Člověk jde ulicí, mrzne.
město je jako velký mrazicí box
a pohyb nutností
i pro prodejce ve stáncích.

Zimní město je daleko rychlejší.

Jakoby ty ochromující podmínky
poskytovaly jasnější kontury života.
Člověk se do něj dokáže lépe vcítit
a méně se v životě rozplývá.
Sáhl si na něj vesmír.

Tak tedy jde
tou klimatizační rourou ulice
a atomy života se v protisměru
intuitivně vyhýbají,
aby nezpomalovaly svou cestu
do bezpečí.

Jen tento se chová ztřeštěně.
Křižuje ostatním cestu
a snaží se je kontaktovat.

Je to pouliční médium.
V ruce má reklamní leták
a chce ho předat.

Život odpuzující prostředí
činí kontakt téměř nemožným
a člověk ani není přítelem
takových zastavení.
Chce mu být vnucováno něco
apriori nezajímavé a nepotřebné.

Jde dál svou cestou.

Jenže tím hmyzem je také člověk.
Člověk,
navlečený do reklamního trika
maximálně nafouknutého
teplým oblečením.
Maximální ale není dostatečný.

Jsou to dvě studentky.
Bojují s tou zmrzlou ulicí,
snaží se narušit
její mechanický tep.

A mají to těžké.

Je to jako stopovat na dálnici.
Lidé jsou přibližující
a vzdalující se auta,
byli, jsou a nebudou víc.

Kdo zastaví, a proč?

Člověk nestojí o obchodní kontakt,
nechce, aby se mu něco vnucovalo,
nechce se se společností stýkat víc,
než je nutné, než musí.

Jenže skutečnost je perfidní,
nedovolí jen tak odejít.
"Kvůli Tobě budu dýl mrznout,"
říkají ty oči.
"Dyť si to vem a zahoď,
třeba hned,
jen si to do prdele vezmi!"
pokračují ty oči dál,
"nic víc se po tobě nechce."

Najednou přituhlo.

Vrátí se
a zradí sebe
nebo se nevrátí
a zradí bližního svého?

Dělá to i zimu horší.
Ne z pocitu chladu,
z pocitu mrazení existence.
Chtělo by to více rozplývání.

Už aby se oteplilo.