Představitelé Pentagonu všechna tato tvrzení popřeli a tvrdili, že dbali na to, aby byly dodržovány mezinárodní dohody o zacházení s válečnými zajatci a věznění nebyli mučeni. Po vypuknutí skandálu s mučením vězňů v iráckém vězení Abu Ghraib ale organizace amerických právníků na obranu občanských svobod (ACLU), společně s dalšími organizacemi, podala na americkou vládu žalobu, ve které jí viní z podílu na mučení zajatců, a v rámci této žaloby požádala agentury americké vlády, aby jí podle amerického zákona o svobodě informací předložily dokumenty, které se k tomuto tématu vztahují. Americká vláda tyto informace, v rozporu se zákonem odmítla ACLU poskytnout a - aby alespoň některé tyto informace získala (CIA dosud odmítá potvrdit, že u ní takové dokumenty vůbec existují), musela ACLU nejdříve podat žalobu na americkou vládu. Teprve na základě rozhodnutí federálního soudu obdržela ACLU mj. řadu e-mailových zpráv z FBI, ve kterých pracovníci FBI toto téma rozebírají. Tyto zprávy zveřejnila ACLU 20. prosince loňského roku na své webové stránce .

V e-mailech zaměstnanců FBI, které byly před odtajněním tak důkladně redigovány, že v nich většinou z několika stránek textu bylo ponecháno jen několik řádek, pracovníci FBI píší, že na základně na Guantanámu viděli zadržené spoutané do nepohodlných poloh na 18 až 24 hodin a déle, ležící ve vlastních výkalech, nebo chvějící se zimou v klimatizovaných místnostech. Jeden agent FBI viděl zadrženého v nesnesitelném horku, skoro v bezvědomí, s chumáčem vlasů vedle něj, které si, podle názoru agenta, nejspíš sám vytrhal.

Jiný agent viděl zadrženého "sedět na zemi v místnosti určené k výslechům s izraelskou vlajkou omotanou kolem těla při hlasité hudbě a zapnutých stroboskopických světlech". Další agent viděl, že byli při výsleších používáni vrčící psi a jiný agent slyšel lidi hlasitě křičet za zavřenými dveřmi místností určených k výslechům. Zřejmě kvalifikovaná osoba , jejíž jméno a postavení v Iráku je ve zprávě utajeno, podala kanceláři FBI v Sacramentu zprávu, že "pozorovala mučení iráckých civilistů" včetně "škrcení, bití, a umísťování zapálených cigaret do ušních otvorů". Mezi zveřejněnými e-maily je i e-mail od velitele vyšetřovatelů FBI přidělených do Bagdádu.

Píše v něm, že, zatímco vyšetřovatelé FBI striktně používají k výslechům stejných metod, jaké jsou povoleny v USA, armádní vyšetřovatelé používají psů, spoutávání do nepohodlných poloh, spánkové deprivace, kapucí ke smyslové deprivaci, stroboskopických světel, hlasité hudby a, jak vyplývá z textu, i svlékání, tohle všechno na základě nařízení podepsaného prezidentem Bushem. Protože pracovníci FBI jsou povinni hlásit každé mučení vězňů, žádá o jasné směrnice, jestli tyto, prezidentem povolené metody výslechu, má přesto zařadit mezi nelegální metody výslechu, které je třeba nahlásit.

Uvádí také, že po skandálu s týráním vězňů v Iráku byly směrnice vojenských vyšetřovatelů koncem května loňského roku upraveny v tom smyslu, že metody výslechu, popsané v prezidentově nařízení, mohou být nadále používány jen se souhlasem z velmi vysokých úrovní řízení a vysvětluje, že proto používání těchto technik pracovníci FBI nebudou i nadále hlásit, protože nebudou schopni zjistit, jestli byl tento souhlas poskytnut. O tom, že ACLU publikovala svědectví agentů FBI, psaly nejvýznamnější americké deníky, ale ani Washington Post ani New York Times se nezmínily, že přinejmenším některé z popsaných technik mučení vězňů byly, jak je patrné, nařízeny americkým prezidentem.

Těžko se dá pochybovat o tom, že v současných USA prezidentský rozkaz, kterým byly schváleny praktiky, které jsou v rozporu s mezinárodním právem, podléhá zákonu o zachování státního tajemství a nebylo by to poprvé, co by Bushova americká demokracie skrývala to, co by se jí dalo vytknout, za zákony na ochranu státního tajemství. Zveřejnění státního tajemství se zřejmě nepodaří vysoudit ani ACLU, která požádala Bílý dům, "aby potvrdil nebo popřel existenci takového nařízení a okamžitě ho uvolnil, pokud existuje".

Ani Washington Post ani New York Times tak zřejmě nedostanou jasný důkaz, že toto prezidentské nařízení existuje, a protože se o tom, že s těžko vyvratitelnou pravděpodobností existuje, ve svých článcích ani nezmínily, zřejmě ani nemají v úmyslu vymáhat jeho zveřejnění. Prezident Bush tedy asi nebude muset toto své nařízení hájit před americkou ani světovou veřejností. Světová veřejnost tak bude udržována o tomto prezidentském nařízení v nevědomosti laxností amerických sdělovacích prostředků a nařízení, které podléhá utajení v rozporu s principy fungování demokratické společnosti, tak bude ze svého utajení dál působit nejen proti americké demokracii, ale i proti těm demokraciím, které o jeho téměř stoprocentně jisté existenci budou mlčet.