Rozpor mezi inteligencí a intelektem není v rozvinutých, vnitřně diferencovaných společnostech překážkou uplatnění. Individuální schopnosti se synergicky doplňují, deficity naopak vyrovnávají a případná destruktivnost jednotlivých postojů neohrozí základní společenský konsensus. Problémem se taková výrazná osobnost může stát ve společnosti nevyzrálé, nedostatečně diferencované, znejistěné, hodnotově dezorientované. Takovou bylo porevoluční Československo.

Po dvacetiletí systematické likvidace národní inteligence zde k prominentním technokratům bývalého režimu, podporovaným a dotovaným jeho zbytky i soukromým kapitálem, neexistovala politická a intelektuální protiváha srovnatelné razance. Léčba Klausem více, než konkrétní osobnost popisuje stav společnosti, která takovou osobnost není schopna konstruktivně integrovat a účinně korigovat.

Občanské fórum se v roce 1991 stalo první obětí. Václav Klaus jej jako jeho předseda rozložil dříve, než se vůbec stačilo konsolidovat a ověřit možné formy občanské participace mimo rámec politických stran. Koncepci občanské společnosti nahradil koncepcí "reprezentativní demokracie". Vykázání občanů, kteří krátce předtím svým osobním nasazením přivodili pád předchozího režimu, z veškerého politického dění vytvořilo na jedné straně podmínky pro nekontrolovaný výkon moci, na druhé straně dlouhodobou frustraci, "blbou náladu", dodnes se prohlubující pocit odcizení a krize národní identity.

O rok později rozložil Klaus spolupráci Československa, Polska a Maďarska v rámci Visegrádské skupiny. Mezi řadou jiných bylo důsledkem například nevýhodnější postavení při vyjednáváních o podmínkách členství v EU, při kterém mohly být při koordinaci a společném postupu dohodnuty pro všechny podstatně výhodnější podmínky. Klausova filosofie egoistického individualismu se neomezila pouze na Visegrádskou skupinu. Na jedné straně pragmaticky uznal nepřehlédnutelnou váhu Německa a uzavřel česko-německou deklaraci.

Na druhé straně se mu Westinghouse a ČEZ jevili jako prospěšnější partneři, než tradičně nejbližší soused Rakousko. Autokratické ukončení diskuse o Temelínu měly za následek rozklad vztahů mezi oběma zeměmi s mezinárodně politickými i hospodářskými důsledky, který se dosud nepodařilo napravit.

Nejspektakulárnějším výsledkem léčby Klausem je rozpad Československa. Stačí jen zmínit následky hospodářské, pozici obou zemí v mezinárodním politicko-historickém diskurzu, zpochybnění dějinného vývoje minulého století včetně výsledků druhé světové války, znehodnocení obětí desetitisíců občanů, kteří za ně bojovali a položili životy. Máloco ilustruje Klausův obzor tak názorně, jako demonstrativní uznání zásluh prezidenta Beneše o stát, který, jako před ním Henlein a Tiso, s odvoláním na jeho neživotaschopnost sám rozbil.

Bezprostředním důvodem rozdělení nebyl ani tak problém slovenské identity, jako rozdílné ekonomické koncepce. Kupónovou privatizací, ale také mocenským tlakem na úvěrovou politiku bank splnil Klaus jako málokterý politik své volební sliby o vytvoření nové kapitálově silné vrstvy obyvatel. Bohužel se přitom neprokázala jeho výchozí teze, že schopní tuneláři a zloději budou také dobrými hospodáři. Ekonomický rozvrat České republiky přispěl k diskreditaci neoliberalistických teorií ve světovém měřítku a obrátil pozornost ekonomie k širším, mimoekonomickým aspektům. Školné za to platíme my a příští generace, kterým ze společného skrovného bohatství zbyly dluhy a oči pro pláč.

Síla Klausovy osobnosti a zároveň jeho sociální nekompetentnost byly vedle hospodářského kolapsu a skandálů kolem financování ODS penězi z nejasných zdrojů hlavní příčinou rozkladu jeho strany v roce 1997. ODS se od té doby podařilo znovu zkonsolidovat, ale jen za podmínky postupnému vytlačování Klause směrem vzhůru. V roce 1998 se stává předsedou poslanecké sněmovny a premiérem jeho kolega prognostik Miloš Zeman. O čtyři roky později stojí ODS i ČSSD před stejným problémem: jak se slušně zbavit svých nejvýraznějších, avšak nadále neúnosných představitelů. Uspěl Václav Klaus s podporou svých komunistických třídních nepřátel.

Prezidentským úřadem své životní dílo ovšem nepovažuje za uzavřené. Jako další cíl si vytkl Evropskou unii, která pro něj reprezentuje všechny nejdůležitější alergeny: vzájemnost, spolupráci, solidaritu, zodpovědnost, společné hodnoty, etické principy. Klaus vyměnil rétoriku fundamentálně neoliberalistickou za rétoriku nacionálně populistickou: národní zájmy, státní svrchovanost a suverenita, boj proti nadnárodní evropské byrokracii. Říci, že přitom lže nejspíše nevystihuje skutečnou podstatu, podobně jako při popisu barev vědomě nelže člověk postrádající barevné vidění.

Václav Klaus se nebrání hospodářské spolupráci, neboť její přínos je z účetních uzávěrek evidentní. Šedesát let bez válek a vážnějších sociálních konfliktů, ničím neohrožované česká státnost bez velmocenského vazalství, stabilizující politická a hospodářská moc v hrozícím světovém kulturním střetu, rozvíjející se participativní a solidární demokracie, dosavadní národní šovinismy vytěsňující nadnárodní identita, modely předcházení a nekonfliktních řešení problémů se naproti tomu v realitě účetních uzávěrek neprojevují. Agituje-li Klaus, aby občané při referendu v zájmu demokracie hlasovali proti evropské ústavě, nejspíše si vůbec neuvědomuje, že se jich sám na jejich názor ohledně národní ústavy nebo rozbití Československa v žádném referendu neptal.

Dopady Klausovy domácí agitace není třeba přeceňovat. Podpora evropské integraci stabilně převažuje a pro řadu občanů je dnes evropská identita pozitivní alternativou či doplňkem identity české, jejíž přitažlivost od počátku devadesátých let drasticky poklesla. EU bývá naopak vnímána jako protiváha k libovůli a neschopnosti domácí politiky, jako příslib postupné stabilizace hospodářských, politických i správních struktur, jako poslední dovolací instance a to i lidmi, kteří se k ní jinak vyjadřují kriticky.

Nelze však podceňovat účinky na Evropskou unii samotnou ani na pozici ČR v ní. Odbývat to poukazem, že Klause v EU stejně nikdo nebere vážně je nezodpovědné. Mnoho lidí považovalo jeho volbu prezidentem ještě koncem roku 2002 za vyloučenou a rozbití Československa se ještě na jaře 1992 jevilo jako zcela nesmyslná představa. Václav Klaus je houževnatý, schopný a umíněný politik, připravený vytvářet jakákoli pragmatická spojenectví a dílčím neúspěchem se nenechá odradit. Mediální výměnou názorů jeho aktivity rozhodně neskončí. I když neuspěje při destrukci EU, její další soudržnost ovlivnit může. Jako hlava státu však rozhodně ovlivní naše postavení a vnímání mezi ostatními členy Unie.

Zamezit prezidentovým protievropským aktivitám je ve zodpovědnosti nové vlády a české společnosti. Všechny formální předpoklady k tomu jsou dány. Podle Ústavy prezident nemůže provádět samostatnou zahraniční politiku. Jeho funkce není politická, ale reprezentativní. Reprezentuje zemi, jejíž občané se ve svobodném referendu jasnou většinou vyslovili pro přistoupení k EU a tím je jeho mandát vymezen. Jestliže zneužívá svého úřadu a státních institucí k šíření svých osobních názorů, přednáší je na oficiálních státních návštěvách, vyslovuje-li je v rozhovorech s médii jako hlava státu, požaduje-li prostřednictvím státních institucí omluvu za jejich kritiku či tvrdí-li, že kritikou jeho soukromých názorů byl dotčen stát či jeho občané, jedná proti demokratickému řádu této republiky.

A pokud se v názoru na EU s občany neshoduje, zbývá mu stále ještě řešení podle Bertolda Brechta: musí si zvolit nový národ.