"Občanské fórum se v roce 1991 stalo první obětí. Václav Klaus jej jako jeho předseda rozložil dříve, než se vůbec stačilo konsolidovat a ověřit možné formy občanské participace mimo rámec politických stran. Koncepci občanské společnosti nahradil koncepcí 'reprezentativní demokracie'." Tady je namístě jedno upřesnění: Občanské fórum mělo své vedení, své místní buňky a svůj program, se kterým vyhrálo parlamentní volby. V některých ohledech bylo bližší americké než evropské politické straně, nicméně politická strana to de facto byla. Jaká byla jeho koncepce občanské společnosti ? Kde je výsledný model této společnosti a cesta, jak jej dosáhnout ? Co OF udělalo k jeho dosažení v době, kdy ještě bylo jednotné (pominu-li likvidaci komunismu, což byl jednorázový krok) ? Není to náhodou tak, že Klaus v tomto případě zničil něco, co nikdy neexistovalo ? S výjimkou několika obecných frází, které jsou samy o sobě k ničemu ?

Václav Klaus se prosadil proto, že své vize -- ať už jakékoli -- dokázal českým občanům prodat. Dokázal je vzít vážně aspoň jako voliče. Tehdejší hlasatelé občanské společnosti nedokázali ani tohle. Pominu-li hesla, pak pro ně občané byli důležití jen tehdy, pokud je bylo zapotřebí svolat k demonstraci na nějaké místo v Praze. Ti, kteří z nějakých důvodů nebyli schopni se tam dostavit, jako by neexistovali. Václav Klaus byl první pražský politik, který si uvědomil jejich význam -- a byly to právě regiony, které jej v kritických chvílích několikrát podržely. Nikoli Václav Klaus, ale jeho předchůdci vykázali občany "z veškerého politického dění". Nebyl to snad ani zlý úmysl, spíš bezradnost, ale výsledek byl týž.

"O rok později rozložil Klaus spolupráci Československa, Polska a Maďarska v rámci Visegrádské skupiny. Mezi řadou jiných bylo důsledkem například nevýhodnější postavení při vyjednáváních o podmínkách členství v EU, při kterém mohly být při koordinaci a společném postupu dohodnuty pro všechny podstatně výhodnější podmínky." Mohly, ale také nemusely. Co udělal Visegrád v době, kdy ještě fungoval ? Byl někdy něčím víc, než jen platformou pro vzájemné setkávání a vydávání k ničemu nezavazujících prohlášení ? Možná to není úplně bezvýznamné, ale společný postup to není.

"Nejspektakulárnějším výsledkem léčby Klausem je rozpad Československa... Bezprostředním důvodem rozdělení nebyl ani tak problém slovenské identity, jako rozdílné ekonomické koncepce." To je pravda. Jenže ono nejde ani tak o bezprostřední důvody, jako spíš o ty dlouhodobé. "Stačí jen zmínit následky hospodářské, pozici obou zemí v mezinárodním politicko-historickém diskurzu, zpochybnění dějinného vývoje minulého století včetně výsledků druhé světové války, znehodnocení obětí desetitisíců občanů, kteří za ně bojovali a položili životy." Ty následky by za zmínku opravdu stály. Nevšiml jsem si, že by pozice obou zemí v politicko-historickém diskursu nějak zvlášť utrpěla. Co se týče výsledků druhé světové války, je rozhodně lepší čelit německým revizionistům, než jejich koalici se slovenskými vlastenci, i kdyby byla pouze účelová. Pokud jde o oběti desetitisíců občanů, za co vlastně bojovali ? Za "belgický model", v jehož rámci si "spojené" národy hájí identitu tak důkladně, že na svém území úředně zakazují mluvit jazykem těch druhých ? K něčemu takovému se opravdu směřovalo (v lepším případě) a já neviděl sílu, která by tomu dokázala zabránit. Ba ani takovou, která by věděla, jak na to. Mohu každého ujistit, že kvůli takovému Československu můj pradědeček ani dědeček své životy neriskovali. Děda se ostatně k tomu ještě stihl vyjádřit. I on došel k názoru, že za daného stavu je rozdělení nejlepším řešením. Stejně jako pro mě, i pro něj znamenalo Československo víc, než barevný flek na mapě.

Hovoří-li se konkrétně, pak ze všech důsledků rozdělení zbývají jen tři. Zmenšení trhu, což své důsledky mělo, ale žádná katastrofa to nakonec nebyla. Potom mezinárodní "značka". Značka se ovšem musí udržovat, jinak svou důvěru rychle ztratí. Příkladem může být kdysi slavné ČKD. Stačilo pár let "správného" vedení, a podniky, které jej přežily, se této značky samy dobrovolně zbavily. S ní by jim totiž banky nepůjčily ani na pivo. Jak by značku Československa udržovali ti, kteří v této věci dva roky diskutovali o ničem, pokud by těm dole došla trpělivost, je přinejmenším nejasné. Konečně je to omezení vztahů mezi Čechy a Slováky. To je pravda, otázka je, jaký charakter by ty vztahy měly (viz příklad "jednotné" Bosny a Hercegoviny). Občas se také hovoří o jakýchsi vyšších duchovních hodnotách. Bohužel mi není jasné, k čemu tyto hodnoty potřebují společný stát.

Václav Klaus je nepochybně silnou a kontroverzní osobností české politiky. Mnoho lidí má k němu vážné výhrady, leckdy i oprávněné. Ale to, co prezentuje Přemysl Janýr, je spor demokratického politika s českou intelektuální aristokracií. Hledáme-li vůči Klausovým koncepcím alternativu, pak tady ji nenajdeme. Nikoli proto, že by tato aristokracie byla něčím špatným, ale proto, že žádné koncepce ve skutečnosti nemá. Možná má své hodnoty, ale ne představu o jejich uplatňování v praxi. Konečně, ani intelektuál by neměl vydávat formu za obsah.