22. 5. 2003 vyšel článek Radka Mokrého "Jak jsem zůstal civět na německé ceny". Autor v něm srovnával údajnou láci zboží v obchodech Norimberka s údajnou drahotou obchodů v Praze. Jeho argumentace byla ovšem paradoxní, protože současně uváděl, že ceny v Norimberku jsou stejné nebo dokonce vyšší než ty v Praze: "...hele puding v kelímku, ten máme rádi...0,20 E. (6,30 Kč) Cože? V pražských supermarketech je ten samý za 5,90 až 6,50 Kč. Ostražitě se rozhlédnu."

Viděno z Tchaj-peje: srovnávat turistickou atraktivitu nebo s ní související cenovou hladinu Prahy s jakýmkoliv německým městem, to je dost složité, ne-li vůbec nemožné. To, že pražský turistický ruch je jeho provozovateli, tedy také obchody, organizován (pokud je organizován) tak, že ze zisku, který ruch přináší, domácí obyvatelstvo nemá nic nebo jen málo, ale zátěže, které ruch také přináší, nese v plné výši (a zátěží samozřejmě rozumím i tlak na ceny), v tom je myslím skutečný problém. V článku byl bohužel jen naznačený v Epilogu a v poznámce redakce, kde je zmínka o výši domácích platů; problém ale rozhodně nelze vidět v údajně nízkých německých nebo údajně vysokých pražských cenách!

24. 7. 2003 byl publikován sloupek Jana Čulíka pod názvem "Absolutní vrchol nevkusu - "Rockquiem" ". Šéfredaktor se v něm pohoršoval nad nevhodným, rockovým zpracováním Mozartovy skladby Requiem. Já jsem v té době žil již déle jak půl roku ve městě, v němž popelářská auta večer co večer vyhrávají Beethovenovu Sonátu pro Elišku - hrají ji proto, aby zájemci o odvoz odpadu věděli, kde se auto právě nalézá. To souvisí se systémem odvozu odpadu v Tchaj-peji. Nevkus má - zdá se - mnoho vrcholů a určit, který z nich je absolutní by vydalo na polemiku délky diskuse kolem Marčákova vtipu, nebudu se do toho tedy raději ani pouštět. Přistoupit aspoň trochu citlivě ke kultuře (nebo ke kulturní vrstvě), která mi není vlastní, je, zdá se, mnohem těžší, než se zpravidla má zato. Důležité totiž je, že se to děje - aspoň to s tím Beethovenem -- v dobré víře: když jsem se známých ptal, proč proboha při odvážení odpadu hrají Beethovena, řekli mi, že nevědí, že ta hudba je od Beethovena, ale že ji hrají proto, že se jim líbí. Někdy mě děsí představa, že stejně necitlivě jednáme naopak my s nějakou jinou kulturou; utěšuje mě, že to se jistě neděje, my jsme přece kulturní lidé! Nepochopení vrcholí každoročně na Vánoce, ale o tom dnes nechci psát, protože si to chci nechat napříště.

Článek Bohumila Kartouse "Figuríny z výkladu" poukazoval - stejně jako pan Čulík ve svém sloupku - na nevkus, tentokrát ovšem v oblékání. Srovnání vyznívá následovně: Tchaj-pejčané nevypadají jako 'panáci z výkladu`, jak se pan Kartous nepěkně vyjádřil o současné české společnosti, často ale jako modelky a modelové z módního magazínu. Když jsem přemýšlel nad tím nezvykle rozšířeným jevem napodobování, napadlo mě následující vysvětlení: Mladí lidé zde ještě na střední škole chodí ve školních uniformách. Když potom opustí školní škamny, kromě mnoha jiných musejí řešit i otázku, na kterou dostud vlastně nebyli zvyklí: Co na sebe? Módní časopisy nabízejí hotová řešení; je tedy strašně pohodlné je použít. To je moje vysvětlení, nevím, jestli úplně správné.

Jinak se tady ale na to, jak je člověk oblečen, většinou moc nehledí. Jedna z mých bývalých japonských spolužaček mi kdysi řekla: 'Je to hrozně příjemné, že tady na oblékání tak nezáleží. V Tokiu jsem každý den nervózní, jestli jsem vhodně oblečena.`