Pokud se USA nerozhodnou jednat úplně samostatně, a to se zatím nezdá, je možné, že nebezpečí, které pro svět znamená současná americká politika, je, alespoň částečně a na nějakou dobu, zažehnáno. Otázka Iráku ale zůstává otevřená. Dohodli se snad vedoucí politici NATO na tom, že irácká ropa zůstane po odchodu Američanů v rukou Iráku?

To Američané rozhodně neměli v plánu a tak rychlý obrat v americké politice by se asi nedal očekávat. Druhou možností by byl nějaký příslib Američanů, že si iráckou ropu nenechají jenom pro sebe, ale to by se evropské státy nezavázaly k jenom symbolické podpoře americké okupace Iráku formou výcviku policistů. Pak by ale byl tento ústupek pouhým ústupkem Evropy americké moci a takový ústupek je pro Evropu rozhodně nebezpečný, protože by mohlo dojít k tomu, že by USA "odřezávaly úd po údu z nemocného těla Evropy", jak to napsal v roce 1939 americký spisovatel Henry Miller o Hitlerovi a Mnichovské dohodě.

Obrana Evropy dodávkami zbraní Číně je možná dočasným řešením, ale ničím více. Pokud se USA nestáhnou z Iráku i se svými ropnými společnostmi, nebude mít Evropa na vybranou a bude se muset postarat o vlastní obranyschopnost, která by pro začátek měla dosáhnout alespoň takové úrovně, aby si Evropa mohla dovolit dodávat zbraně i blízkovýchodním zemím, na které se USA rozhodnou zaútočit příště. Americký záměr zmocnit se největší světové zásoby ropy dává totiž jasně najevo nejen jaký je jejich vztah k ostatním státům a mezinárodnímu právu, ale i k tržnímu hospodářství a k demokracii.