Popper totiž docela ostře odmítá Evropu starou, kacířsky (mnozí lidé mu to dodnes nedokážou odpustit), ale korektně, kritizuje její největší intelektuální autority: celý první svazek knihy se věnuje Platónovi, druhý pak stručně Hegelovi a podrobně Marxovi. Tato kritika však nevede k zamítnutí evropské tradice, nýbrž k vyhmátnutí a vyzdvižení jejího odlišného proudu. Podle Poppera, zjednodušeně řečeno, existují dva typy společností. Jeden z nich byl běžný kdysi, na začátku dějin. Příkladem může být starověká Sparta, čili stát konzervativních tradic, které zdůvodňují systém společenských kast, jejich povinnosti a nerovnoprávnou sounáležitost celé tzv. uzavřené společnosti. Sparta se tvrdě bránila jakýmkoli změnám systému, neboť právě s poznáním možnosti změny a odpovědnosti za změnu docházelo postupně všude kolem ní ke kolapsu starodávného uspořádání. Místo něho bujel relativismus a boj o moc, byly pošlapány dříve nedotknutené náboženské hodnoty, zavládla nejistota a individualismus, společnost se atomizovala... prostě, z pohledu Sparťanů a starořeckých elit, všechno bylo špatně. Tento stav vyvolával úzkost, jejímž pomníkem je Platónova Ústava, jeho chef d'oeuvre. Vypracovává v ní představu státu (pokusil se ji s nezdarem uskutečnit na Sicílii), jenž bude schopen zastavit změnu, nebo lépe řečeno: korigovat všechno, co se ve státě děje, podle názoru malé skupinky vědoucích. Proto je také Platónův stát v pravém slova smyslu stát totalitní a v tom nejhorším připomíná fašismus, nacismus a komunismus. Úzkost z otevřené společnosti je jedním z hlavních leitmotivů evropských intelektuálních, ale i politických dějin. Popper hlásá nutnost vystřízlivění a odvahy: "Již nikdy se nebudeme moci vrátit k údajné nevinnosti a kráse uzavřené společnosti. Náš sen o nebi nemůže být na zemi uskutečněn. Jakmile se začneme spoléhat na svůj rozum a užívat svých kritických schopností, jakmile pocítíme volání osobní odpovědnosti a s ním i odpovědnost za pomoc pokroku poznání, nemůžeme se vrátit do stavu bezvýhradného podřízení se kmenovému kouzlu... Čím více se snažíme vrátit do hrdinského věku kmenového systému, s tím větší jistotou dospějeme k inkvizici, tajné policii a romantizovanému gangsterství. Začneme-li potlačovat rozum a pravdu, nutně skončíme u nejbrutálnějšího a nejnásilnějšího potlačování všeho lidského... Můžeme se vrátit ke zvířatům. Jestliže však chceme zůstat lidmi, pak máme pouze jednu cestu, cestu do otevřené společnosti. Musíme jít dál do neznáma, nejistoty a nebezpečí, a s veškerým svým rozumem usilovat jak o bezpečí, tak o svobodu." Otevřená společnost není ovšem jen nutností, které se nevyhneme, je i něčím velice pozitivním, co si zaslouží naši trvalou a odvážnou péči. Její plod není kýčovitá spořádanost švýcarských obcí, již tak rádi obdivujeme, je jím především svobodný rozvoj občanů vedoucí k blahobytu všeobecnému a komplexnímu. Multikulturní život může existovat pouze tam, kde jsou lidé přesvědčeni o klíčové roli svobody a rovnosti ve prospěch všech. Integrovat někoho do otevřené společnosti znamená, domnívám se, přesvědčit ho právě o tomhle, a to je nemožné, pokud imigrant cítí všude kolem sebe pravý opak. Je těžko se divit přistěhovalcům, že jsou ze západní evropské společnosti zmateni a úzkostni, když sami Evropané ještě nedávno holdovali různým zrůdným učením pod tíhou téhož prožitku a když se stále v Evropě kulturní identita staví na elitářství a romantickém tribalismu národností. V USA naproti tomu existuje silná osvícenská tradice rovnosti všech občanů, díky níž se mohla komunita bílých protestantů změnit v tavící kotel nejrůznějších kultur světa. Stát se Američanem směl vždycky kdokoli, stát se Němcem či Francouzem naopak nebylo ještě nedávno možné ani pravnukovi přistěhovalce. Ti, kdo přijížděli během posledních století do USA, nebyli pouhými ekonomickými imigranty, jak je známe z Evropy, byli to také lidé, kteří věřili v ráj svobody a netušených možností -- a v tom pocitu často nebyli zklamáni. Zůstali tam a spoluvytvářeli národ, v němž je doma každý, kdo přijme za své ideje americké Ústavy. Dokud bude Evropa nedůvěřivá k otevřené společnosti, dokud se sama nepochopí jako prostor netušených možností pro jakéhokoli svobodného občana, který respektuje zákony a férovou soutěž, budou ji imigranti vnímat jako elitářský klub, z něhož se dá vychytrale týt, ale v němž není možné být plnohodnotným občanem. Takové pocity spolu s výše zmíněnou úzkostí musí vést k radikalismu a tradičnímu definování vlastní identity. Staví-li např. Francie proti této frustraci přistěhovalců represivní posilování francouzské sekulární identity, nemůže to vést k ničemu dobrému. Úzkost z otevřené společnosti se tak jenom znásobuje na obou stranách a žene je do náruče agresivních demagogů. Na závěr ještě jedna citace z rakouského Žida a britského šlechtice Poppera, v níž bilancuje úspěchy novověkého lidstva: "Jsem přesvědčen, že si lidstvo zase tak špatně nevedlo. I přes zradu některých jeho intelektuálních vůdců, i přes ohlupující účinky platónských metod ve výchově a přes ničivé důsledky propagandy jsme zaznamenali několik překvapujících úspěchů. Mnoha slabým bylo pomoženo, a otroctví je prakticky zrušeno již téměř sto let. Někteří namítnou, že bude brzy zavedeno znovu. Já jsem větší optimista; koneckonců to bude záležet na nás."