Ten ve svém článku pro Hospodářské noviny kritizuje stávající úpravu pracovní doby a to zejména proto, že není dostatečně pružná a nerespektuje odlišnosti mezi jednotlivými zeměmi a oblastmi hospodářství. I Evropská levice, jejímž jsem členem, kritizuje stávající úpravu pracovní doby. Důvody jsou však odlišné. Evropská levice poukazuje zejména na to, že stávající Směrnice o pracovní době neposkytuje pracovníkům dostatečně vysokou úroveň ochrany jejich zdraví a bezpečnosti s ohledem na pracovní dobu. Tato směrnice pouze stanovila maximální týdenní pracovní dobu na 48 hodin, která již byla sjednána a garantována před 85 lety Úmluvou Mezinárodní organizace práce C 1 v roce 1919!

Co se týče navrhované novely směrnice o pracovní době, Milan Cabrnoch ji považuje za krok Evropské komise správným směrem. Vítá zejména to, že dochází k uvolnění některých regulačních opatření a členským státům přináší větší volnost v rozhodování. Já, jako člen Evropské levice spatřuji v této novele opravdovou hrozbu pro sociální Evropu. Tato novela se poprvé v historii Evropské komise snaží snížit úroveň ochrany zaměstnanců, kterou zaručuje existující Rámcová směrnice o minimálních sociálních standardech. To naprosto odporuje povinnostem Komise, které vyplývají z Evropské smlouvy. Podle ní má Evropská komise dbát především o zlepšení životních a pracovních podmínek, o ochranu zdraví a bezpečnosti pracovníků a zajištěné toho, že toto zlepšování bude mít trvalý a pokračující charakter.

Milan Cabrnoch si klade otázku, proč se vůbec Evropská unie snaží o tak silnou regulaci pracovní doby. Silnou regulaci pracovní doby považuje za překonanou a domnívá se, že měla své opodstatnění v minulém nebo předminulém století, ne však nyní, kdy v průmyslových odvětvích fungují silné odbory a existují kolektivní smlouvy. Já si naopak myslím, že dostatečná a správná regulace pracovní doby ve státech Evropské unie je zcela nezbytná.

I já souhlasím s tím, že je nutné zachovat konkurenceschopnost a flexibilitu v této oblasti, ale tyto cíle v žádném případě nemohou zdůvodňovat nezbytnost takových úprav, které by alespoň podle mého názoru vedly v svém důsledku k návratu do dob divokého kapitalismu, o kterém píše Charles Dickens. Zásadně odmítám takovou právní úpravu, která by udělala ze zaměstnanců rukojmí či dokonce hůře jakési poloprávné představitele "mobilní a flexibilní pracovní síly". A toto nebezpečí se dle mého názoru skrývá v předloženém návrhu novely o pracovní době.

Jednou z mála věcí, na které se s Milanem Cabrnochem v posuzování návrhu novely shodneme je velice problematická úprava pracovní pohotovosti. Novela zavádí novou definici "pracovní pohotovosti" a "neaktivní doby pracovní pohotovosti", Za pracovní dobu by měla být považována pouze ta část pracovní pohotovosti, kdy zaměstnanec skutečně vykonává práci, tzv. "aktivní doby pracovní pohotovosti". Jelikož jsme oba lékaři, dokážeme si velice dobře představit, kolik problémů by takováto úprava přinesla v praxi.

Úplně odlišný názor ale mám např. na tu část novely, která zavádí prodloužení referenčního období pro výpočet průměrné týdenní 48hodinové pracovní doby ze 4 na 12 měsíců. Zatímco Milan Cabrnoch považuje tento návrh za pozitivní krok, který umožní podnikům upravovat flexibilněji pracovní dobu svých zaměstnanců a tím pádem lépe reagovat na výkyvy v poptávce po jejich zboží či službách. Já v tomto kroku spatřuji výrazné omezování sociálních práv zaměstnanců, protože by vedl k velmi dlouhému a nepravidelnému rozvrhování pracovních hodin. Důsledkem takového přístupu by bylo to, že např. teprve po roce by měl zaměstnanec právo požadovat patřičný odpočinek, který by byl v relaci k odpracovaným hodinám za minulý rok.

Diametrálně odlišné stanovisko mám také k otázce tzv. "opt-outu". Milan Cabrnoch vítá, že Komise ve svém návrhu počítá s umožněním výjimek v rámci opt-outu, kdy bude možné maximální délku pracovní doby překročit na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele. I toto ustanovení dle mého názoru výrazně znevýhodňuje zaměstnance, kteří se ucházejí o práci a jsou takříkajíc "na kratší straně páky". Je zřejmé, že tito budou zaměstnavatelem tlačeni právě do těchto individuálních úprav, které fakticky budou znamenat prodloužení jejich pracovní doby, zhoršení možností "sladění rodinného života" a jsem přesvědčen, že ve svých důsledcích mohou přinést i zvýšení počtu pracovních úrazů. Odbory oprávněně požadují naopak větší důraz (povinnost) na uzavírání kolektivních smluv, nezbytnost jejich uzavírání v pravidelných harmonogramech na jednoroční období.

Autor je evropským poslancem