Samotný antikomunismus -- stejně jako odmítání drog -- ale není nijak směšný nebo špatný. Kdo to tvrdí, měl by stejně odsoudit i antifašismus. Toto srovnání bývá odmítáno s tím, že fašismus hlásal zlo a páchal zlo, takže na něm není nic dobré. Kdežto komunismus sliboval lepší svět (chcete snad obhajovat chudobu, nezaslouženou nerovnost atd ?), bohužel v praxi došlo k jakési deformaci, která neměla s původními cíli nic společného.

Připomíná mi to motoristu, který chtěl dojet z Jihlavy do Prahy, ale díky špatně nastaveným ukazatelům směru dojel do Brna. Takový omyl se dá pochopit, zvlášť když slepě spoléháme na ukazatele (což bychom ve filozofii, politice ani v životě ovšem dělat neměli). Ani v tomhle případě ale nelze tvrdit, že "cesta byla správná, jen směr špatný". Není snad cesta, která vede do pekla, vždycky špatná bez ohledu na její popis a bez ohledu na důvody, pro které na ni lidé vstupují ? Už proto, že nejde o omyl. "Motoristů", kteří se vydali po cestě komunismu, bylo více. Žádný z nich nejenže k cíli nedojel, ale ani se k němu nepřiblížil. Byť to třeba po jistý čas tak vypadalo. Podle ukazatelů ...

Tato "deformace" nezačala u Stalina, ani u Lenina, ale u Marxe. Zatímco fankluby prvních dvou se časem povážlivě smrskly, toho prvního dodnes mnozí vnímají jako apoštola lepšího světa. Tito lidé přehlížejí dvě důležité věci.

Za prvé: marxismus je založen pouze na analýze lidského sobectví. Pokud sestavujeme ekonomický model, je přirozené, že počítáme především s "homo economicus". Ale marxismus jiného člověka nezná, a to ani mimo ekonomii. Dokonce i třídní solidarita vychází z pochopených vlastních zájmů. Marxovu dělnickou třídu tak můžeme, pokud chceme, chápat jako pověstnou smečku vlků (skuteční zástupci těchto vysoce sociálních šelem prominou). Kdoví, možná by sám Marx proti takovému nařčení ani příliš neprotestoval. Koneckonců důležitý je systém, ne lidé ...

S tímhle přístupem mohl Marx nahradit spekulativní moralizování racionální analýzou. Zároveň ovšem vyloučil z myšlení alternativní pohledy, které otázku sobectví překračují (což mnoha lidem vyhovuje, neboť jde o věci, které nezapadají do jejich obrazu světa). Vyčítají-li tedy marxisté kapitalismu, že prosazuje pouze individuální zájmy silných, pak to mnoho neznamená. Podobně totiž dopadne každý systém a každá společnost, která je marxistou poctivě analyzována. Všimněte si, že ty, co vypadají jakoby lépe, nejsou popisovány buď vůbec nebo jen jako absence určitých negativních jevů.

Marxismus není jedinou školou, která popisuje společenské chování jako aplikované sobectví (vzpomeňme na sociobiologii). Z jistého úhlu pohledu jde o legitimní přístup. Je ale nutno mít na paměti, že jde o pohled teoretický, nikoli praktický. V rukou ďáblova advokáta jde o výbornou zbraň, ale jako hlavní či jedinou inspiraci pro bedekr k lepšímu světu jej doporučit nelze. Zvlášť dnes, kdy možnosti systémových změn k lepšímu jsou do značné míry vyčerpány.

Druhá věc, na kterou se zapomíná, je, že Marx jednoznačně sázel na násilí. Názory, že k socialismu lze dojít pokojnou cestou, považoval za nebezpečnou utopii. Detaily se, pokud vím, nikdy příliš nezabýval. O mnohém ale svědčí jeho obdiv k metodám (nikoli cílům) francouzských jakobínů. Tedy tvůrců první skutečné moderní totality. V tomto směru byl legitimním dědicem Marxe skutečně Lenin, nikoli "renegát" Kautsky.

Někteří Marxe obhajují s tím, že ve své době nemohl vědět, k čemu jeho teorie poslouží. To snad platí o Stalinovi nebo "byrokratickém socialismu". To nejhorší, co sovětský komunismus přinesl, byla ale občanská válka v Rusku. A ta svůj precedens z Francouzské revoluce měla. Rozhodně tedy nelze říci, že by Marx "nevyzýval k zločinům". Snad stojí za připomínku, že za občanskou válku ještě nenesl výhradní odpovědnost Stalin, ale celé politbyro, tedy především pánové Lenin a Trockij.

Zajímavou otázku nadhodil Ondřej Slačálek: je-li zločinné hlásat revoluci, nejsou pak zločinci George Washington či Thomas Jefferson ? Ani americká revoluce nebyla vždy revolucí gentlemanů. Ale měla jasný, ohraničený cíl: zbavit kolonie vlády z Londýna. Jakmile bylo tohoto cíle dosaženo, přestalo být násilí legitimní (znovu se jím stalo až tehdy, když úlohu Londýna převzal Washington). Řadoví příslušníci revoluce nebojovali za lepší svět, ale za svoji svobodu. Tu měli jasně definovanou jako stav, který fungoval před tím, než se po válce s Francií pokusil Londýn řídit vnitřní věci v koloniích.

Revolucionářům za lepší svět podobný jasný a sdílený cíl většinou chybí. Teoretická definice komunismu je pro běžnou praxi trochu obecná a navíc komunismu nelze dosáhnout pouhým vojenským vítězstvím a kapitulací protivníka. Ani Ondřej Slačálek by si vítěznou revolucí moc nepomohl -- buď by také musel nastolit diktaturu nebo se smířit s postupným návratem k původnímu stavu. Ať už dnešní demokracii vyčítáme cokoli, nepočítejme s tím, že ta "porevoluční" by byla lepší. Tedy pokud by to byla demokracie.