Problém spočívá v tom, že podobnou mentalitu mají dnes v EU nejen mnozí politici, ale i celé společnosti. Nedávno se objevila zpráva, že téměř 52 % francouzských občanů odmítá evropskou ústavu. Mnozí komentátoři se ptají, jak je to možné, když Francie dosud platila vedle Německa za předvoj evropské integrace? Jedna z odpovědí zní, že Francie se v rozšiřující Evropě cítí stále menší a propadá depresím. To je sice možné, ale na druhé straně málo vysvětlující.

Musíme totiž vzít v úvahu, že Francie v historii rozhodně nikdy netrpěla malým sebevědomím, spíše naopak, a dokáže si ho vždy znovu obnovit, byť je současná deprese sebevětší. Za možnou hrozbou, že Francouzi řeknou ústavě "Ne", se musí skrývat jiné, hlubší důvody. Ty vidím především v tom, že Francie má příliš vysokou nezaměstnanost, příliš silný sociální systém, který se nedaří reformovat, a především se nedaří stejně jako v minulosti řešit domácí francouzské hospodářské problémy pomocí evropské integrace.

Spíše naopak, Francie se ocitla v pozici země, která brzdí další liberalizaci Unie, protože je to v rozporu s jejími zájmy. Dříve to byla její snaha zabránit větším změnám v agrární politice Unie, dnes je to odmítání větší liberalizace evropského vnitřního trhu. Francouzští odboráři, zemědělci a další vrstvy jsou politicky vlivné a požadují, aby se francouzský, státně paternalistický model příliš neotevíral, což je v rozporu s mnoha tendencemi Unie.

Francouzská Panevropská unie již před časem odstartovala velkou kampaň za francouzské "Ano" ústavě. A je typické, že jeden z jejích představitelů, nedávno zvolený generální sekretář mezinárodní Panevropské unie, jinak generální ředitel Evropského parlamentu, Gérard Bokanowski, o ústavě napsal: "Text ústavy zakládá Evropu solidarity jak v sociálním, tak regionálním ohledu, Evropu, která se zásadně liší od karikatury jakési liberální Evropy, která je přívěškem obrovské globalizované jednoty." Jinými slovy, snaží se u Francouzů zmenšit obavy z toho, jakou Evropu ústava vlastně pomáhá konstituovat.

Kdyby tomu bylo tak, jak tvrdí někteří kritikové evropské ústavy u nás, že spolu s ústavou vznikne jakýsi evropský superstát, pak by v něm Francie jistě hrála jednu z hlavních rolí. Jenže právě tomu většina francouzských občanů nevěří a znepokojeně se ptá, proč je Unie stále více útvarem, v němž se tradiční francouzské požadavky prosazují stále obtížněji. Odpověď je přitom jednoduchá: je tomu tak proto, že se Unie rozšiřuje o země, které se více shlížejí v angloamerickém modelu než v kontinentálně sociálním. Když se podíváme na naši domácí politickou scénu, vidíme to velmi názorně.

Ve všech průzkumech veřejného mínění vede ODS, protože si ji lidé většinou spojují -- a nyní ponechám stranou otázku, zda právem nebo neprávem -- s angloamerickým modelem. Proto sociální demokracie ztratila půdu pod nohama. Pro své voliče totiž ztratila schopnost hájit současný sociální systém nebo ho nějak "sociálně citlivě" reformovat. Její voliči se obávají, že po vítězství ODS v příštích volbách dojde k takovým změnám, které silně oslabí jejich sociální postavení. A nepochybně tomu tak bude, což si za chvíli ukážeme.

Proto mnozí přecházejí ke KSČM, která nejenže zůstává silnou politickou stranou, ale že její vliv i roste. Doufají, že to bude spíše tato strana, která bude schopná oponovat sociálně necitlivým krokům ODS.

Ačkoli jsem se nejprve k situaci v ČSSD už vyjadřovat nechtěl, přesto si pod dojmem jejího posledního zasedání a následujících událostí jednu poznámku neodpustím. Chápu, že v ČSSD, alespoň na sjezdu, dočasně zvítězili ti, kteří si nepřejí spolupráci s komunisty, ale ptám se, jakou mají vizi budoucnosti? Patrně žádnou, protože pokud ČSSD nechce spolupracovat s komunisty, pak by se musela okamžitě obrátit k středovým a nerozhodnutým voličům a pokusit se je získat pro moderní, sociálně - tržní reformy. Pak by okamžitě musel do čela vlády přijít ministr financí Bohuslav Sobotka a Stanislav Gross se odebrat domů k manželce přemýšlet o rodinných finančních problémech.

Tato vláda, v níž doposud seděli přinejmenším čtyři ministři, kteří si mysleli, že by předseda vlády měl odejít, což už je samo o sobě absurdní, nebyla normální vládou už z toho důvodu, že to byl spolek lidí, kteří z velké části trpěli osobními mocenskými a finančními problémy, a neexistoval způsob, jak tuto skutečnost utajit a zakrýt před veřejností. A v žádné demokratické zemi nemůže dlouho vládnout vláda, která nemá téměř žádnou důvěru občanů. To by byla parodie na demokracii. Chápu, že jsou v ČSSD lidé, kteří nechtějí, aby do předčasných voleb u nás vládla skupina lidí jmenovaná na Hradě, ale ptám se, proč tedy nebyly učiněny konkrétní kroky k tomu, aby se tak nestalo? Proč se naopak udělalo to, co k tomuto výsledku nezbytně povede? Rozhodnutí ponechat Grosse v čele vlády a současně potvrdit bohumínské usnesení bylo totiž skrytým rozhodnutím pro pád této vlády a patrně i pro předčasné volby.

ČSSD nepřiznala porážku, ale de facto udělala všechno pro to, aby to měla všechno rychle za sebou a mohla se koncentrovat na příští volby. Jedině tak lze rozumět jejímu, zdánlivě nelogickému chování.

Vraťme se však ke konfliktu mezi kontinentálně sociálním modelem a angloamerickým. ČSSD byla a je stranou, která se zasazuje o evropský sociální model a pokouší se ho neúspěšně modernizovat podle vzorů západoevropských socialistů. Těm se to také příliš nedaří, jsou však ve svém reformním úsilí mnohem dál. Naši domácí socialisté mají přitom jednu velkou nevýhodu, a sice sociální stav české společnosti. Především skutečnost, pravidelně potvrzovanou statistikami, že dvě třetiny lidí u nás má menší než průměrný plat a že nejčastější plat je mezi 12 až 18 tisíci hrubého. Tedy v přepočtu zhruba 500 euro měsíčně před zákonnými srážkami!

Za těchto podmínek by u nás nechtěl vládnout ani jeden západoevropský socialista, jsou to totiž podmínky spíše pro diktaturu než pro stabilní demokracii. Že u nás zatím nikdo nevládne nedemokratickými metodami, vděčíme spíše tomu, že máme poměrně vysoký růst HDP, že je u nás poměrně hodně zahraničních investic, a především, že si u nás lidé z dob komunismu zvykli žít relativně skromným způsobem, i když si v několika minulých letech vypůjčili u bank stovky miliard korun. Proto je jakékoli reformní úsilí v Čechách nanejvýš tristním počínáním, navíc komplikované tím, že máme velmi silnou komunistickou stranu, která pasivně sbírá body za všechny chyby a omyly všech vlád.

S komunistickou stranou by se něco mělo politicky dělat, nikoli kvůli vzdálené minulosti, ale spíše kvůli tomu, že je balvanem ležícím na politické přítomnosti, že je díky své rostoucí síle hlavní překážkou všech zásadních reforem, že odvrací české občany od hledání nových cest do budoucnosti a podsouvá jim falešné mýty o minulosti. A přitom už vlastně rozhoduje o všech zásadních politických otázkách, jako byla nedávno volba prezidenta republiky, nebo nyní o bytí či nebytí české vlády.

Podívejme se však na to, co nás čeká po pravděpodobném vítězství ODS. Mám před sebou návrh důchodové reformy, který pochází z okruhu ODS a podepsaný je paní Kateřinou Havlíčkovou. Návrh by měl být veřejně diskutován především s jeho autory, a proto se nebudu zabývat jeho hodnocením, i když hned řeknu, že je to návrh velmi konzistentní a promyšlený. V souvislosti s předchozími úvahami bych však chtěl upozornit na jednu okolnost tohoto návrhu. Jeho cílem je dosáhnout za několik desítek let stavu, v němž lidé budou pobírat rovný důchod, jakýsi důchodový standard ve výši životního minima, a to na základě platby rovné dávky, také odpovídajícím způsobem nízké.

Na důchod, který by odpovídal jejich skutečným potřebám, by si pak měli naspořit sami. Tato reforma počítá s existencí racionálních a za vlastní život ve stáří odpovědných občanů. Občanů, kteří se nespoléhají ve všem na stát a jeho přerozdělující aktivity, ale berou svůj osud do vlastních rukou. Přál bych si, aby takových lidí bylo u nás co nejvíce, zatím je ovšem kolem sebe příliš nevidím.

Vidím spoluobčany, kteří mají většinou podprůměrné příjmy a existenční starosti, jsou unavení a stresovaní a jednají v různých životních situacích spíše iracionálně. Pro ně taková důchodová reforma nebude nic lákavého, spíše naopak, a proto budou hledat takové politické strany, které jim slíbí, že na stávající důchody, dokonce stále trochu valorizované, bude vždycky. Které strany to jsou, snad ani uvádět nemusím.