Stejně jako panu Sklenářovi, je i mně jedno, jestli je učitel rozvedený dvakrát nebo třikrát, pokud rozumí své práci, dělá ji poctivě a není ve škole proto, aby všem dokazoval, že jen on je v dané chvíli (v hodině) tím nejlepším. Pokud neuráží, ale snaží se pochopit. Pokud vyučuje, ale nementoruje. Musí k tomu ale mít prostor, který mu umožní poznat své žáky nejen ve škole, ale také mimo ni. Alespoň u těch takzvaně problémových by měl znát jejich rodinné pozadí. Je zarážející, jak málo toho o nich víme, zatímco jsme schopni vynášet paušální odsudky.

Souhlasím, že studenti jsou někdy obtěžováni nesmyslným peskováním, nicméně jsou tu i tací, kteří nemají nejmenší ponětí a o tom, co je to alespoň elementární slušnost, protože jim to především doma nikdy nikdo nevysvětlil. A pro takové musíme mít i pravidla, ať už se jim to líbí nebo ne. Škola (rozuměj především ředitel a zainteresovaní učitelé) pak musí mít dostatek odvahy se s takovými rozloučit. Proč tomu tak mnohdy není?

Souhlasím s tím, že ve školách učí spousta diletantů, kteří mají o obsahu svého předmětu jen vágní ponětí. O metodách pak už vůbec nemluvím. Ale kdo je zodpovědný za to, že tam stále ještě jsou? Rodiče, kteří na to nedokáží upozornit? Ředitel, který o tom neví, případně vědět nechce? Ještě jsem nepotkal učitele diletanta, který by sám naznal, že do školy nepatří.

Učitel by měl být osobnost, ale zůstává se vším všudy stále jen člověkem. Aby se s tím uměl vypořádat ve prospěch svůj a svých žáků, měl by mít vedle své odbornosti i velmi dobré psychologické vzdělání. Je tomu skutečně tak? Zajímá to někoho? Chce někdo zjednat nápravu?

A už vůbec se mi nechce psát o prachpitomém způsobu známkování a zkoušení, kterému jsou žáci podrobováni dnes a denně. Kdo a kdy ho odstraní, je-li systém maturit a přijímacích pohovorů takový, jaký je?

Není tak docela pravda, že naše školství je ve stále stejném stavu. Působí v něm i dobří učitelé. Kdo a jak ale zařídí, aby do školy nastupovali mladí, předsudky nezatížení učitelé, když jim téměř odevšad, kde se mohou s nabytým vzděláním uplatnit, nabízejí lepší platy? A rozhodování není vždycky tak jednoduché , aby to byla čistá volba mezi posláním a povoláním.

O kvalitě školy nerozhoduje skutečnost, že je nebo není soukromá, ale to, že má dobré učitele. Znám soukromé školy, které ve srovnání s některými státními nemají šanci uspět.

Není také docela pravda, že dnešní mladý člověk okamžitě odhalí neschopného učitele. Anebo je to jinak: odhalí ho, ale nijak mu to nevadí, protože jak si pak vysvětlit, že je nemálo takových, kterým neschopní učitelé vyhovují. Nechtějí totiž nic víc, než aby se látku "našrotil" tak, jako to udělali oni, třeba jen hodinu předem. Dostanou za to přece pěknou známku, ne? A nevadí-li takovým žákům, proč to neznepokojuje alespoň rodiče? Že by nevěděli, co se ve školách děje? Podle čeho by tedy utvářeli svá hodnocení?

Nechce se mi věřit, že by se učitelské sbory chovaly jako mafie. Už jen proto ne, že škola má ředitele a jeho zástupce a ti jsou kompetentní rozhodnout, jestli neschopný ve škole zůstane. Stejně tak jsou kompetentní rozhodnout, jestli je rodičovská stížnost oprávněná, nebo si rodič přišel do školy poléčit své mindráky. Mají snad odpovědnost. Před rodiči, před žáky, před sebou samými. Nebo tomu tak není?

Ne, etický kodex tu nepomůže. Ale když už je řeč o kodexech a nařízeních, rád bych, aby někdo stejně jasně formuloval práva učitele.

Vlastně ani nevím, jestli si mohu dovolit o tom všem psát. Nevím, jestli jsem vzorem morálky, nosím džíny a tričko a v hodinách nezřídka žvýkám. Svou práci mám rád.

Autor vyučuje na gymnáziu v Uherském Hradišti.