Vešli jsme do jednoho z obchodů a zanedlouho se nám začala věnovat obsluha. Po chvilce prodavačka odběhla směrem k výloze, oddělené od prodejního prostoru stěnou. Na krátký okamžik na ní bylo vidět překvapení z nezvyklé situace.

"Prosím majitele...," pronesla potom významně k zákazníkům obchodu holou a nedopovězenou větu s tím, že dotyčnému už zbytek dojde z neverbální gestikulace.

Byl jsem poměrně zvědavý, jaký že nehlídaný majetek škodí výloze butiku, a byl jsem tedy velice překvapen, když zpoza stěny vyšlo asi čtyřleté dítě s provinilým výrazem v obličeji, představujícím si svou vlastní "hroznou" vinu. "Majitelé", kteří stáli hned vedle u pultu s vystaveným zbožím, se samozřejmě, s trochu méně provinilým obličejem, okamžitě přihlásili. Tím vše skončilo, protože dítě nejevilo žádné sklony k ničení nastrojené figuríny.

Nikdo ze zúčastněných si přitom nevšiml, že došlo k podivné situaci. Malé dítě bylo nazváno majetkem. Prodavačka reagovala spontánně na -- podle jejího úsudku -- hrozící nebezpečí ztělesněné malým dítětem tím, že jej označila za majetek. A právě spontánní charakter reakce má velkou výpovědní váhu, protože vypovídá o prvotních asociacích člověka.

Nechci činit žádný etický úsudek, který by měl z této nahodilé a vlastně dost bezvýznamné události snad vyplývat, ale představa vlastnického vztahu k dítěti se mi zdá absurdní. Něco takového měl asi na mysli Erich Fromm ve své knize Mít nebo být, kde poukazuje na změnu vytváření vlastní identity u člověka konzumní společnosti z polohy bytí do polohy vlastnění.

Tedy ne být v rámci světa něčím, ale mít určitou existenci a k ní vlastnický vztah. Problém spočívá v tom, že pokud něčím jsme, tvoříme s takovou identitou jednotu a jedno od druhého nemůžeme odlišit. Ve druhém případě ničím nejsme, ale něco máme. Takový vztah může být samozřejmě velice silný, ale...

Už jen slovo vztah evokuje určitou vzdálenost mezi jeho subjekty, které jsou od sebe jinak velice jasně oddělené.Člověk samozřejmě navazuje vlastnické vztahy a nemusí na nich být nic špatného. Vlastnictví v mezilidských vztazích je ale varovným signálem vzájemného odcizení.

A něco jako odcizení bylo zřetelné i v chování té prodavačky k malému dítěti. Většinou totiž právě děti nejvíce vzbuzují pocit lidské sounáležitosti. A co na to říct? Snad jen si přát, aby bylo co nejméně dětí považováno za majetek. Je totiž smutné, že takové vůbec jsou.