Jan Suk se tak vřazuje do tradice, kterou reprezentují především F.X. Šalda, Otokar Fischer, Vojtěch Jirát, Otokar Březina a Ladislav Klíma; s většinou svých předchůdců sdílí i důraz na duchovní (ne však výhradně náboženskou) orientaci moderního člověka.

Knihu doprovázejí zasněné, impresionisticky laděné fotografie Petry Růžičkové, ale emblémem souboru by mohl být jiný obraz, Dürerova Melancholie, na niž se ostatně autor v textech odvolává; je to totiž -- spolu s pocity samoty, smutku a rozpadu etických a estetických hodnot -- převládající ladění jeho úvah, které někdy přerůstá až v nevídanou rezignaci.

Jan Suk nechce v žádném případě kázat; z esejů promlouvá spíš snílek, který pochybuje i o tom, zda někoho osloví. "Čas od času mám pocit, že slova jsou pouze jako to mužské sémě, které se až v ženském lůně, v nitru hudby, stane živým člověkem," píše v eseji o antických hudebních nástrojích.

Jinde, v eseji o Tintorettovi, si zase klade otázku, čím je pro nás náš osobní život a kde bychom ho měli hledat, a odpovídá si, že cestou není ani sebereflexe, ani samoúčelná učenost, nýbrž rozhodnutí "odejít někam do ústraní a tam si v relativním klidu rozjímat nikoli o sobě, protože je tu hradba samoty, ale o světě druhých."

Zdá se, že tato devíza by mohla být klíčem k autorovu subjektu. V eseji, věnovaném Michelangelovi (nejen sochaři, ale i básníkovi), se ostatně přiznává k tomu, že svůj zážitek reality vnímá často "jako druhotný, odvozený od nějaké niterné představy, z konfrontace s nějakým dílem či mýtem"; rozdíl mezi oběma světy si uvědomuje "teprve tehdy, když se ona imaginární křídla obraznosti dotknou oné neschůdné, tolik nedostupné reality." S podobnou, takřka stoickou skepsí rozbírá lidské vztahy (v eseji Hořící Louvre) a význam lidské i boží spravedlnosti (v eseji Fresky Posledního soudu).

Nechtěl bych nicméně vzbudit dojem, že se autor ve svých úvahách utápí, nebo že jeho eseje vyznívají nevýrazně; osobní tón ostatně s postupující datací textů opouští. "Když toto píšu, jako bych chtěl neustále rozvětvovat obrazy, obohacovat je o další podrobnosti, v touze naplnit psaním časový prostor do zdánlivé nekonečnosti," svěřuje se v eseji o Proustovi. Vychází většinou ze svých toulek po západoevropoských galeriích a přiznává se i k okamžikům náhlého osvícení, kdy například tóny Mahlerovy symfonie spojuje s přívalem světla apod. Díky tomu se s ním můžeme zamyslet nad nevyzpytatelností Cézannova obrazu Oběšencův dům, objevit ješitný chlad na van Goghově podobizně lékaře Gacheta či porovnat scenérii na plátnech Breuglových a Boschových; v jiných textech nám dává nahlédnout do dílny Rodinovy a do zkamenělých Pompejí. Nejčastěji se ocitáme ve světě antických, renesančních a barokních výtvorů.

Z literátů zajímají autora především "rozkošník bolesti" Charles Baudelaire, Rainer Maria Rilke a jeho vztah k Lou Andreas-Salomé, Marcel Proust, oslněný palácem Guernantů, a Borgesovo podobenství o paměti. V esejích Ensteinovy housle, Rodí se nový mýtus a Zvířata probudivší se v ohni zkoumá Jan Suk kořeny a podoby romantického postoje a samostatnou kapitolu věnuje rovněž surrealismu. Nad Brochovým dílem uvažuje o geniu loci a nevyhýbá se ani úvahám o erotismu, jak ho k tomu podnítila Bataillova Teorie náboženství. Snaží se vystopovat, jak je ve francouzské literatuře zakořeněna racionálně motivovaná destrukce iluzorních světů (počínaje Rabelaisem a konče Flaubertem a Baudelairem) a zamýšlí se nad tím, jakou příchuť má štěstí u Stendhala a jakou u Balzaka. V jeho ikonografii se objeví i Kafkův zeměměřič, který marně touží po dotyku s něčím vznešeným.

Eseje, jak se na tento žánr sluší, neslouží samozřejmě jako výklad daného tvůrce či díla; zato často vyjevují nové souvislosti. Ocituji aspoň dva postřehy, které mne zaujaly: "Lidstvo nemá v oblibě vícekolejnost, pluralismus a volbu," píše Jan Suk v úvaze, věnované proměnám pozemské existence. "Milujeme jednoznačnost, jeden klíč, bez možnosti náhrady, jeden vstup, který musíme objevit, jinak jsme ztraceni." Znamená to tedy, že nám nekonvenuje ani demokratický systém, v němž žijeme a jenž označujeme za nejméně špatný způsob vládnutí? napadne možná čtenáře. Autor na to neodpovídá; aktuálním zmínkám se zpravidla vyhýbá. Z jiného výroku je však zřejmě, co soudí o přítomnosti: "Žijeme v čase nepravé a neromantické pasivity," píše v eseji o raných romanticích. "Spoutáváme sami sebe, sami sobě hloubíme stále exaktnější hrob a naše přírodověda už zkoumá jen rozklad a smrt." Předvídá, že v době, která umí vše vysvětlit a zdůvodnit, budeme brzy hledat nikoli delfskou věštírnu, nýbrž místo, kde se žije v blažené nevědomosti. Citovat ze Sukovy knihy je nicméně ošidné, neboť výroky jsou součástí meditativního kontextu, napájeného historickými a literárnímiodkazy, které předpokládají vzdělané a citlivé čtenáře. Eseje se mimoto vyznačují funkčním stylem, plným metafor ("včelí plást manýrismu", "okamžik skepse, který se připlížil jako zbitý pes nebo hladová kočka a začal se ovíjet kolem nohou, jež zdřevěněly") a prozrazují šíři Sukových znalostí, zejména z oblasti umělecké tvorby, estetiky a filozofie. Při takových dispozicích nepřekvapí tedy Sukovy výhrady vůči postmodernímu pojetí života a umění, které podle něj "tíhne do propasti neurčitosti, eklektických iluzí a pseudobarbarských návratů".

Nemá smysl předstírat, že autora Krys v Hadrianově vile neznám osobně. Opatřil zasvěceným doslovem náš román Rezavá léta a podílel se i na vydání našeho dokumentu Zpráva o Bílém divadle; podobně se zasloužil i o vydání knih Arnošta Lustiga, Ivana Slavíka, Jiřího Golda aj.. Proto si na závěr dovolím drobnou polemiku s vývody Radima Kopáče, který v doslovu charakterizoval autora jako "empatického mýtotvorce".

Je pravda, že Jan Suk domýšlí staré mýty (zejména v eseji o Gilgamešovi) a že spatřuje nový mýtus v nástupu romantické poetiky. Nejsem si však jist, zda je autorovým cílem "vystavět nové mýty v době, která veškeré mýty zbořila", jak píše Radim Kopáč; na to je autor příliš skromný a nedůrazný.

Podobně sporné mi připadá tvrzení, že Jan Suk "sdílí ideu, podle níž je svět jedinečný labyrint, ve kterém žádný obraz nebo slovo nemohou mít kvalitu skutečně nového a objevného, protože vždycky reagují na skutečnosti, které jsou před nimi." Nepodkládá Radim Kopáč autorovi vlastní názory? Připouštím ovšem, že referovat o esejích znamená domýšlet je ze subjektivního hlediska; proto by měl čtenář brát i tuto recenzi s jistou rezervou.