnosti exportovat je. I silou. Pravidlo, v Evropě známé již od středověku. Ve jménu Božím, hrr na ně. Ve jménu našeho Boha ovšem. Je dobré být na té správné straně.

Na straně druhé existuje totéž, jen lidská práva nahradíme slovy jakéhokoliv Proroka, zprostředkovaně každého náboženského vůdce. Je jedno, jestli se jedná o islám, křesťanství, nebo o jiný koncept. Strany to jsou jedné mince.

Stojíme -- ať chceme nebo ne, na jedné straně této umělé alternativy rovnoprávného soužití. Jsme, ať chceme nebo ne, v kulturním zajetí jednoho z nesmiřitelných konceptů. Můžeme s tím nesouhlasit, ale nemůžeme s tím nic dělat. Nejsme-li schopni tolerovat mnohoženství stejně, jako mnohomužství, nejsme-li schopni pomoci "v akci Z" stavět mešitu za našima humny, neříkejme, že jsme dorostli jakékoliv multikulturalitě.

Kde ale hledat pomoc při vysvětlení příčin? Teorie by mohla měla vysvětlit praxi.

Politologie je ale "věda" snad nejvíce "soft" ze všech společenských věd. Téměř jako Microsoft. Měkkost je dána jak nepřesnými vstupy, tak nemožností jednoznačné interpretace motivace i praktických dopadů poznání na realitu - nepřesnými výstupy. Politologii můžeme chápat jako vědu o politice, teorie politiky, věda o moci by měla být oborem, těsně souvisejícím s teorií státu a práva na jedné straně a sociologií na straně druhé. Měla by se zabývat popisem politické reality, souvisejících jevů a fungováním státního systému. Pokud by byla vědou, je nutno definovat i poznávací aparát. Teoreticky to jsou výzkumy veřejného mínění, statistické a sociometrické metody. V praxi jím jsou ale domněnky, mýty, představy a iluze, opřené o "výzkumy", jejichž statistické chyby jsou zhusta v desetiprocentní výši. Nahoru i dolů. Dokázat lze cokoliv, zmanipulovat též.

Normativní (konzervativní, prakticko-filosofická) skupina politologů praví, že normy jsou určujícím měřítkem posuzování politických jevů (zde je možno jmenovat Arendtovou, Reagana, Thatcherovou). Normalita je ale statistickou kategorií či spíše kategorií psychiatrické statistiky... Neurózy dnes už nemocí nejsou, jsou přece normální. V nejistotě žijeme všichni.

Oproti tomu empiricko-analytická skupina se domnívá, že objektivní pravda ve společenských procesech neexistuje.

Kriticko-dialektická skupina (povětšinou neomarxisté) se opírají o poznání, že objektivní sociální realita předznamenává výsledek dějin (E. Fromm, H. Marcuse, J. Habermas). Spojitost s oněmi historickými objektivními podmínkami revoluce není náhodná, i když za revoluční nemůžeme považovat každou společenskou změnu. Změna to ale je vždy. O tom se všichni přesvědčili na vlastní peněženky po romanticky chladném listopadu roku 1989. I v horkých letech následujících. Pánové Kožený, Krejčíř, Komanický a další se opalují na plážích daňových rájů dodnes. Někteří sice už dnes vidí slunce přes zamřížovaná okna, ale to jsou vedlejší, takzvaně kolaterální škody procesu privatizace, který revolucí nebyl, ale změnou určitě ano.

Teorií pro vznik státu i velkých majetků je mnoho, možná více, než v současné době existujících typů státního zřízení či opravdu velkých ekonomických říší, slučujících moc a peníze. Peníze jako platidlo moci.

Teologický postoj ke státu odráží obranu status quo a věčnost církve - dokonalost a definici vzniku z "Boží vůle" - co je císařovo, dej císaři, co je božího dej Bohu... Trefně to komentovala reklama na energetický nápoj Erektus s fotografií papeže Jana Pavla II. Když chceš víc, než můžeš.

Oproti tomu athénský princip polis tvrdí, že stát je vlastně rozrostlá rodina, společenství se shodnými cíli. Slyšel jsem onehdy demonstranty před americkou ambasádou křičet: Není to naše válka... Za chvíli už chraptěli. Měli štěstí, neboť nechroptěli. Jaké jsou vůbec shodné cíle této společnosti? Existuje ještě vůbec možnost naplnit heslo Národ sobě obsahem?

Patrimoniální teorie praví, že stát vznikl na základě vlastnického vztahu k půdě. Ryjeme držkou v zemi, zpíval ale bard reálně socialistického realismu, Karel Kryl. Ti, na které se pozemských statků nedostalo - a těch bylo vždy více než těch druhých - vždy tvrdilo, že stát je produktem násilí -- podmanění slabších těmi silnějšími. Někteří se na násilí těšili, jiné se ho báli. A proto se nikdy nedokázaly obě skupiny spojit, aby svůj společný postoj dokázaly v praxi. Protože jediným opravdu vědeckým potvrzením jakékoliv teorie je úspěšný a opakovatelný experiment - kritérium praxe. Rozdíl mezi vědou a ideologií. Mezi jevy a zájmy.

Ti, kteří měli vlastnictví podmíněno nikoliv silou, ale dedikováno smluvně, tvrdí - stejně jako Hobbes či Rousseau, že stát vzniká uzavřením určité smlouvy mezi jednotlivci, respektive skupinami, jež z důvodu ochrany před vnějším nepřítelem vytvořili společný prostor obrany - stát a podřídili se jeho kolektivní autoritě. Bude li nás víc, nebudeme se bát vlka nic.

K dokonalosti přivedli tuto teorii právní pozitivisté - vykladači platného práva, ať je jakékoliv... Teorie státu pak vyznívá jako syntéza území, obyvatelstva a veřejné moci.

Advokáti zase praví, že teorie má kořeny normativní -- stát ztotožňují s právním řádem. Stát je pro ně personifikace práva, které jejich životům dává jistotu. Co bylo dříve? Slepice nebo vejce??? Právníci, obhajující drůbežárny.

Ale v dnešní složité a odcizené době podporuje toto vnímání šamanismus. Postmoderní psychologické teorie se nerozpakují tvrdit, že stát vznikl na základě magického vlivu, který měli kmenoví vůdci. V davu jako neuspořádaném, nehierarchickém shluku osob vzniká vnitřní psychická potřeba lidí podmanit se někomu. Být veden. Příležitost pro Krysaře z Hammelnu.

Organické teorie se domnívají, že stát vznikl postupným organickým začleňováním jednotlivých rodů a později celých kmenů do stále větších správních celků. Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří... Jak se podařilo při přípravě Evropské ústavy, mohli jste vidět sami. Levá ruka nevěděla, co dělá pravá.

Socialistický solidarismus se domnívá, že stát je vyšším stupněm vzájemné lidské pomoci. Zeptejte se ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, ten vám tuto teorii určitě potvrdí. A pak se o realitě přesvědčte v nejbližší léčebně dlouhodobě nemocných či domově důchodců. Jejich životní jistoty končí pojídáním brouka potemníka.

Já osobně považuji pro současnou etapu, v jaké se společnost nachází, nejpravděpodobnější teorii přežití společenského řádu teorii funkcionalistickou - třeba už jen proto, že jsem původním povoláním designer... Nejméně totiž operuje s idealistickými etickými kategoriemi, když tvrdí, že vznik států se odehrává kolem konkrétních cílů. Plní design předmětu - a nebo společnosti - účel, pro který byl vytvořen a kvůli kterému jsem si ho přivlastnil - koupil či jinak akceptoval? Pokud ano, má pro mne cenu a užívám ho. Pokud ne, odhazuji ho a stává se tak odpadem.

Proč o tom ale vyprávím? Když dva se perou, třetí se směje. Zamysleme se, jaké funkce očekáváme od společnosti, v níž bychom chtěli žít. Ne společnosti, v níž žijeme. Definujme nejdříve vzájemně přijatelný ideál a teprve potom cesty k jeho dosažení. Odhlédněme od toho, co nás rozděluje, a zamysleme se nad tím, co nás spojuje.

Odpadem se stala v dnešní době práva občanů na participaci na vládě. Můžeme rozhodovat, jestli si koupíme CocaColu, nebo PepsiColu. Nemůžeme ale rozhodovat, které informace nám zůstanou utajeny. Protože jsou utajeny. Odcizil se nám výkon veřejné správy. Nemáme vliv na pravdivost informací o cílech a metodách politiky vlastních vlád. Vliv na teze vnitřní i zahraniční politiky. Vliv na praxi mezinárodní diplomacie, na informace o pravých důvodech vedení válek, vliv na zánik a vznik států či vliv na oprávněnost vnějšího a skrytého ovlivňování politických procesů kdesi za hranicemi. Nemluvíme už dnes o válkách, ale o operacích či vojenských akcích. Nemluvíme už ani o špionáži. Obojí jsme si nechali zprivatizovat a tím jsme nad tím ztratili kontrolu.

Válka proti terorismu pak mohla začít jako krycí operace, mající několik strategických cílů v několika strategicky důležitých, ekonomicky zajímavých regionech.

Nezačala kupodivu onoho 11. září 2001, kdy několik islamistických fanatiků se rozhodlo pro sebevražedný atentát vůči symbolům západní ekonomicko-politické hegemonie a politická reprezentace USA měla až příliš rychle jasno v ose zla.

Nezačala ani kupodivu ve chvíli, kdy islamističtí radikálové za podpory špionáže a cizí moci uchvátili vládu v jedné horami poseté zemi, odkud museli odejít okupanti z jiné cizí země.

Začala v době, kdy křesťansky orientovaní ultrakonzervativní politici pochopili, že nastal konec jejich světa. Konec světa jednoho dobra a jednoho zla. Že možnost konce politiky jaderného odstrašování ve víru odzbrojovacích iniciativ, předvídaný konec bipolárního světa a očekávaný nástup nových technologií zmenšily šance na udržení neměnnosti teritoriálně vymezených sfér vlivu a informační omezenosti uvnitř takto definovaných celků. Že Ježíš Kristus už jim nedá víru ve správnost jejich křížových válek.

Začala v době, kdy začala informační globalizace. Kdy přestalo být možné cenzurovat globální výměnu informací a kdy svět se tím zmenšil.

Kdy na druhé straně byli stejně ohroženi islámští konzervativci, jejich tisíc let neměnný svět pouště, muezzínova volání, svět Alláha a proroctví Mohameda. Válka proti terorismu je válkou proti kulturnímu a politickému globálnímu vlivu jedněch nad druhými stejně jako válkou náboženskou -- ve jménu kulturního a politického globálnímu vlivu "těch druhých". Je ale vždy válkou proti ekonomickému a politickému liberalismu -- na kterémžto cíli se shodují obě strany asymetrického civilizačního konfliktu.

Morálka jedněch je nekompatibilní s morálkou druhých. Nepřítelem je nemorálka třetích. Bary a bordely, miss mokrých triček či reality show urážejí morální zásady jedněch. Ženská obřízka, absolutní patriarchát či mnohoženství urážejí vkus druhých. Soužití? Nemožné.

Zvláště tam, kde se pracuje i o šábesu, v neděli, nectí se ramadán a satanisté či cyničtí ateisté si dělají legraci z vykoupení nás všech nějakým mužem z Nazaretu. Před dvěma tisíci lety. Do toho pak marxisté tvrdí, že náboženství je opiem lidstva a jejich političtí předáci nedovolují ani legalizaci marihuany.

Mnozí z vás, kteří uvažují stále ještě v kategoriích třídního boje, plamenů světové revoluce a cílů, které posvěcují jakkoliv špinavé či krvavé metody, řeknou, že teror je asymetrickou odpovědí na frustraci z bezmocnosti. Že individuální, přímá a násilná akce proti jakkoliv definovanému nepříteli je ospravedlněna mírou pohrdání a nerespektování civilizačních odlišností, náboženské svébytnosti či práva na kulturní izolaci. Že Machiavelli či Berja měli pravdu.

Lze ale importovat do jiné kultury vlastní hodnoty? Lze prosazovat své vlastní hodnoty silou gulagů, bomb, raket či děl? Politika revolučních gard a čeky zajistila vzestup velmoci, v jejíž rigidní organizaci byl ale vepsán i její konec. Politika dělových člunů zajistila evropským velmocím koloniální državy i po pádu zjevného vojenskopolitického kolonialismu a nástupu onoho skrytého. Ekonomického. Proč by neměla fungovat dnes agrese a hrozba agresí stejně, jako při suezské krizi, vyvolané socialistickou politikou Gamála Abd al-Násira? Terorismus nevznikl ze ztráty soudnosti. Vznikl jako prostředek déletrvající mocenské asymetrie a expanze. Ekonomické, která se zdařila. Kulturní, která ji provázela. Hodnotové, která rozrušila staletá pravidla chování a zpochybnila status quo teokraticky vzniklé a teokraticky udržované moci.

Neokonzervativci a islamisté vytvořili nový "svět globálního terorismu". Egyptský školní inspektor Sayyid Qutb a jeho "degenerovaná americká společnost, plná chtíče a erotiky" je jednou stranou mince, jejíž druhou stranou je politická vize chicagského univerzitního profesora, filozofa Leo Strausse, britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové či amerického prezidenta Reagana s jejich vizí liberalismu, vedoucího k nihilismu a osy zla, kterou je třeba vykořenit. Strauss byl přesvědčen, že liberální pojem individuální svobody vede lidi k tomu, že nakonec zpochybní všechno. Všechny hodnoty, všechny morální pravdy. Namísto toho se lidé nechají vést svým vlastním sobectvím. To hrozí, že sdílené hodnoty, které vedou k soudržnosti společnosti, budou zničeny. Existují ale morální pravdy? Existují dnes sdílené hodnoty?

"V minulosti nám politikové slibovali lepší svět. Měli různé způsoby, jak toho dosáhnout, ale jejich moc a autorita pocházela z optimistických vizí, které nabízeli svým občanům. Tyto sny selhaly. A dnes lidé už ztratili víru v ideologie. Politikové jsou stále častěji dnes už považováni jen za manažery veřejného života. Avšak oni nyní objevili novou roli, která jim navrací jejich moc a autoritu. Namísto toho, aby pro nás plnili sny, nám politikové slibují, že nás ochrání -- před nočními můrami." To říká autor třídílného dokumentárního filmu o "fikci globální teroristické hrozby", Moc nočních můr, Adam Curtis, v jeho úvodu.

Obavy ze ztráty vlastní identity, obavy ze ztráty vlastní země či kultury, jazyka nebo náboženství jsou živnou půdou radikalismu. Na jedné i na druhé straně.

Odpovědí na technologicko-vojenskou převahu na straně jedné může být individuální teror na straně druhé stejně, jako jiná forma agresivní odpovědi, motivovaná mýtem. Válka v tu chvíli jen vytváří mučedníky a nenávist individuální zespolečenšťuje. Neřeší nic.

Vyřešila snad něco padesát let trvající válka Izraele vůči okolním arabským zemím? Ne. A to nehodnotím, kdo si začal a kdo měl pravdu. Dnes už je to jedno. Pokud nepochopíme, že válka "vázala bojem" celý region a nedovolila mu rozvoj - přes pohádkové zisky z ropných zásob. Stejně tak vázala bojem Afghánistán, turistické ráje v Tichomoří. Ropná cesta od nalezišť ke spotřebitelům nemůže vést zeměmi, jejichž vlády by se mohly chovat svéprávně a mohly by vyžadovat nemalé poplatky za ropovod položený na svém území. To ropné firmy nemohou dovolit. Stejně tak etnicky a nábožensky vyvolaná válka vázala bojem Balkán s titovským modelem jugoslávské cesty socialismu. Balkán je zemí bídy, ne rozkvětu. Jezdíme se rekreovat jinam. Srbsko se nestalo terčem kvůli Miloševičovi, ale kvůli potenciálu rozvoje regionu. Stačí financování náboženských či etnických separatistů pod pláštíkem pomoci opomenutým. Pod alibistickým dodržováním lidských práv. Špionážní akce pak zabezpečí financování a školení těch, kteří o mírové soužití nestojí -- a chtějí například velkou Albánii.

Irák se nestal cílem kvůli Saddámu Husseinovi, ale kvůli sekulární, byť tak trochu stalinistické cestě svého rozvoje. Socialismus autoritativně arabského střihu je rozhodně větším nepřítelem pro ovládání regionu, než náboženský fanatismus, bojující s jiným náboženským fanatismem. Osvícený Kemal Paša Atatürk zakázal v Turecku nošení fezů i korán v armádě. Frustrace s možného odmítnutí vstupu Turecka do EU by vedla též k islamizaci země a radikalizaci ponížených. Region by se uzavřel.

Jaká máme práva v době, kdy o tom všem se mlčí?

Má smysl se rozčilovat nad likvidací výhod liberální demokracie ve chvíli, kdy se -- zprava i zleva - likviduje celý koncept liberální multikulturality? Na jedné straně jako nemravný a nepřirozený. Pomocí bomb a tanků. Na druhé straně jako prokapitalistický -- pomocí masových protestů za zachování hranic a jejich výlučnosti uvnitř. Co je v tuto chvíli větším nepřítelem společenského pokroku? Namodralý liberální kapitalismus nebo nahnědlý nacionální socialismus?

Má smysl se rozčilovat nad Velkým bratrem, který pohltí individualismus myšlenek stejně, jako individualismus činů? Mnozí mění liberální nejistotu za jistotu pendrekového, ale gulášového, národně orientovaného socialismu. Guláš musí být dobrý, protože je český. Za chvíli bude nepřítelem každý, kdo by chtěl ochutnat guláš ve Vídni nebo v Bruselu. Pivo a guláš určují naše kroky i politické koncepty.

Levici vždy charakterizoval internacionalismus. Vědomí vzájemné podpory neprivilegovaných všude tam, kde prodávají svou práci, protože nic jiného prodat nemohou. Duch solidarity přes propast kultur a hranic.

Pravici pak charakterizuje vždy nacionalismus, vazba na statky a mocenská teritoria, kterých umně využívá, neboť potvrzují její moc. Obrana majetku, tradic a moci.

Jak chápat některé komunisty, pro které je Palacký zárukou obrany češství v době globalizace? Jak chápat někoho, že národní kořeny a národní identitu preferuje před uvědoměním si ekonomické reality a vlastní sociální determinace -- chcete li, tak jinými slovy - třídní sebeidentifikace? Odpovědí levicově orientovaného člověka není "jsem Čech, Polák, Maďar, Němec či Srb a jsem na to hrdý". Odpovědí je a musí být: "Jsem ten, kdo se živí prací". Internacionalisty tak zůstali jen někteří anarchisté a někteří sociální demokraté.

Každý si odpor vůči velkému neznámu celokontinentálního státu odůvodňuje po svém. Pro jedny je společná Evropa příliš kapitalistická, pro druhé zase příliš socialistická. Barikáda je ale jen jedna. Na jedné straně obrana národního státu, národa, náboženství a statu quo "vlastní" společnosti. Obrana majetku, tradic a moci. Na druhé straně respekt i vůči jinému názoru a jiné kultuře. Ctít náboženství které nevyznávám, stejně jako ctít kulturu, která se historicky vyvíjela jinak. Internacionalismus globálního údělu. Řešením je zmírňování a odstraňování stávajících rozporů mezi lidmi práce, ne vytváření nových a prohlubování starých rozporů ve jménu moci.

Je tak paradoxem politiky, když do boje proti globalizaci se vrhají zastánci radikální pravice spolu se zastánci radikální levice. Pravici chápu, levici ne. Globalizace (ať už jakákoliv), je jejím spojencem. Odpor se má vést vůči vnucovaným nepříznivým sociálním důsledkům a sociální necitlivosti nadstátní integrace, nikoliv vůči integraci samé. Nepřítelem není polský instalatér, vietnamský trhovec nebo maďarský zemědělec, ale podnikatel, nutící k otrocké práci bez záruky sociálních jistot. Kdekoliv. Evropská sociální charta identifikuje společnou Evropu. Společný pracovní trh identifikuje společnou Evropu. Společné zákony identifikují společnou Evropu. Evropská humanistická tradice, vyzdvihující člověka, spojuje společnou Evropu.

Dva se perou a třetí se směje. Jaký design společnosti chceme? Jaké funkce jsme ochotni platit, respektovat a podporovat? Maximum individuální volnosti, minimum státu? Maximum pravidel a omezení svobod? Nebo rozumný, trvale udržitelný kompromis, který nenadchne, ale ani neurazí? Vyberte si.

Boj proti terorismu, stejně jako boj proti globalizaci je asymetrickou válkou, kterou nelze vyhrát. Je bojem proti větrným mlýnům, umně postaveným do cesty pokroku. Dva se perou a třetí se směje. A čeká.

Pokud budeme hlupáci, čeká nás konzervativní vláda silné ruky. Bude to ale naše vláda. Guláš z Prahy. Stojíme před volbou, stojíme před volbami.