Ve skutečnosti není opozice proti současné reprezentaci ČSSD, kterou před rokem Petra Buzková označila za "těžko prostupnou oligarchii", jednolitá. A současné reprezentaci (do které mj. patří i Zdeněk Škromach), je vytýkána především nekompetentnost vyplývající právě ze "zapouzdřenosti" a ignorování kvalifikovaného pohledu na současné problémy.

Musí reforma bolet?

O tom, že jde o neschopnost současného vedení strany, svědčí mj. stále častěji se objevující tvrzení z úst různých "reformátorů", že "reforma bude bolet". Ale musí reforma bolet? To záleží ani ne tak na tom, zda se dělá "pravicově" či levicově", ale zda se k ní přistupuje kompetentně nebo nekompetentně. Ten, kdo předem říká, že reforma musí bolet, se vlastně přiznává ke své nekompetentnosti a dělá si alibi.

Uveďme si to na příkladu. Řešit problémy penzijního systému lze tzv. parametrickými úpravami, např. zvyšováním věkové hranice odchodu do důchodu. Pak to některé bolí a hodně. Pro profese typu pokrývače se prodloužení věkové hranice odchodu do důchodu stává utrpením.

Bylo by ovšem možné postupovat i jinak. Vytvořit podmínky pro podstatně vyšší motivaci těch, co poskytují vyšší vzdělání, tj. zejména vysokých škol. Bylo by možné jít cestou odvážné reformy vzdělávacího systému, který by lidem poskytoval kvalitní celoživotní vzdělávací servis opírající se o jejich životní zkušenosti. Bylo by možné zainteresovat systém poskytování zdravotních služeb tak, aby se prodloužila doba dobrovolného produktivního uplatnění člověka v řadě profesí. A bylo by možné poskytovat služby umožňující projektování a volbu vhodné profesní dráhy. Pak by bylo možné naplnit vlastní smysl penzijního systému.

Ten totiž pojišťuje nikoli proti riziku dožití vysokého věku, ale proti riziku, že člověk od určitého věku není schopen získat dostatečné prostředky ze svého produktivního uplatnění. Penzijní systém je založen především na solidaritě mezi těmi, co mohou a chtějí být produktivně činní ve vyšším věku, a těmi, kteří z různých důvodů již nemohou. Jenže touto cestou naši "modernisté" nejdou. Tahounem jakékoli úspěšné sociální reformy musí být zvýšení efektivnosti vzdělávacího systému a návazně na to i systému poskytování zdravotní péče. Ale to v koncepci toho, co naši "modernisté" nazývají "reformou veřejných rozpočtů", vůbec nenajdeme.

Přerozdělovací past

To, že se vedení strany proměnilo v "těžce prostupnou oligarchii", to, že se vypařil odborný pohled na věc, to, že reforma jde cestou, kdy bude zbytečně bolet, ale stejně nic nevyřeší, to, že se prohlubuje nekompetentnost, atd. má společný jmenovatel v podobě přecenění role přerozdělování jako nástroje řešení problémů. Nejde jen o to, že to není nástroj jediný a že v řadě případů není efektivní. Jde především o to, že "přerozdělovači" upadají do pasti přerozdělovací moci.

Podívejme se pozorně, co se vlastně odehrává: "Krok za krokem pak začneme mapovat ekonomickou základnu, která umožnila, že ve společenském přínosu výsledků práce začaly převažovat vztahy (různě motivované) osobní závislosti nad vztahy kompetentnosti, výkonnosti, morálnosti, političnosti, odbornosti. Že k tomu, aby vztahy osobní závislosti mohly existovat skrytě, aby se nekompetentnost či zneužívání postavení ve společenské dělbě práce neprojevovaly, se musel vytvořit mnohovrstevnatý systém (většinou skrytých) přerozdělovacích procesů převádějící výsledky práce jedněch na pokrytí nedostatků v práci druhých. Musela být oslabena kritéria reálně prokázaných schopností, aby mohla převládat průměrnost - živná půda osobních závislostí." To, co je v uvozovkách, není ze současné doby. Napsal jsem to na podzim roku 1988 a vyšlo to v dubnovém čísle časopisu Politická ekonomie v dalším roce. Snažil jsem se tehdy ukázat, proč je tak obtížné systém reformovat. Podobnost s dneškem asi není jen čistě náhodná.

Vždyť je tak příjemné přerozdělovat miliony, desetimiliony, stamiliony a miliardy - nekontrolovatelně, bez ohledu na efektivnost, ale s krásným pocitem, že jsem sociální cítící a mám na to právo, protože patřím k té správné straně, která přece hájí a uhájí takovéto přerozdělování.

Hon na liberály a kdo je liberál

Nejlepším dokladem toho, že nejde o střet pravice s levicí uvnitř ČSSD, ale o to, že míra nekompetentnosti v důsledku přerozdělovací pasti překročila meze únosnosti, je averze proti liberálům. Kdokoli, kdo začne hovořit o efektivnosti, je nazván nikoli jen liberálem, ale hned ultraliberálem (to zní skoro jako lotr) a neoliberálem (něco, co je skoro jako neofašista). Ideologičtí slouhové současného vedení ČSSD jsou bdělí. Umí včas odhalit ty, co by chtěli narušit monopol na maximalizaci přerozdělování. Slova jako "efektivost", "trh" apod. jsou přece neslušná, jsou z ďábelské dílny ultra- a neo- liberálů. Naštěstí začíná být dost zřejmé, co vlastně tento hon na tzv. liberály kamufluje.