Odpůrci globalizace nenabízejí žádná konkrétní použitelná řešení. Vědí jen, že všechno špatně. Český čtenář si s nimi spojuje dvě základní ikony: "sociální ekolog", kradoucí z rozbité výlohy lahůdkářství ve Vodičkově ulici štangle salámů a nakládané okurky (Global Street Party, květen 1998) a krvavé bitky s policií pod Vyšehradem na pozadí hořících barikád a domů posprejovaných ideologickými hesly (zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, září 2000).

Plamenná obhajoba odpůrců globalizace zaznívá v českých médiích prakticky jen z Literárních novin, jejichž šéfredaktor se za "sociálního ekologa" sám označuje. Na jaře 2002 přinesly Literárky soubor článků o tehdejším summitu v Porto Alegre. Některé myšlenky z tohoto pozoruhodného myšlenkového kadlubu stojí za to připomenout.

Setkání antiglobalistů se v roce 2002 konalo paralelně s ekonomickým fórem v New Yorku, věnovaným problematice řízení světa v "nejistých dobách" po loňském 11. září. Souvislost to vůbec není náhodná: krvavé pouliční války v Seattlu, Praze, Janově a dalších světových metropolích ukazují, že antiglobalizační hnutí může stabilitu západního demokratického světa ohrozit podobně jako militantní islamisté. Naznačují to i Heidi a Alvin Tofflerovi, kteří jej v Lidových novinách 9. března 2002 zařadili do skupiny "globálních gladiátorů" spolu s organizací Al-Kajda.

V materiálech antiglobalistů jsme se až donedávna mohli dočíst, že tradiční dělení na politickou pravici a levici ztratilo smysl. Podle Borise Karaglitzkeho ale právě Porto Alegre prokázalo, že po katastrofálním propadu v devadesátých letech se levice v mezinárodním měřítku opět vrací na scénu. "Sociální ekologové" jsou tak od dneška o něco čitelnější. Klíčovým tématem fóra byl pro autora boj za "jiný svět", především za regulaci kapitálu. Neslyšeli jsme to už někde? Ivo Bělohoubek a Petr Lebeda jsou přesvědčeni, že hnutí vstoupilo do kvalitativně nové fáze. Zatímco v Seattle či Praze jsme byli svědky živelné mobilizace proti institucím globální ekonomiky, Porto Alegre už rozpracovalo politickou vizi hnutí, formulovalo konkrétní požadavky a zdůraznilo potřebu celosvětové koordinace s cílem "vypořádat se s logikou kapitalismu." Tato rétorika je důkazem pro antiglobalisty často zpochybňované tvrzení, že jejich hnutí je jen postmoderním převlekem zdiskreditovaného komunistického internacionalismu.

Luxus horké sprchy

Jednou z hlavních složek antiglobalizační agendy je údajné zhoršování životního prostředí a snaha o zavedení trvalé udržitelnosti. Bělohoubek a Lebeda citují referát německého ekologa Wolfganga Sachse, podle něhož už dnes nestačí pouhá ekonomická efektivnost - je totiž třeba zamezit "zbytečnému plýtvání" a "nadbytečnému luxusu".

Vyvstává tak otázka, jak vlastně bude ten "jiný" krásný nový postglobální svět vypadat. Kdo určí povolenou hranici životní úrovně a demokraticky přesvědčí voliče, že nemají chtít víc? Stane se "nadbytečným luxusem" třeba vlastnictví automobilu nebo větší než tříčlenná rodina?

Antiglobalizační teoretici to sice zatím nerozpracovali, Sachs ale svůj návrh dokumentuje konkrétním příkladem: "Teplá voda ohřátá na třicet stupňů k dispozici jednou denně na patnáct minut namísto čtyřicetistupňové vody k dispozici nepřetržitě."

V tažení proti zbytečnému plýtvání už Sachse předběhl "Dunaj myšlenek" Nicolae Ceausescu - návštěvníci předlistopadového Rumunska si jistě vzpomenou, že teplá voda netekla vůbec. V roce 1982 zavedl Ceausescu "vědecký" nutriční program, který "přejídajícím se" občanům stanovoval počet kalorií a procento proteinů v potravě, později zakázal "rozmařilé" používání elektrospotřebičů v domácnostech a zrušil veřejné osvětlení.

Dalším veteránem boje proti nadbytečnému luxusu, na něhož mohou antiglobalisté plodně navázat, je generální tajemník vietnamské komunistické strany Le Duan V červenci 1976 prohlásil: "Lidé na jihu dosáhli přiliš vysokého životního standardu než aby to vietnamské hospodářství uneslo. Konzumní společnost je pravým opakem skutečně šťastného a civilizovaného života."

Znárodnit McDonald a Coca-colu!

Naomi Kleinová odsoudila v Porto Alegre globalizaci jako "projekt politiků". Jde o variaci dávné vize spiknutí mocných (zednářů, židů, imperialistů, nejnověji nadnárodních korporací), kteří zákulisními intrikami řídí běh světa. Globalizaci ale přece nikdo nevymyslel - je produktem samovolné fúze světových ekonomik, kulturních a politických systémů.

Snaha odhalit její původce a dostat je pod kontrolu vedla pořadatelé fóra k požadavku průhlednosti a odpovědnosti vlád, zastupitelstev a firem: sociální ekologové volali po plné a přímé zodpovědnosti korporací za všechny jejich aktivity. Ostře to kontrastuje to s faktem, že sami odpůrci globalizace jsou neprůhlední, nelegitimní (protože nikým nevolení) a odpovídající jen sami sobě. "O některých zdánlivě nevinných nevládních organizacích, které poskytují vzdělání a pomoc chudým se zjistilo, že tajně financují teroristy," varovali na jaře 2002 v Lidovkách manželé Tofflerovi.

Pod dojmem prací oblíbené popikony západní univerzitní levice, lingvisty Noama Chomskeho zdůraznili účastníci Světového sociálního fóra potřebu redefinice zavedených termínů. Občanské společnosti to prý má pomoci odhalit manipulativní povahu sociální konstrukce světa, který nám vnucují architekti globalizace. Je to podnětná myšlenka: "přepsání" výrazů používaných samotnými antiglobalisty je totiž jedním z klíčů k pochopení, o co vlastně v Porto Alegre šlo.

Termín "občanská společnost" stačí jen nahradit souslovím "světový proletariát" či "předvoj dělnické třídy", výraz "instituce globální ekonomiky" zaměnit za "imperialismus jako vrcholné stadium kapitalismu". A když někteří z účastníků summitu navrhují "rozpuštění nejškodlivějších nadnárodních korporací", použijme méně kryptické synonymum "znárodnění". Hnutí bojovníků proti globalizaci pak bude aspoň srozumitelnější.