Protože, pokud:

A Pak si představte příklad, kdy dejme tomu 100 lidí ("lid") si zvolí 10 "zástupců", kteří si zvolí jednoho dalšího "šéfa". Není žádný důvod se domnívat, proč by těch prvních 100 lidí hlasovalo tak iracionálně, ze by nezvolilo toho šéfa mezi těmi 10 zástupci, a to na prvním místě (pokud by se braly preference)? To plyne z toho, že tato vlastnost pak musí fungovat pro libovolnou podskupinu - nebo na základě jaké lidské vlastnosti pak víme, že se ti zástupci nebudou chovat stejně podivně jako lid, a nezvolí také za šéfa někoho horšího? Proč je třeba dvojí volby, a ne trojí nebo jen jedné? Tento předpoklad tedy vede ke sporu.

B Nejsou-li zástupci schopnější, pak vaše námitka nemá žádný smysl, protože pak není důvod je mít (vyjma technických). Ještě by mohli být schopnější proto, že se těmi zástupci stali, ale co pak řeknete na takové Švýcarsko (které vůbec nějak kritici demokracie opomíjejí :)), kde většinu politických funkcí zastávají lidé vedle svého zaměstnání? Nebo mohou mít nějaké další informace, které jim v tom rozhodování pomohou, ale proč by je nemohli znát i ostatní?

Navíc, já jsem to počítal pomocí pravděpodobnosti (dosavadní experiment lze nalézt na http://democracy.ic.cz/), a opravdu to s tou demokracií není tak horké, jak se na první pohled zdá - stručně řečeno, pokud se lidé rozhodují i jen maličko správně, pak si v tom zahraje zákon velkých čísel, a pravděpodobnost nesprávných rozhodnutí radikálně poklesne.

A to jsem zcela opominul další problémy současného systému, totiž že

• poslanci ve skutečnosti nejsou experti ve všech oblastech,
• tvoří další skupinu, která má vlastní zájmy,
• existuje riziko morálního hazardu, vyplývající z využití poslanců jako prostředníka mezi volbou vámi uvedených funkcí a lidem.

Ještě jedna kacířská myšlenka - na bankovní radě ČNB zase tolik nezáleží, v praxi totiž stejně rozhodují trhy jako takové, níže postavení experti a počítačové modely.

A za poslední, existuje něco jako nezávislá instituce? Každá instituce je závislá, stejně jako každý člověk je závislý na společnosti, ve které žije. Dobře to bylo vidět na nedávném sporu o platy soudců - pokud by například HDP země radikálně pokleslo, nemohou soudci tvrdit, že jde o ohrožení jejich nezávislosti, a trvat na stále stejných platech.

Říkáte, ze vas jímá hrůza - to je iracionální emoce, já chci slyšet argument. Předpokládám, že prijdete s nějakou variací těchto:

1. Lidé jsou manipulovatelní - to je možné, ale ve skutečnosti je snazší (levnější) uplatit jednoho nebo dva takticky postavené úředníky, než zmanipulovat milión lidí, aby si to přáli. Proto je otevřená společnost takovým nebezpečím pro korupci.

2. Zvolili Hitlera - jedna věc je volit program/preference, a jiná je volit osobnost. Dnešní systém bohužel to první závazně neumožňuje (referendum nemáme), tak nezbývá než to druhé, tedy věřit slibům politiků. Můžete si představit následující analogii - kdybyste měl volbu mezi "půjč mi sto tisíc, podepíšeme smlouvu, takže pokud ti je nevrátím, můžeš mě žalovat" a "půjč mi sto tisíc, a já ti slibuji, že ti ty peníze vrátím", asi byste neváhal. Podobně, místo abychom měli závazná referenda, kde můžeme přímo schválit konkrétní zákon (a víme, že bude platit právě to, co je tam napsáno), musíme věřit nějakým politikům (třeba že nás nevtáhnou do nesmyslných válek). Zvláštní je, že v tom druhém analogickém případě dává tolik lidi přednost té druhé možnosti.

3. Diktatura většiny - to je krásný mýtus, ukažte mi jedinou kulturu v historii, kde většina "vládla" menšině, a to prosím proti vůli mocenské/intelektuální "elity" v té vetšině. Pak vám uvěřím, že (přímá) demokracie je nesmysl.

autor je příznivec Hnutí za přímou demokracii