Chtělo by se říci, že je to s podivem: jsme přece země s velmi dlouhou a neobyčejně plodnou tradicí kritiky katolické církve - zdůrazňuji: jako instituce. Právě u tohoto tématu se jasně vyjevuje, že Listopad 1989 přinesl svá tabu, svá otáčení znamének: nejenže se politici zleva doprava při nejrůznějších oficiálních příležitostech účastní katolických mší, ale média pěstují idealizovaný obraz církví a dokonce i řadu velmi křiklavých prohřešků a selhání pojednávají - když už vůbec -- nápadně benevolentně: špičky katolické církve se nehorázně soudí o Svatovítskou katedrálu, kněží nejenže předčítají pastýřské listy s vyhraněným politickým obsahem, ale tu a tam neváhají přímo v kostele dělat dealery nejrůznějším firmám (smlouvy se prý v "divokých" devadesátých letech podepisovaly přímo v sakristiích...), pedofilní kněze biskupové v tichosti přesouvají z fary na faru (a kritik dosud nejmarkantnějšího případu kněžské pederastie, student teologie Jan Novák, byl se zástupným odůvodněním vyloučen ze studia a svým katolickým okolím všemožně ostrakizován), někteří kněží se podílejí na obchodu se starožitnostmi (rozuměj ze "svých" kostelů) nebo svévolným stavebním zásahem poškozují kulturní a památkovou hodnotu svěřených svatostánků ...

Ohlas médií na tyto případy bývá nanejvýš zdrženlivý, v redakcích zřejmě panuje všeobecně akceptované přesvědčení, že církve jsou tu jen pro "dobré zprávy".

Je to ostatně pochopitelné: zdá se, že o většině současných médií do písmene platí jejich marxistická charakteristika jako výrazné ideologické opory kapitalistického systému; církev tuto funkci plní také, její nekriticky kladný mediální obraz (vyzdvihování charitativní činnosti a pomíjení bytostně protidemokratické vnitřní struktury, jakož i vyhraněně ideologické povahy této instituce) pak lze chápat jako jednu z podob vytváření alibi stávajícího režimu.

Neústupný postoj a miliony obětí

Nyní tedy k tomu, o čem se u nás bohužel nepíše: konzervativnost zesnulého papeže Jana Pavla II. měla mezi mnoha jinými aspekty i jednu stránku, kvůli které je třeba stávající změnu v čele katolické církve přivítat s velkými nadějemi. Tím problémem je postoj katolické církve k antikoncepci v rozvojových zemích, kam katolická církev právě za pontifikátu Jana Pavla II. soustředila podstatnou část svého úsilí, a to patrně právě proto, že v rozvinutých zemích její vliv tak povážlivě slábne.

V rozvráceném prostředí rozvojových zemí sužovaných bezpočtem tíživých hospodářských, zdravotních, sociálních a politických problémů, v prostředí, v němž často představovala jednu z mála či dokonce jedinou stabilní instituci a morální autoritu, v oblastech, v nichž katolická církev často postrádá konkurenci sekulárních vzdělávacích a osvětově zdravotnických programů, se Vatikán chová tváří v tvář civilizačním katastrofám zcela bezohledně a dogmaticky: zdejším lidem - relativně nedávno a často velmi povrchně, o to ale nezřídka mnohem dogmatičtěji christianizovaným - zapovídá antikoncepci a působí proti jedné ze zde nejpodstatnějších činností humanitárních organizací: sexuologické a zdravotní osvětě.

Nic na tom nezměnilo ani to, že se - a právě během pontifikátu Jana Pavla II. - objevila nemoc AIDS, která v řadě afrických zemí působí pandemie již naprosto katastrofálního rozsahu. Kolik obětí jde na vrub zmíněného dogmatismu katolické církve jen za poslední čtvrtstoletí?

Miliony či snad desítky milionů?! Nejde přitom jen o přímé oběti AIDS a dalších chorob způsobených přelidněním (na jehož konto lze mimo jiné připsat i nedostatek vody a děsivé hygienické poměry), jde také o důsledky nepřímé, mezi něž lze počítat i oběti konfliktů vzešlých ze společenské patologie: bezvýchodnosti chudoby, ustavičné blízkosti smrti a především podvázanosti potřebné společensko-politické energie neschopností řešit ty nejzákladnější problémy, neboť ty jsou bez alespoň minimálního zvládnutí populační krize odsouzeny pohybovat se donekonečna v začarovaném kruhu.

Jakkoli se to mnohým může zdát nadsazené, začíná v řadě afrických zemí cesta k zvládnutí nelehké situace tamních společností právě od prezervativu.

Mediální nekrology Jana Pavla II. do nekonečna opakují, že "odešel duchovním vůdce miliardy katolíků". Drtivou většinu z této miliardy ale tvoří lidé v tíživé materiální i duchovní situaci, do které se dostali a v níž jsou udržováni právě působením katolické církve...

Mnozí zde asi namítnou, že boj proti umělé regulaci porodnosti představuje základní dogma, na kterém katolická církev, má-li si po všech kompromisech a ústupcích svého dějinného ústupu z kdysi neotřesitelných pozic zachovat základní "definiční znaky" - zkrátka sebe sama coby entitu -, musí prostě trvat naprosto bezvýhradně.

Tak tomu ale není, i na vysokých místech katolického kléru se zvažovala a zvažuje revize této otázky (V této záležitosti však Karol Wojtyla projevoval neústupnost již jako kardinál, srov. např. jeho velký podíl na neblahé "protipilulkové" encyklice Humanae vitae z roku 1968).

A především platí obecně: to, co katolické církvi umožnilo tak dlouhou existenci (a co jí vysloužilo uznání i u řady jinak kritických a sekulárně založených lidí) je právě její schopnost zastávat postoje ke světu založené na velice široké platformě, podpořená mimořádnými diplomatickými a vyjednavačskými dovednostmi.

Vatikán tak činil a činí i v případě mnoha jiných závažných otázek, kdy by jej křesťanství mělo nutit ke zcela jiným a velmi rozhodným postojům (všeobecný postoj k válce či k otázce sociální spravedlnosti, konkrétně např. svého času k holocaustu; dnes k homosexualitě včetně homosexuality kněží atd.).

Taktéž k otázce populační exploze a jejího řešení, resp. antikoncepce, by katolická církev mohla zaujímat poněkud vstřícnější a tolerantnější postoje. Že tomu tak v uplynulých šestadvaceti letech nebylo, padá především na hlavu jejího vrcholného představitele. A neplatí zde námitka, že pontifex maximus nemá tak velký vliv. Má jej, respektive jej mít může, chce-li: dokazuje to světlá osobnost papeže Jana XXIII.