23. 5. 2005
Etická i estetická hranice mezi vtipností a sprostotouPrase na talířiJsou tři lidé, kteří by se neměli v médiích za své výroky omlouvat. Je to básník, farář a karikaturista. O to větší je jejich odpovědnost v době, ve které si sdílené hodnoty sděluje společnost prostřednictvím médií. Jeden, druhý i třetí přinášejí do našeho prozaického života poetické a mnohovrstevné obrazy nevzešlé mnohdy přímo z reality, ale z její interpretace, misinterpretace, dezinterpretace či přímo z fantazie. Obrazy, které ale také mohou obviňovat, zraňovat, vybízet k boji, či burcovat k odporu. Jsou schopny i vyvolat válku. Jsou schopny ale svou emocionální silou válku tlumit. Vzpomeňme na Picassovu holubici či Guernicu. Jsou totiž schopny evokovat v nás hlubinné proudy naší mysli, o kterých nemusíme myslet, že je v sobě neseme. Jsou schopny evokovat hlubinné emoce. Na počátku bylo slovo... či Kdož jsú boží bojovníci a národa jeho... I takovou moc má poezie. Nad těmito tvůrci, pokud se pohybují v prostoru mediálním, stojí redaktor, editor a nad editorem šéfredaktor. Ti musejí mít odpovědnost posoudit, zda obrazy, šířené básníky zvuku, slova i obrazu jsou tím, co médium, jim svěřené, šířit chce. Jen v přímé konfrontaci bardů s ulicí jsou v tom tvůrci sami. Sami proti davu. A nebo sami s davem. A buď pak proběhne masový výron poezie "v přímé akci" sametově, a nebo krvavě. Buď básník vede dav na barikádu, nebo je sám davem lynčován. Psáno pro Česká média |
Médium veřejné služby si je vědomo své autority ve společnosti i odpovědnosti. Sdílí proto své kolektivní svědomí jako normu, jež by měla být všemi nepřekročitelná. Kodex není jen tak nějaká, z vnějšku vnucená norma - jako jiné zákony. Je to norma, kterou si její zaměstnanci připravili sami. Poslanci ji jen na jejich návrh schválili, aby jí tím dali autoritu a závaznost v právním řádu. Kodex si novináři připravili a předložili zástupcům veřejnosti (členům Rady) jako autoregulativ své moci, svěřené jim zákonem a placené všemi občany - koncesionáři solidárně. Bez ohledu na jejich barvu pleti, náboženství, kulturní či jiné hodnoty. A stejně solidárně by mělo toto médium ve společnosti působit. Ve jménu snášenlivosti proti nesnášenlivosti. Ve jménu porozumění proti nenávisti a pohrdání. Hloupými blondýnami, chudými černochy, šišlavými turisty či šikmookými prodejci masa z pánve WOK. A je jedno, jestli nenávist jedněch k druhým vyvolá mstící se redaktor, militantní farář, primitivní karikaturista či hysterická šprýmařka, která si o sobě myslí, bůhvíjak není vtipná, když do mikrofonu sype jednu pohrdlivou urážku za druhou. Sama je jen šklebící se zakomplexovanou ženskou, která musí z traumat svého života někde tu trapnost vymluvit. Onu nezaslouženou "mediální moc" jí dává několik set poctivých a pracovitých novinářů, kteří se svou práci snaží dělat co nejlépe. Věcně, objektivně. Špatný farář může vyvolat svatou válku, špatný karikaturista zesměšnit i to, co k zesměšňování není a co druhé zraňuje. Šprýmař může buď rozesmát, a nebo nasrat. Cílem by měl být ne vztek a pláč ponížených, ale osvobozující a smiřující smích. Médium veřejné služby by mělo dávat prací svých zaměstnanců a spolupracovníků společnosti etalon mediální kvality. I v humoru - a tam je to nejtěžší. Slova, pronesená v mediálním dialogu by neměla být nikdy předmětem trestního stíhání. Stejně by podle českého trestního práva bylo obtížné, ne-li nemožné dokázat úmysl těmi slovy uškodit a tak naplnit skutek trestnosti. Rozsudek by pak byl - ať jakýkoliv - více politickým, než trestním soudem. Slova by ale měla být vždy pronášena s takovou sebekontrolou a kázní, aby nepřekročila onu etickou i estetickou hranici mezi vtipností a sprostotou autora. I v tom je profesionalita, i v tom je velikost "lidí od estrády". Maně vzpomínám na Kopeckého a Janžurovou v rolích Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. Jó, kdyby ještě i dnes blbost nadnášela... A proto jsem se sám za sebe a veřejně omluvil těm posluchačům - koncesionářům, které zastupuji a které mohl dialog šansoniérky Renaty Pařezové - Ester Kočičkové a bývalého politika ODA Oldřicha Kužílka - Olafa Lávky urazit. Protože to byla pouze sprostá urážka, která se navíc zvrhla v primitivní antikomunistické tažení autorů, komentujících už "vážně" jeden přihlouplý "humorný" výrok v rádiu. Přiznání ztěžuje zapírání. Nebyl to vtip, ale podpásový politický čin. Jak vidno z následných reakcí jeho autorů. Čin, který nemá mít v médiu veřejné služby místo. Nehodlám se ale v žádném případě omlouvat těm, které jsem mohl urazit já svou omluvou. Protože její text, zveřejněný v Britských listech i má slova na obrazovce, krácená do délky i obsahu neúprosným zpravodajstvím byly určen pouze těm, kteří nechtějí šířit nenávist a rozdmychávat zášť. Ti ostatní ať se třebas zalknou. Tlustým vepřovým. Plný text vysvětlujícího komentáře, znění omluvy a stížnosti Radě ČRo ZDE Osobní omluva ve zpravodajské relaci Události ČT
ZDE
Autor je členem Rady Českého rozhlasu |