Kniha je psána tradičně v duchu co největší přístupnosti i laické veřejnosti, samozřejmě v mezích možností daného tématu. Na rozdíl od mnohých esejistických publikací autora, patří tato spíše k žánru přísnému -- k seriózní rešerži soudobého poznání o lidském mozku, napříč všemi kontinenty -- neb věda naštěstí nemá hranic. Nehledejte v ní tedy eseje, či pokusy o kázání jakéhokoliv druhu -- kniha i tentokrát ctí svůj titul. Fr. Koukolík je neúnavným rešeršérem zahraničních zdrojů, a můžeme se proto spolehnout, že k uvedenému datu vydání je přehled témat a poznatků opravdu reprezentativní. Nezklame ovšem ani veřejnost odbornou, protože může sloužit nejen jako komplexní průvodce po přehledu nejdůležitějších témat ve vztahu k lidskému mozku, ale zároveň i jako přehledný rozcestník internetových zdrojů k těmto tématům. Jen uvedené URL adresy si přirozeně musí čtenář pečlivě do prohlížeče přepsat sám a musí se smířit s tím, že dynamický a nákladný výzkum probíhá hlavně mimo hranice naší rodné hroudy a texty jsou tudíž anglofonní. Tento bonus ocení každý, v kom přečtení knihy vzbudí další hlubší zájem a citlivý výběr informačních zdrojů v internetu je opravdu cenou přidanou hodnotou a publikaci tak povyšuje vysoko nad omezení, které by vyplývalo z pouhého počtu stran. Seznam literatury tentokrát autor omezil na opravdové minimum, takže pro pokročilejší orientaci v českojazyčných titulech musí čtenář projevit i vlastní iniciativu. Ovšem stačí sáhnout po jiné Koukolíkově knize a po prolistování rázem pochopíme, co nám tím autor chtěl naznačit a čeho nás chtěl i výslovně ušetřit -- nepřehledného množství literatury, především cizojazyčné a laické veřejnosti obtížně dostupné. Někdo v tom možná uvidí jistý paternalismus, ale ze svého laického pohledu a vzhledem k zacílení knihy, která nevychází poprvé, to vidím jako ospravedlněné. Obsah je výstižný, čtenářsky přívětivý a precizní a umožňuje dobrou orientaci v tom, co od knihy můžeme očekávat a kde to posléze nalézt.

Každého čtenáře potěší, že kniha je bohatě obrazově vybavena. Barevnými a velice názornými snímky a schématy počínaje a tradičními tematickými odlehčujícími ilustracemi Vladimíra Renčína konče. Celá publikace je důstojným zosobněním autorových mnohaletých zkušeností s popularizací vědy, oceněných při nejedné příležitosti a díky svému zpracování i estetickým zážitkem, který bychom od podobného žánru jistě nečekali. Jelikož je Fr. Koukolík i překladatelem mnohých zahraničních publikací s příbuznou tematikou, platí doslova, že kdybychom jej v Česku neměli, museli bychom si jej vychovat...

My lidé jsme hrdí na ledacos - na svou kulturu, technologie, životní styl, hrubý domácí produkt... Ale především jsme hrdí sami na sebe. Poznej sám sebe, říká okřídlená délfská poučka. Ale známe se tak dobře, jak bychom dnes mohli a měli? Skoro každý na požádání správně zodpoví, že nejsložitější věc ve vesmíru je lidský mozek, někteří k tomu samozřejmě opatrně dodají, že hned po svém stvořiteli. Snad jen pár takových, co si právě koupili nejnovější auto, nebo počítač a ještě jej nestačili zapnout, se do odpovědi trochu zamotá. Ale díky usilovné píli lékařské vědy již nemusíme s otevřenou pusou stát před tím, co nám tu pusu otvírá a zase ji zavře, jakmile si uvědomí, že nás někdo zvídavě pozoruje a nám to není příjemné.

O všech lidských vědách platí, že jsou jen lidským pokusem o jistou úroveň popisu z celku komplexní reality. Poznat lidský mozek však stojí na úsvitu každého vědeckého poznání, neboť jde o jádro epistemologie vůbec. Teprve rozpracováním empirické vědy o našem nástroji vnímání, myšlení a jednání můžeme odpovědně vstoupit do hermeneutického kruhu poznání a snažit se o poznání, které bude stát na pevnějších základech, než když jsme byli odkázáni na naši introspekci a jen matně jsme tušili, o jakých problémech pojednává gnoseologie a na co si máme dávat pozor.

Je pozoruhodné, jak dlouho lidstvo nedokázalo pochopit a v převažující míře stále nechápe, že snažit se uchopit vlastní nástroj myšlení tímtéž nástrojem myšlení není možné už v principu a není to jen našimi kusými poznatky. Subjektivita není cestou k objektivní vědě a nestačí si toho pouze být vědom. Subjektivita není jen výstražně vztyčený metodologický prst - subjektivita je past, kterou musíme obejít, chceme-li se dozvědět, co můžeme poznat. Chceme-li vystoupit z quasiproblému postmoderny, není jiné cesty, než sjednotit základ všech spekulativních oborů právě na platformě nesubjektivního poznání naše poznávacího orgánu. Svět jazyka, intencionality, myšlení, emocí či estetiky vyrůstá z naší subjektivity a je čistě a jen produktem lidského subjektivního uchopení toho, co se mu z obklopující reality vyjevuje, co je mu z jeho vlastní duševní činnosti přístupné a jak to dokáže svým myšlením uchopit. Náš mozek není černou skříňkou, stvořenou k obrazu něčí dokonalosti -- to jen my sami jej nemůžeme poznat sebezkoumáním a sebeinterpretací. Tak dokonalé naše sebeuvědomění být nemůže a musíme se s tím smířit. Nechceme-li tedy brát vědu a filosofování o ní jen jako ušlechtilou duševní zábavu a rekreaci, ale myslíme-li to s ní z nejrůznějších osobních důvodů vážně, je poznání mozku nutným východiskem.

Poznání lidského mozku je nejvyšším společným jmenovatelem na cestě ke sjednocení člověka všech kultur pod jednou střechou poznání sebe sama, protože kultura v poslední instanci stojí právě na tom, co dělá z živočicha člověka - rozumu. Jenže rozum je jen jeden projev mnohem komplexnější činnosti mozku a bez znalosti mozkových funkcí to pro nás bude stále jen jev chaotický. Naše myšlení není projevem transcendentality jakéhokoliv druhu, náš rozum je projevem více či méně dokonalé činnosti jednoho tělesného orgánu, který evoluce "vyprojektovala" k úplně jinému použití, než k čemu všemu slouží dnes. Kdyby se příroda mohla divit, divila by se a kdyby mohla litovat, litovala by, že byla tak slepá a otevřela nevědomky pandořinu skříňku. Ale politováníhodní jsme i my, dokud si neuvědomíme, že náš mozek má svá omezení, své historické evoluční kořeny a že od něj nemůžeme čekat víc, než k čemu původně vznikl a než to, co jsme z něj dokázali v relativně krátké historické epoše vyšlechtit vědomým i neuvědomělým kulturním výběrem. Podobně impozantní výkon provedl člověk se svým psem, když dokázal vyšlechtit pohádkově pestré varianty původního druhu, které mají takové vlastnosti, že je hrdě nazýváme nejlepším přítelem člověka a podle všeho dosahují inteligence až dvouletého dítěte. Ale z pohledu konstrukčního -- DNK, jsou změny nás i našich psů neuvěřitelně zanedbatelné a z tohoto pohledu jsme plni "konstrukčních přežitků" a konzervativních mechanismů, na které jako lidé v rámci kultury raději vůbec nemyslíme.

Tato kniha je skvělou branou k poznatkům o lidském mozku a něco podobného nejenže v české produkci nenajdete, ale můžeme být hrdi, že je to právě čeština, ve které tato kniha vznikla. Nevím, jestli právě Vergilia má si přečísti i skladník, ale na svůj mozek by si jistě trochu času najít měl. Není totiž v dějinách vesmíru větší fenomén, než sebeuvědomění. A i když je naše sebeuvědomění spíše subjektivní dezinterpretací naší bezprostřední biologické podstaty a fundamentálních potřeb, není nic úžasnějšího a zároveň komičtějšího, než dopřát mozku čtení o mozku. Jestli z nás něco může udělat bytosti nesmrtelné, tak je to právě tato schopnost. I když to pro některé může znamenat, že tím jako Hérostratos zapálí mnohé chrámy. Chrámy, coby svatostánky svých naivních předsudků a pověr o duši.

František Koukolík: Předmluva ke třetímu vydání ZDE