Co do počtu členů je v ČR druhou největší církví Českobratrská církev evangelická. Klasická protestantská církev se čtyřmi konfesemi a dvěma svátostmi. Třetí největší je v současnosti Církev československá husitská. Běží o církev vzešlou původně z katolického modernismu, která má dodneška sedm svátostí.Tato církev měla v době přestupového hnutí dokonce, vyjádřeno ironickým výrokem církevního historika prof. Amedea Molnára z konce sedmdesátých let dvacátého století, "v jednu chvíli až jeden milion členů, aby se pak smrskla na polovic". (Kdeže ovšem loňské sněhy jsou!) Název třetí největší církve v ČR byl před časem (v souvislosti s personální obměnou v jejím čele, na postu tzv. patriarchy) v českých médiích skloňován ve všech pádech. Když potom Jiří X. Doležal o něco později sepisoval článek o zařízení druhé největší církve v ČR (Cesta z ghetta, Reflex 31/2005, s. 58 -- 59, též na www.reflex.cz), tak se takříkajíc "chytil". Obojí se mu v hlavince popletlo, a on vypustil do světa kuriózní protestantsko-neprotestantský hybrid: "Československou církev evangelickou". (Běží zhruba o stejný nesmysl, jakým by byl analogickým myšlenkovým pochodem vytvořený název "Českobratrská církev husitská".)

Na tomto místě se přímo vnucují rychlé soudy. Leč pozor! Jiří X. Doležal není v daném ohledu zdaleka sám! A není rozhodně první (a jistě ani poslední)! Jedná se o chybu velice častou a stále znova generovanou, a to i seriózními veřejnoprávními institucemi. Naprosto stejně zkratovým způsobem jako investigativci z Reflexu to během letošního léta (kdy doznívala široce medializovaná aféra ve třetí největší církvi v ČR, avšak cosi hodného pozornosti se pro změnu událo ve druhé největší církvi v ČR) "přepnulo" např. personálu servisu ČTK (podle archivu zpráv z července 2005 na internetových stránkách Národního vzdělávacího fondu) a personálu Českého rozhlasu (srov. zprávy z 5. července 2005 na www.radio.cz/cz).

Hybridní název "Československá církev evangelická" se ovšem nezrodil až letos v létě. Oproti vnějšímu zdání totiž vůbec nestojí a nepadá s jevy, jež bychom s určitou nepřesností mohli označit jako "překabátěné svazáctví" či "postkomunistická žurnalistika". (K těm bychom v daném případě mohli nanejvýš přiřadit krajně nevěrohodný údaj o tom, že článek o zařízení neexistující církve byl řádně autorizován.) Hádejte, jaký výraz figuruje na "seznamu klíčových slov" Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě? A kdypak asi ono prudce vědecké "klíčové slovo" ostravští knihovníci zařadili do katalogu? Řekl bych, že hodně dávno -- nejspíš celá desetiletí před vznikem internetu. A v kolika asi obecních kronikách ještě v jejich papírové formě se sledovaný eklesiologický slepenec vyskytuje? Podle toho zlomku z daného (údajně pozvolna zanikajícího a mizejícího) žánru, který byl zatím propasírován na internet, nepochybně v mnoha. A propos, "víte, že ... většina obyvatel Kašnice (nejmenší obce okresu Břeclav) patří ke klobouckému sboru Československé církve evangelické" (www.kasnice.cz, míněn je kloboucký sbor Českobratrské církve evangelické)?

Za velice příznačné považuji, že nezanedbatelné, ano dostatečně reprezentativní procento z výskytů sledovaného názvu neexistujícího eklesiologického hybridu nacházíme na internetových stranách spadajících explicitně pod naši církev největší, ve které hraje tradice (podání, předávání) nějakou roli! Jeden příklad za všechny: "Setkání moderovala biskupka Československé církve evangelické Jana Šilerová ..." (www.dchoo.charita.cz, míněna je Československá církev husitská, tedy ta v současnosti třetí největší v ČR).

"Československá církev evangelická" sice neexistuje ve skutečnosti, existuje však, vyjádřeno moderním výrazem, virtuálně -- na papíře a na internetu. Na nejrůznějších nosičích nejrozmanitější provenience stále znovu a znovu vstává jako bájný pták Fénix z popela. Tato vytrvale reprodukovaná absurdita zpovzdálí virtuálně doprovází historickou existenci dvou konkrétních, reálně existujících církví, Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské. Patří k mediálnímu šumu kolem prezence dvou odlišných (nonkonformních) útvarů uvnitř majoritní české společnosti. A v minulosti patřila k mediálnímu šumu ještě intenzivnějšímu, totiž k šumu kolem prezence hned tří menšinových církví. Jedna z nich už není, reálně ani virtuálně (její někdejší reálnou existenci majoritní společnost v ČR včetně publicistů dokonale vytěsnila z obecného povědomí).

Historicky nejstarší výskyt sledovaného absurdního názvu reálně neexistující církve, který se mi podařilo vystopovat, je spojen s řehtáním úředního šimla. Nikoli šimla postkomunistického, komunistického či snad protektorátního, nýbrž prvorepublikového. Podle vládního nařízení ze dne 19. července 1926 č. 144 Sb. z. a n., o nemocenském pojištění duchovních církví a náboženských společností státem uznaných (recipovaných), jakož i učitelů veřejných škol obecných a občanských, na něž se vztahuje ust. § 1 odst. 2 učitelského zákona, spadají pod zákonné pojištění duchovní těchto církví a náboženských společností: "a) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: ...2. ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 3. německé církve evangelické ...6. církve československé..." Citované nařízení, které nabylo účinnosti dnem 1. srpna 1926, bylo po více než dvou letech změněno vládním nařízením ze dne 18. ledna 1929 č. 11 Sb. z. a n., jímž se opravuje vládní nařízení ze dne 19. července 1926 č. 144 Sb. z. a n. Jedna z hlavních oprav spočívala v tom, že ve výše citovaném bodě 2 byla slova "ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" nahrazena slovy "ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ" a ve výše citovaném bodě 3 byla slova "německé církve evangelické" nahrazena slovy "německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (v zemi České a Moravskoslezské)". Za ocitování stojí ještě dvě poslední věty opravného nařízení: "Toto nařízení, pokud se týče českobratrské církve evangelické v zemi Slovenské a v zemi Podkarpatoruské, nabývá účinnosti dnem vyhlášení, jinak dnem, kterého nabylo působnosti vládní nařízení č. 144/1926 Sb. z. a n.; Provedou je ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry." (citováno z www.spcp.prf.cuni.cz)

Jak to, že v minulosti si kdejaké publikující ťululum mohlo plést názvy tří reálně existujících menšinových církví, zatímco v současnosti už jenom dvou z nich? Tato otázka je spíše než pro J.X. Doležala jako stvořená pro publicistu Bohumila Doležala. V rámci tohoto článku se omezíme pouze na hypotézu, že za první republiky musela být virtuální existence hybridu jménem "Československá církev evangelická" ještě markantnější a svým způsobem pro příslušníky oněch tří menšinových církví ještě dotěrnější a otravnější než dnes, a to zejména pro příslušníky dnes již neexistující církve, kteří mohli vnímat slova "československá evangelická" jako jasnou polemiku se slovy "německá evangelická" v názvu církve vlastní.

Nejenom prvorepublikové úřednictvo (zhusta "překabátěné" úřednictvo z rakousko-uherského mocnářství), ale i prvorepublikoví (volení) zákonodárci měli v eklesiologii a symbolice (nauce o církevních vyznáních) pěkný guláš. Tatíček netatíček! Zcela nepochybně běželo o dědictví z dob ještě dřívějších, kdy nepřicházelo v úvahu, aby státní zaměstnanec byl příslušníkem jiné církve než té, jež je v Česku církví doposud bezkonkurenčně nejpočetnější. Skutečnost, že dokonce i investigativní rádoby rebel s veverkou Huli na rameně dnes automaticky kráčí v dávno vymletém (byť zcela absurdním) virtuálním mainstreamu, je mi dokladem oprávněnosti sarkastické poznámky profesora Amedea Molnára (rovněž z konce sedmdesátých let dvacátého století): "Všichni jsme vlastně římskými katolíky."