23. 5. 2005
Akty vedoucí málem k všeobjímající láscereakce na článek Štěpána Kotrby "Prase v košer balení aneb když Pičín smrdí po makrelách" a na rozhovor Alexandra Krammera s poslancem Jiřím Dolejšem v deníku Právo pod názvem "Měli bychom se znovu omluvit"
Byl jsem u omluvy KSČ na jejím mimořádném sjezdu v roce 1989. Souhlasil jsem s ní, protože to byla bezprostřední reakce lidí, kteří dlouhodobě nesouhlasili s politikou posrpnového normalizačního vedení strany a velice často to vyjadřovali již dříve ve svém okolí a to na vlastní riziko. Bylo jenom přirozené, že když se stali hlasem KSČ a měli převahu i mezi delegáty sjezdu, tak to řekli otevřeně. Nebyl v tom žádný kalkul. Mělo to jediný přirozený důsledek. Strana se rozdělila na lidi, kteří si mysleli, že jsme se neomluvili dost, dále na ty, kteří tvrdili, že jsme se omluvili moc, a pak také na ty, kteří nám tu omluvu neodpustili doposud. Zbytku společnosti to bylo víceméně jedno. Byly to nekonečné diskuse o tom, zda změnit nebo ponechat název "komunistická". Musím říci, že když zvítězil názor název ponechat, tak mnoho aktivních soudruhů odešlo realizovat své politické a mocenské ambice jinam a byl to možná lepší způsob očisty strany než pateré prověrky. Možná se mi to zdá, ale najednou jsou kolem nás samé omluvy. V každém případě je zřejmé, že mnohým kolem nás není jasné ,co to omluva vlastně je a jak se s ní zachází. Jinak bychom nemohli být svědky takových rozmanitých podivností, které se na toto téma dějí. |
Americký spisovatel Thurber kdysi velice moudře napsal, že každý, kdo utíká, by měl vědět nejen, kam utíká, ale i odkud utíká a hlavně proč utíká...Jsem přesvědčen, že každý, kdo se omlouvá nebo se k omluvě chystá, by měl vědět, komu se omlouvá a proč se omlouvá, ale hlavně, zda se vůbec má omlouvat právě on a zda jeho omluva nebude spíš přilitím oleje do ohně. Vhodnost omluvy a omluva jako taková je velice delikátní věc a jako všechno delikátní vyžaduje určitou výchovu a vzdělání. Jak to vypadá, když se obojího nedostává, jsme viděli, když se nám omlouval náš bývalý premiér. Jemu ani nedokázali sdělit, že omluvou se nevyhrožuje a jeho intonace při výroku, že takovým lidem by se mohl i omluvit, vejde do dějin politiky i společenského chování. Omluvu po nás požadují i sudetští Němci a Maďaři společně s Rakušany kvůli tomu, že jsme si dovolili před Ministerstvem zahraničních věcí České republiky odhalit sochu prvního ministra zahraničních věcí svobodného Československa a druhého presidenta a to jen kvůli tomu, že podepsal jakési dekrety, které schválilo několik set poslanců Národního shromáždění ČSR a které nesou v politickém žargonu jeho jméno. Prý zakládají jakousi kolektivní vinu... Na žádném z nich není název "Benešův dekret". Alespoň to mi mohou všichni věřit. Je fascinující, že se u nás najdou lidé, kteří by se nejen omlouvali, ale i takoví, kteří by se prý dali i na pokání, aby nám to ti nevinní Němci, Maďaři a Rakušané odpustili. Je paradoxní, že tito notoričtí omlouvači jsou titíž, kteří nás přesvědčují o naší kolektivní vině za totáče a křičí, že jsme kolaborovali všichni. Tedy všichni mimo ně....Nemůžeme jim bránit, aby se omlouvali za sebe a své činy komukoliv a za cokoliv. Musíme však ostře odmítat, aby se někdo omlouval naším jménem za něco, co jsme neudělali, někomu, komu jsme ani nic udělat nemohli. Aby se tihle omlouvači mohli omlouvat, zdůrazňují omluvy druhých a dělají z nich akty vedoucí málem k všeobjímající lásce. Myslí si asi a nepochybně nám tvrdí, že když někdo řekne promiňte, že vstanou mrtví z hrobů. Je smutnou skutečností, že z omluvy se stává uznání viny a prostředek k dosažení nových křivd tentokrát s opačným znaménkem. Omluva je ale pouhé společensky obvyklé konstatování toho, že jsme se nevhodného chování čí újmy na druhém dopustili nevědomky nebo maximálně nechtíc. Ve velice odůvodněných případech může omluva být nástrojem jak sdělit, že námi způsobená újma byla sice vědomá, ale že se nedalo nic jiného dělat. Ale omlouvat se za zvůli, to je víceméně drzost a je pouhou diplomatickou technologií. Požadování omluvy v takovém případě je v lepším případě nedovtipností a v horším drzostí srovnatelnou s licoměrnou omluvou za úmyslnou újmu. Byl jsem u omluvy KSČ na jejím mimořádném sjezdu v roce 1989. Souhlasil jsem s ní, protože to byla bezprostřední reakce lidí, kteří dlouhodobě nesouhlasili s politikou posrpnového normalizačního vedení strany a velice často to vyjadřovali již dříve ve svém okolí a to na vlastní riziko. Bylo jenom přirozené, že když se stali hlasem KSČ a měli převahu i mezi delegáty sjezdu, tak to řekli otevřeně. Nebyl v tom žádný kalkul. Mělo to jediný přirozený důsledek. Strana se rozdělila na lidi, kteří si mysleli, že jsme se neomluvili dost, dále na ty, kteří tvrdili, že jsme se omluvili moc, a pak také na ty, kteří nám tu omluvu neodpustili doposud. Zbytku společnosti to bylo víceméně jedno. Vzpomínám na legendární komentář, který říkal, že je moc dobře, že se sjezd jménem miliónu komunistů omluvil, ale že je daleko lepší, že zbylým 14 miliónům už to může být srdečně jedno... Nepochopil jsem proto vůbec, proč ze současné KSČM zaznívají hlasy, že by se měla znovu omluvit či tuto omluvu zdůraznit nebo se k ní přihlásit. KSČM u ničeho nebyla, celkem nic neprovedla a nemá se komu a za co omlouvat. Jediné, co jí spojuje s KSČ je několik řádně vypořádaných majetkových převodů a Milouš Jakeš na Letné. A samozřejmě název. Byly to nekonečné diskuse o tom, zda změnit nebo ponechat název "komunistická". Musím říci, že když zvítězil názor název ponechat, tak mnoho aktivních soudruhů odešlo realizovat své politické a mocenské ambice jinam a byl to možná lepší způsob očisty strany než pateré prověrky. Je paradoxní, že si v KSČM může někdo myslet, že se lze prostřednictvím nové omluvy na levici sjednotit, když v socdem je tolik "zasloužilých bývalých". Ti žádné sjednocení nechtějí a každou omluvu KSČM berou jenom jako pokrok ve vlastní očistě. Naopak, pro tyto týpky je i jednota ČSSD nadbytečná, protože by jim bránila lovit v kalných vodách a vydírat vedení. Sjednocení levice je pro ně černá můra, protože by měli pocit, že skončili ve stejném pytli s těmi, které kdysi velice účelově opustili. Zkrátka a dobře chovají se jako jediný spravedlivý poustevník, ztělesněný Františkem Smolíkem v Ladových kulisách v pohádce Čert a Káča. Je mi líto, ale jediná omluva, která mi letos opravdu sedla, byla omluva Štěpána Kotrby, jako člena Rady Českého rozhlasu za to, že se z tohoto veřejnoprávního média nahlas ozývalo v autorském pořadu, že komunisté jsou prasata. Štěpán Kotrba nečekal, až se někdo na něčem vyváženém usnese popřípadě neusnese a řekl, že se omlouvá, že to prostě tak osobně cítí. A je to. Teď nejde o to jestli s tím souhlasím nebo nesouhlasím, jde o to, že tohle je omluva jak má být. Jasná, zřetelná a nevykalkulovaná a nenavázaná na nesmyslný soudní spor o újmě na cti, kde nejde o čest, ale o prachy, o které se všichni soudí poté, když se jim někdo omluví. Jak se může omlouvat někdo, kdo to říci chtěl a urazit a poškodit adresáta také chtěl. Podobných frašek jsme v případě našich médií svědky dnes a denně. Nejsou to sice tak vykalkulované omluvy jako v případě sypání si popela na hlavu magazínu Newsweek, ale snažíme, snažíme. To, co Newsweek udělal, je už skutečně vyšší dívčí, na které zatím u nás prostě nemáme. A bylo by dobré, kdybychom se tomu do budoucna vyhnuli. Omluva typu: "... hodili jsme vám do domu granát a teď je nám líto, že nejste úplně v pořádku, to jsme nečekali...Fakt, sorry, mysleli jsme že je to Kinder surprise!", je už skutečně za hranicemi dobrého vkusu. Takže, aby bylo jasno. Se Štěpánem Kotrbou souhlasím nejen co se týká stylu omluvy, ale i jejího obsahu. Udělal mi velikou radost a dal mi víru v to, že omluva snad ještě pořád není u nás jen nástrojem politiky. Poznámka autora: Tento příspěvek není "píjárek" Š.K. Poznámka redakce: Autor byl účasten polistopadové přeměny KSČ na KSČS/KSČM v letech 1989-92 jako vedoucí oddělení ÚV KSČ, vedoucí sekretariátu Vasila Mohority a tajemník FR KSČ. Pak spoluzakládal Demokratickou stranu práce. Od té doby v politice nepůsobí. |