25. 4. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 4. 2005

Pan prezident se urazil

Prezident se urazil, když někteří poslanci Evropského parlamentu na jeho kampaň proti evropské integraci zareagovali podobným způsobem, jakým ji sám vede. Občan Klaus ve svobodné diskusi obvinil "evropské byrokraty" že sledují pouze vlastní nízké zájmy, Evropskou unii že oklešťuje demokracii, Evropskou ústavu že ohrožuje suverenitu členských států. Když je přitom ve stejně svobodné diskusi jinými občany obviněn ze lží, je dotčen jako hlava státu a za tento stát požaduje omluvu.

Klausovy postoje jsou přehledné a nepřekvapivé. Svůj hodnotový program formuloval již dávno a srozumitelně: peníze jsou až na prvním místě, není rozdílu mezi čistými a špinavými. Stejně tak svůj program sociální: vytvořit kapitálově silnou vrstvu obyvatelstva. Ke všemu, co tento rámec překračuje, k hodnotám společnosti, participace, spolupráce, vzájemnosti, solidarity, zodpovědnosti, kontroly, etiky, se staví zásadně odmítavě a dostává z nich kopřivku. Lze to opsat i jako názorovou pevnost.

Rozpor mezi inteligencí a intelektem není v rozvinutých, vnitřně diferencovaných společnostech překážkou uplatnění. Individuální schopnosti se synergicky doplňují, deficity naopak vyrovnávají a případná destruktivnost jednotlivých postojů neohrozí základní společenský konsensus. Problémem se taková výrazná osobnost může stát ve společnosti nevyzrálé, nedostatečně diferencované, znejistěné, hodnotově dezorientované. Takovou bylo porevoluční Československo.

Po dvacetiletí systematické likvidace národní inteligence zde k prominentním technokratům bývalého režimu, podporovaným a dotovaným jeho zbytky i soukromým kapitálem, neexistovala politická a intelektuální protiváha srovnatelné razance. Léčba Klausem více, než konkrétní osobnost popisuje stav společnosti, která takovou osobnost není schopna konstruktivně integrovat a účinně korigovat.

Občanské fórum se v roce 1991 stalo první obětí. Václav Klaus jej jako jeho předseda rozložil dříve, než se vůbec stačilo konsolidovat a ověřit možné formy občanské participace mimo rámec politických stran. Koncepci občanské společnosti nahradil koncepcí "reprezentativní demokracie". Vykázání občanů, kteří krátce předtím svým osobním nasazením přivodili pád předchozího režimu, z veškerého politického dění vytvořilo na jedné straně podmínky pro nekontrolovaný výkon moci, na druhé straně dlouhodobou frustraci, "blbou náladu", dodnes se prohlubující pocit odcizení a krize národní identity.

O rok později rozložil Klaus spolupráci Československa, Polska a Maďarska v rámci Visegrádské skupiny. Mezi řadou jiných bylo důsledkem například nevýhodnější postavení při vyjednáváních o podmínkách členství v EU, při kterém mohly být při koordinaci a společném postupu dohodnuty pro všechny podstatně výhodnější podmínky. Klausova filosofie egoistického individualismu se neomezila pouze na Visegrádskou skupinu. Na jedné straně pragmaticky uznal nepřehlédnutelnou váhu Německa a uzavřel česko-německou deklaraci.

Na druhé straně se mu Westinghouse a ČEZ jevili jako prospěšnější partneři, než tradičně nejbližší soused Rakousko. Autokratické ukončení diskuse o Temelínu měly za následek rozklad vztahů mezi oběma zeměmi s mezinárodně politickými i hospodářskými důsledky, který se dosud nepodařilo napravit.

Nejspektakulárnějším výsledkem léčby Klausem je rozpad Československa. Stačí jen zmínit následky hospodářské, pozici obou zemí v mezinárodním politicko-historickém diskurzu, zpochybnění dějinného vývoje minulého století včetně výsledků druhé světové války, znehodnocení obětí desetitisíců občanů, kteří za ně bojovali a položili životy. Máloco ilustruje Klausův obzor tak názorně, jako demonstrativní uznání zásluh prezidenta Beneše o stát, který, jako před ním Henlein a Tiso, s odvoláním na jeho neživotaschopnost sám rozbil.

Bezprostředním důvodem rozdělení nebyl ani tak problém slovenské identity, jako rozdílné ekonomické koncepce. Kupónovou privatizací, ale také mocenským tlakem na úvěrovou politiku bank splnil Klaus jako málokterý politik své volební sliby o vytvoření nové kapitálově silné vrstvy obyvatel. Bohužel se přitom neprokázala jeho výchozí teze, že schopní tuneláři a zloději budou také dobrými hospodáři. Ekonomický rozvrat České republiky přispěl k diskreditaci neoliberalistických teorií ve světovém měřítku a obrátil pozornost ekonomie k širším, mimoekonomickým aspektům. Školné za to platíme my a příští generace, kterým ze společného skrovného bohatství zbyly dluhy a oči pro pláč.

Síla Klausovy osobnosti a zároveň jeho sociální nekompetentnost byly vedle hospodářského kolapsu a skandálů kolem financování ODS penězi z nejasných zdrojů hlavní příčinou rozkladu jeho strany v roce 1997. ODS se od té doby podařilo znovu zkonsolidovat, ale jen za podmínky postupnému vytlačování Klause směrem vzhůru. V roce 1998 se stává předsedou poslanecké sněmovny a premiérem jeho kolega prognostik Miloš Zeman. O čtyři roky později stojí ODS i ČSSD před stejným problémem: jak se slušně zbavit svých nejvýraznějších, avšak nadále neúnosných představitelů. Uspěl Václav Klaus s podporou svých komunistických třídních nepřátel.

Prezidentským úřadem své životní dílo ovšem nepovažuje za uzavřené. Jako další cíl si vytkl Evropskou unii, která pro něj reprezentuje všechny nejdůležitější alergeny: vzájemnost, spolupráci, solidaritu, zodpovědnost, společné hodnoty, etické principy. Klaus vyměnil rétoriku fundamentálně neoliberalistickou za rétoriku nacionálně populistickou: národní zájmy, státní svrchovanost a suverenita, boj proti nadnárodní evropské byrokracii. Říci, že přitom lže nejspíše nevystihuje skutečnou podstatu, podobně jako při popisu barev vědomě nelže člověk postrádající barevné vidění.

Václav Klaus se nebrání hospodářské spolupráci, neboť její přínos je z účetních uzávěrek evidentní. Šedesát let bez válek a vážnějších sociálních konfliktů, ničím neohrožované česká státnost bez velmocenského vazalství, stabilizující politická a hospodářská moc v hrozícím světovém kulturním střetu, rozvíjející se participativní a solidární demokracie, dosavadní národní šovinismy vytěsňující nadnárodní identita, modely předcházení a nekonfliktních řešení problémů se naproti tomu v realitě účetních uzávěrek neprojevují. Agituje-li Klaus, aby občané při referendu v zájmu demokracie hlasovali proti evropské ústavě, nejspíše si vůbec neuvědomuje, že se jich sám na jejich názor ohledně národní ústavy nebo rozbití Československa v žádném referendu neptal.

Dopady Klausovy domácí agitace není třeba přeceňovat. Podpora evropské integraci stabilně převažuje a pro řadu občanů je dnes evropská identita pozitivní alternativou či doplňkem identity české, jejíž přitažlivost od počátku devadesátých let drasticky poklesla. EU bývá naopak vnímána jako protiváha k libovůli a neschopnosti domácí politiky, jako příslib postupné stabilizace hospodářských, politických i správních struktur, jako poslední dovolací instance a to i lidmi, kteří se k ní jinak vyjadřují kriticky.

Nelze však podceňovat účinky na Evropskou unii samotnou ani na pozici ČR v ní. Odbývat to poukazem, že Klause v EU stejně nikdo nebere vážně je nezodpovědné. Mnoho lidí považovalo jeho volbu prezidentem ještě koncem roku 2002 za vyloučenou a rozbití Československa se ještě na jaře 1992 jevilo jako zcela nesmyslná představa. Václav Klaus je houževnatý, schopný a umíněný politik, připravený vytvářet jakákoli pragmatická spojenectví a dílčím neúspěchem se nenechá odradit. Mediální výměnou názorů jeho aktivity rozhodně neskončí. I když neuspěje při destrukci EU, její další soudržnost ovlivnit může. Jako hlava státu však rozhodně ovlivní naše postavení a vnímání mezi ostatními členy Unie.

Zamezit prezidentovým protievropským aktivitám je ve zodpovědnosti nové vlády a české společnosti. Všechny formální předpoklady k tomu jsou dány. Podle Ústavy prezident nemůže provádět samostatnou zahraniční politiku. Jeho funkce není politická, ale reprezentativní. Reprezentuje zemi, jejíž občané se ve svobodném referendu jasnou většinou vyslovili pro přistoupení k EU a tím je jeho mandát vymezen. Jestliže zneužívá svého úřadu a státních institucí k šíření svých osobních názorů, přednáší je na oficiálních státních návštěvách, vyslovuje-li je v rozhovorech s médii jako hlava státu, požaduje-li prostřednictvím státních institucí omluvu za jejich kritiku či tvrdí-li, že kritikou jeho soukromých názorů byl dotčen stát či jeho občané, jedná proti demokratickému řádu této republiky.

A pokud se v názoru na EU s občany neshoduje, zbývá mu stále ještě řešení podle Bertolda Brechta: musí si zvolit nový národ.

                 
Obsah vydání       25. 4. 2005
25. 4. 2005 Bůh a boj proti AIDS
25. 4. 2005 Literární noviny: Opravdu nešťastné vyhrocení Jiří  Vančura
25. 4. 2005 Literární noviny: Vyhrocení situace mimo právní rámec je krajně nešťastné
20. 4. 2005 Literární noviny -- po valné hromadě Jiří  Vančura
25. 4. 2005 Papež Benedikt XVI. "blokoval vyšetřování pedofilních skandálů"
25. 4. 2005 Dej přednost víře na hlavní silnici Alex  Koenigsmark
25. 4. 2005 Majitelé dětí Bohumil  Kartous
23. 4. 2005 Nový papež ostře odsoudil španělský zákon dovolující homosexuální manželství
25. 4. 2005 Secretive politicians vanquish a media foe Jan  Čulík
25. 4. 2005 Zákon o elektronických komunikacích -- novela Velkého Bratra na obzoru Irena  Ryšánková
25. 4. 2005 Alan Sokal a pseudointelektuální bláboly humanitních vědců Filip  Sklenář
25. 4. 2005 Smlouva o vládní spolupráci ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU
23. 4. 2005 Martínek: Jsme už orvaní jak starý vlk Štěpán  Kotrba
25. 4. 2005 Problém ústavy pro Evropskou unii Jiří  Polák
23. 4. 2005 Politické hry a novinářští rukojmí
24. 4. 2005 Prozrazeno, že britský generální prokurátor měl pochybnosti o legalitě útoku na Irák
25. 4. 2005 Pan prezident se urazil Přemysl  Janýr
24. 4. 2005 Americké stráže v zálivu Guantánamo mě mučily, tvrdí muž z Británie
25. 4. 2005 Pražské setkání rudých ještěrů Štěpán  Kotrba
25. 4. 2005 Inpytlopedický týdenní úslovník Lýdie Junkové Lýdie  Junková
25. 4. 2005 Německo mělo spoluodpovědnost za genocidu Arménů
25. 4. 2005 Zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky Parlamentu v České televizi
25. 4. 2005 Kdo stojí za kampaní proti klecovým lůžkám Štěpán  Kotrba
25. 4. 2005 Open source
25. 4. 2005 Modrá šance pro vzdělávání Josef  Vít
25. 4. 2005 Zpravodajství iráckého odboje za dny 1. - 7. dubna 2005
25. 4. 2005 Spojené státy "použily při útoku na Fallúdžu chemické zbraně"
25. 4. 2005 Pocta Antonovi Srholcovi
25. 4. 2005 Francie vyjadřuje podporu Číně Simone  Radačičová
25. 4. 2005 5 500 amerických dezertérů: Nechceme bojovat v Iráku
22. 4. 2005 Vrací se úprava délky pracovní doby do devatenáctého století? Štěpán  Kotrba
22. 4. 2005 Konec ropné éry?
22. 4. 2005 Šokující! Nový papež je katolík!
22. 4. 2005 Na Brusel! Bohumil  Kartous
21. 4. 2005 Tony Blaire, myslíte, že vám lidi budou ještě někdy věřit?
21. 4. 2005 Nejde o školné, ale o úlohu vzdelania Igor  Daniš
9. 4. 2005 Hospodaření OSBL za únor a březen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
25. 4. 2005 Pražské setkání rudých ještěrů Štěpán  Kotrba
25. 4. 2005 Bůh a boj proti AIDS   
25. 4. 2005 Pan prezident se urazil Přemysl  Janýr
22. 4. 2005 Konec ropné éry?   
22. 4. 2005 Na Brusel! Bohumil  Kartous
20. 4. 2005 Historie Vlastimila Košťála Bořivoj  Čelovský
20. 4. 2005 Nahlas o tichém promlčení Bohumil  Kartous
19. 4. 2005 Mohou za cynismus veřejnosti vůči politikům novináři?   
19. 4. 2005 Prázdný obal Bohumil  Kartous
19. 4. 2005 Je váš šéf psychopat?   
18. 4. 2005 Jídlo a realizace v McDonalds Petr  Wagner
18. 4. 2005 Kečup v žaludku i v hlavě Bohumil  Kartous
18. 4. 2005 Knihovna v Ostravě? Jan  Mech
18. 4. 2005 Války a katastrofy jako příležitost k ukradení majetku   
18. 4. 2005 Fenomén zla a lidstvo Karel  Sýkora