Na semináři, který v Praze pořádalo zastoupení Evropské Komise v listopadu 2002, bylo oznámeno, že výběrové řízení na místa interních překladatelů se bude konat na podzim 2003. Ve skutečnosti bylo vyhlášeno již v květnu 2003. Kdo ostřížím zrakem neustále nehlídal internetové stránky EU, měl smůlu. Na těchto stránkách přitom ještě na přelomu let 2002 a 2003 byla informace v češtině, že konkurzy vypisují jednotlivé instituce EU, ale že se v budoucnu počítá se založením zvláštního úřadu pro nábor pracovníků pro všechny instituce. Tato informace byla dvojnásobně zavádějící: jednak onen úřad (EPSO) v té době již půl roku existoval, jednak i po jeho založení jednotlivé instituce dál vypisovaly samostatné konkurzy. Naposledy tak pro překladatele učinila Evropská Komise prostřednictvím svého pražského zastoupení na podzim 2004.

Překlad evropských právních norem vydaných do 1. května 2004 si měla pořídit Česká republika sama. Do roku 2000 byla praxe taková, že oficiální překlady určené pro vydání ve Sbírce zákonů zajišťovaly jednotlivé ústřední orgány. Úspěšný uchazeč o takovou práci musel mj. konzultovat odbornou terminologii s expertem z rezortního nebo akademického ústavu, kterého zadavatel určil nebo doporučil. V roce 2001 se pravidla náhle změnila, protože někdo objevil zaklínadlo "jediného dodavatele" pro všechny resorty. Úřad vlády vypsal výběrové řízení na překlad desítek tisíc stran s podmínkou, že uchazeč musí složit kauci 400 000 Kč (!). Tím se menší agentury a pochopitelně i jednotliví živnostníci-překladatelé ocitli mimo hru. Exkluzivním dodavatelem Úřadu vlády se nakonec stala pražská agentura Presto, která se touto skutečností dodnes chlubí ve svých inzerátech.

Podobně svérázně přispěl k podpoře malého a středního podnikání Evropský parlament. Uzávěrka pro odeslání nabídek byla 1. května 2003. Evropští úředníci se bez ohledu na poštovní razítka nestyděli mnoha uchazečům odpovědět, že jejich nabídky byly odmítnuty z důvodu pozdního podání. Správně počítali s tím, že většina si nebude stěžovat. S některými z uchazečů, kteří si přeci jen stěžovali, nakonec byla smlouva uzavřena, ale tito se z ní dlouho neradovali. Jen pár měsíců poté totiž Evropský parlament ve vší tichosti vypsal další výběrové řízení na dodávku veškerých překladů pro daný jazyk "od jediného dodavatele" a existující smlouvy k 15. dubnu 2005 vypověděl! Protože však za celou dobu trvání těchto smluv nebyla v některých případech dodavatelům svěřena ani jediná zakázka, nebylo možno smlouvy vypovědět na základě vadných nebo opožděných dodávek. Výpovědní dopis proto obsahoval jen odkaz na nové (mezitím ale již dávno uskutečněné) výběrové řízení a poděkování za dosavadní "profesionální" práci.

U překladů lze trvalou a velmi vysokou kvalitu zajistit pouze tehdy, pokud všechny texty překládá jeden člověk nebo případně malá skupinka překladatelů, kteří se spolu o problematických formulacích radí. Takový postup je při obrovském rozsahu evropských překladů vyloučen. Zadavatel by zde mohl argumentovat jen snížením administrativy (faktury od jediného dodavatele), současně se však zříká cenové i kvalitativní soutěže a tedy i případných úspor.

Jaký je praktický výsledek těchto tanečků okolo peněz, které musely či musí být v evropských a tuzemských institucích vydávány na překladatelské práce?

Evropské právní normy v ČR platí na základě Smlouvy o přistoupení k EU, avšak jejich oficiální překlady dosud všechny ve zvláštním vydání Úředního věstníku nevyšly. Některé předpisy doposud nejsou nebo donedávna nebyly přeloženy vůbec. Například k nařízení č. 1709/2003 neexistoval ještě v prosinci 2004 žádný veřejně dostupný český překlad, i když toto nařízení obsahuje ohlašovací povinnost, kterou musí příslušné české orgány vůči Komisi EU plnit.

Podobná je situace u evropských institucí. Internetové stránky Evropské komise dodnes neexistují v českém jazyce! Ještě na podzim 2004 obsahovaly seznam zaměstnanců, který vůbec nebral na vědomí rozšíření v roce 2004. Stránky Evropského úřadu pro výběr zaměstnanců (EPSO) jsou dodnes pouze trojjazyčné, na stránkách Evropského parlamentu jsou některé i starší dokumenty pouze v angličtině, atd. Překladatelská kapacita jen v hlavním městě Praze přitom potřeby evropských i tuzemských státních institucí mnohonásobně převyšuje.

V této souvislosti si nelze nepovšimnout štědrého toku peněz na projekty např. v rámci programu PHARE. Tyto projekty zpravidla spočívající v pořádání seminářů pro státní úředníky a týkají se většinou provádění jen jednoho jediného předpisu EU. Desítky milionů jsou vydávány za činnost poradců ze "starých" členských zemí, za tlumočení, hotely a cestovné. Tak např. na projekt týkající se soustavy chráněných území NATURA 2000 bylo z evropských peněz vyčleněno více než 35 milionů Kč, což by i při vysokém tarifu 1000 Kč za jednu stranu umožnilo pořídit překlad 35 tisíc stran textů evropských předpisů. Tomuto projektu (zahájen až v roce 2004) se Ministerstvo životního prostředí marně řadu let bránilo, protože mezitím bez pomoci z evropských fondů a bez cizích poradců systém již samo vytvořilo. Potenciální dodavatel si ale řízení a tomto zbytečném projektu prosadil a vítězem se - jistě ne náhodou - stala česká pobočka nizozemské inženýrské firmy, kterou řídí bývalý náměstek ministra životního prostředí....

Otázku překladů hodlá největší vládní strana řešit programem "Angličtina pro všechny" a počítá možná s tím, že voliči někdy v budoucnu budou studovat všechny evropské texty jen v angličtině. Skutečným řešením nejen tohoto problému však je důsledná rotace úředníků, tedy zákaz "definitivy". Z výše uvedeného je snad zřejmé, proč Evropská komise právě na přijetí zákona "o státní službě" tolik naléhala.

autor je soudní tlumočník