Kdyby si Martin nastudoval jednoho z nejznámějších ekonomů dvacátého století o trochu důkladněji, nemohlo by mu uniknout, že sám Friedman se velmi odmítavě staví proti čemukoli, co jakkoli omezuje svobodu volby každého člověka. Friedman by jistě nikdy neřekl: "(...)Školy by se zaměřily na produkci studentů, uplatnitelných na trhu. Tím by se postupně zvedala česká inteligence a celkové společenské IQ. Školy produkující zbytečné obory by se zmenšily, nebo zanikly. Takový už je trh."

I když pomineme hrubý tržně ekonomický dogmatismus, kterým je celá tato úvaha svázána, nemůže nám uniknout ten fakt, že je to navíc tvrzení dosti nelogické. Jak se může zvedat česká inteligence a "celkové společenské IQ," když část zájmu lidského vědění zcela zrušíme a ponecháme jen ty obory, které budou prokazatelně rentabilní? A jak vlastně určíme obory, které jsou zbytečné? Není to samo o sobě "totalitnění" vysokého školství? V tomto směru mohu souhlasit s reakcí Jana Čulíka: "Pro kulturu společnosti je potřeba kultivovat i obory, které si na sebe nevydělají, mimo jiné i proto, že předem nelze určit, v kterém oboru dojde ke klíčovému objevu, radikálně ovlivňujícímu civilizaci."

Ačkoli mne další Čulíkovy poznámky, svázané jeho skeptičností vůči českému prostředí, implicitně odrazují, lze rozhodně s řadou z nich souhlasit. Uvrhnout vysoké školy čistě do svodidel trhu by v konečném důsledku, dle mne, mohlo mít až katastrofální následky. Protože primárním zájmem vzdělávacích institucí už z čiré podstaty nemůže být snaha o maximalizaci zisku, nelze ani jejich financování zdaleka zjednodušit pouhým opsáním pravidel trhu.

Václav Klaus na počátku devadesátých let vyřkl víc než diskutabilní tvrzení o tom, že stojíme všichni na stejné startovní čáře. Že majetkové poměry nebyly ani v té době logicky zcela vyrovnané, a že začít podnikat s holýma rukama, či se solidním dědictvím a zajištěním z dob minulých, není právě ekvivalentní, je asi zřejmé. Ono by to ani nemohlo být jinak, protože absolutní lidská rovnost zkrátka neexistuje, a když, tak v některém z utopických světů, jejichž rekonstrukce měla v dějinách na svědomí vznik těch zdaleka nejnehumánnějších režimů. Ať už tedy s výše zmíněným Klausovým výrokem souhlasíme jakkoli, jedno je jisté -- jednotlivé fakulty a katedry na vysokých školách by byly od počátku vystaveny zcela nerovnému boji. Zatímco taková fakulta informační techniky, jakožto atraktivní a moderní žádaná škola, jejíž služby lze využít takřka na každém kroku, by si na sebe jistě dovedla bez větších potíží vydělat, sestavit ekonomický plán, podle něhož by se rentovala kupříkladu výuka řady filologických či uměnovědných oborů, by již vyžadovalo dost možná úsilí nadlidské. Přesto si troufám s jistotou říct, že jejich zrušením bychom české inteligenci mnohem více vzali, nežli dali.

Možná mne někdo bude napadat za to, že jsem příliš zaujat pouze jedním bodem tržní argumentace Martina Boháče. Ale prozíravější čtenář jistě už ví, že podstatou mého příspěvku není exhibovat v hře se slovy, ale obhajovat samotný názor, že aplikovat globálně pravidla trhu na celé naše vysoké školství, není ani tak riskantní, jako spíše vražedné. Ke vzdělání nelze přistupovat jako k typické službě, jedná se svým způsobem o dosti specifickou oblast, která si naopak vyžaduje přístup velmi citlivý. Tím, že stát investuje do školství, investuje do vlastní budoucnosti. Bez inteligentní společnosti nelze vytvořit funkční konkurenční prostředí.

Samozřejmě nelze nahlížet na celou situaci jednostranně, k tomu, aby daná teorie v praxi fungovala, musí být zájem ze všech stran. Proto jsem pro zavedení školného, které studenta motivuje k tomu, aby přistupoval aktivněji ke svému studiu, ale zároveň mu poskytne větší pravomoci, protože ten, kdo si něco platí, by měl zároveň něco takového, co požaduje, dostat. Na západě funguje běžně systém hodnocení výuky, který se sice rozmáhá i na našich vysokých školách, ale přiznejme si, že jeho efektivita je minimální a samotní vyučující, byť si rádi vyslechnou hodnocení studentstva, jsou ke změnám povětšinou zatvrzelí jak náboženští dogmatici k zdravému rozumu. Školné rozhodně má svůj smysl, ale nesmí ze své podstaty jakkoli omezovat svobodu volby každého člověka. Proto se nesmí jednat o částky astronomické, ale tuzemským poměrům přiměřené, a student musí mít možnost platit je až po absolvování na dané škole, v delším časovém horizontu, dle individuálních finančních možností. Aby tak byl po ukončení svého studia motivován k tomu nalézt si odpovídající pracovní uplatnění, ale zároveň nebylo nijak neúměrně limitováno jeho momentální materiální zajištění. Jde o to vytvořit ideální systém, v němž by školné dopomohlo školám i studentům k zvýšení celkové úrovně vysokého školství, ale zároveň nijak neomezilo možnost studovat. Jak jsem již předeslal, v tomto systému hraje velmi důležitou roli i míra veřejných investic. Právě jejich zvýšení by tak vedle zmiňovaného školného dopomohlo učinit vysoké školy atraktivnějšími.

Když nabídnou vysoké školy důstojnější materiální zajištění a technické zázemí, bude to zase stát, který na tom bude profitovat. Tím více vědeckých pracovníků a odborníků tak bude moci i v našem vysokém školství nalézt perspektivu a motivaci k další činnosti, a tomuto zaměstnání pak dají přednost třeba právě před prací v nadnárodních společnostech či v zahraničí. Sotva budou kdy budou moci pochopitelně vysoké školy nabídnout takové platové ohodnocení jako řada velkých podniků, ale je třeba vycházet i z toho, že finanční požadavky začnou v rozhodování každého jedince hrát odlišnou roli, pakliže je určitý náš požadovaný standard jimi saturován, což v současné situaci vysokoškolských pedagogů, třebaže se dané povolání -- chce se mi říct, stále ještě -- těší vysoké společenské prestiže, tvrdit rozhodně nelze.

Stát, který odpovídajícím způsobem investuje do vzdělání, se tak v konečném důsledku chová mnohem ekonomičtěji než ten, který školy nechá čistě napospas pravidlům trhu. O tom by konečně mohly hovořit zkušenosti z řady zemí, z nichž patrně nejznámější je případ Finska, které se na počátku devadesátých let nenacházelo v nijak ideální situaci, ale i díky několikanásobnému zvýšení investic do vzdělávacího sektoru došlo k radikální změně a ozdravení celé finské ekonomiky. Je pro naši současnou vládní scénu příznačné, že Grossův předchůdce Špidla, který se tak rád oháněl skandinávským modelem sociálního státu, zůstal právě vůči jedné z mála jeho opravdu inspirativních složek chladný jako seveřan, zatímco daňovým "přídavkům" podléhal se zápalem kurdského militanta. Ptáme-li se na to, jaká bude budoucnost vysokých škol u nás, ptáme se i na to, jaká bude budoucnost České republiky v moderní Evropě, což není můj pokus o patetickou pointu, ale prostý fakt. Už "jen" proto bychom tuto otázku neměli podceňovat.

Autor studuje 2. ročník žurnalistiky na FF UP a bloguje ZDE