Nejisté dvě miliardy

Posledním legislativním pokusem o řešení studentského spolupodílení na studiu u nás byla předloha, kterou v červnu loňského roku schválil Senát. Návrh počítal se zavedením variabilního poplatku za studium, jehož výše by se odvozovala od státní dotace na jednoho studenta, takzvaného normativu. Ten činí v současnosti něco přes 33 tisíc korun. Právě probíhající akademický rok by podle předlohy, jejímž hlavním iniciátorem byl senátor za ODS Václav Roubíček, bývalý rektor ostravské Vysoké školy báňské, poplatek školného činil maximálně 7683 korun ročně. Takto nastavené školné by mělo vysokým školám přinést cca 1,87 miliardy korun, tedy podobnou částku, o jakou byl rozpočet vysokého školství letos navýšen.

Potenciál dvou miliard je však značně nejistý. Můžeme o něm uvažovat jen za předpokladu, že by všechny veřejné vysoké školy zavedly poplatek školného, o němž by samy rozhodovaly, v nejvyšší možné míře. "Školy určitě budou volit i nižší částky, než je maximum, a spousta z nich školné nevyhlásí vůbec," prohlásil v minulém roce například bývalý rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška, který ovšem zavedení školného podporuje. Nejpesimističtější spekulace se při odhadu reálných přijmů dostávají až k sumě 600 milionů.

Britský příklad

O tom, že zpoplatnění vysokoškolského studia s sebou přináší jistou formu sociální zátěže, se spory nevedou. Mnohokráte zazněla varianta "odloženého břemene", tedy situace, kdy by studenti, například pomocí nízce úročené půjčky, měli možnost splácet školné až po ukončení studia. "Cílem je vyhnout se bankovním půjčkám, ale pokud by novela prošla, jsou připraveny minimálně čtyři banky, aby svým produktem uspokojily potřeby studentů," tvrdil krátce po schválení návrhu zavedení školného v Senátu Václav Roubíček. Mluvilo se i o jistém finančním prahu - výši výdělku, při které by splácení přicházelo v úvahu.

V této souvislosti je často zmiňován britský příklad, kde loni vláda posílila roli školného ve financování vysokého školství. Od roku 2006 v Británii univerzitní školné trojnásobně vzroste, jeho odložené splácení pak bude podmíněno roční mzdou přesahující 15 000 liber. Rozhodnutí o zvýšení školného na 3000 liber s sebou neslo nepřehlédnutelnou vlnu nevole jak ze strany veřejnosti, tak i mnohých ústavních činitelů. Český senátní návrh chtěl podobnému drastickému navyšování poplatků za studium předejít fixací částky v poměru ke státní dotaci na jednoho studenta. Hovoříme-li ovšem o zásadní reformě vysokého školství a stojíme-li u jejího prapočátku, jeví se takovéto opory v horizontu desítek legislativních úprav dostatečnými?

Je bezplatné vzdělání přežitek?

Britský list Sunday Times na konci loňského roku informoval o plánovaném vytvoření regulačního orgánu, v jehož pravomoci bude zakázat anglickým univerzitám účtování školného v nové výši v případě, že by nepřijímali více studentů z chudých rodin či ze státních škol. Nedílnou součástí českého návrhu na zpoplatnění studia je povinnost každé vysoké školy vložit třetinu z příjmů ze školného do sociálních stipendií. Navíc by rektoři podle novely mohli studentům s přihlédnutím k jejich sociální situaci nebo studijním výsledkům školné prominout nebo snížit.

Nabízí se pak ale otázka, zda snaha předejít sociální diskriminaci nepovede k dalším nákladům na přerozdělování. Kdo konkrétně by pak o přidělení či nepřidělení sociálního stipendia rozhodoval a do jaké míry by se přitom krylo sociální stipendium se stipendiem prospěchovým? Opomíjíme ale mnohem zásadnější otázku - nakolik by se po přerozdělení třetiny prostředků snížily reálné příjmy ze školného?.

Česká republika patří mezi sedm zemí z evropské "pětadvacítky", které zatím k některé z forem finanční spoluúčasti studentů na vysokoškolském studiu nepřistoupily. Dalšími jsou Řecko, Dánsko, Švédsko, Kypr, Malta a zatím i Slovensko. Senátorská předloha z poloviny loňského roku obsahuje řadu koncepčně správných předpokladů. V návrhu se mimo jiné objevuje zásadní požadavek, aby se vysoké školy mohly stát akcionáři společností věnujících se vzdělávání nebo aplikovanému výzkumu. Podle novely by například měly mít i právo nechat si zaplatit studijní programy objednané soukromými subjekty.

Mnoho z těchto návrhů zpevňuje půdu dalšímu rozvoj vysokého školství. Jak jinak mu ale do budoucna může zásadně pomoci školné, než jeho akcelerujícím navyšováním, jeví-li se potencionální příjem z jeho obecně přijatelné výše jako zcela dílčí už nyní? Nakolik je idea bezplatného vzdělání přežitá, respektive za jakou částku z příjmů ze školného by se přežitou stát mohla?